Přechod australského ostrova Hinchinbrook

„Hinchinbrook – to je ráj na zemi, skutečná divočina,“ říká usměvavý vousatý Bill za kormidlem malého člunu, v němž opouštíme přístav Dungeness. Náš pobyt v Austrálii se přehoupl do poslední třetiny a před sebou máme zlatý hřeb celého programu, pověstnou „třešničku na dortu“ v podobě čtyřdenního přechodu ostrova Hinchinbrook. Teplota kolem čtyřiceti stupňů je sice našim představám „ráje na zemi“ poněkud vzdálena, ale Bill Pearce si jistě nevymýšlí, platí tu za starousedlíka a na ostrově zná každý kout. Přes úzký průliv zvaný Hinchinbrook Channel se blížíme k jižnímu okraji ostrova, jehož divoké, rozeklané hory pokryté bujnou tropickou vegetací na nás pohlížejí z výšky tisíce metrů.

Až na malý hotel na severním mysu „Cape Richards“ je ostrov opravdovou divočinou. Jeho severojižní osu tvoří mohutné pohoří budované vulkanickými horninami a žulou. Svou nejvyšší horou Mt. Bowen dosahuje výšky 1121 m nad mořem. Díky bohaté vegetaci je ostrov prakticky neprostupný, a poskytuje tak útočiště mnoha druhům vzácných živočichů. Přesto jsou některé jeho části opravdovým milovníkům přírody zpřístupněny.

Podél východního pobřeží vede 32 km dlouhý turistický chodník tzv. „Thorsborne Trail“, pojmenovaný podle Arthura Thorsborna, který zasvětil svůj život výzkumu a ochraně tohoto „ráje na zemi“. Díky velmi křehké rovnováze citlivého a složitého ekosystému je vstup na ostrov přísně regulován. Vybaveni příslušným povolením se vyloďujeme na místě zvaném „George Point“. Loučíme se s Billem a provázeni jeho přáním šťastné cesty vyrážíme na sever podél pobřeží zátoky Mulligan.

Neskutečná rozmanitost národního parku

Idea jít po pláži naboso nás opouští po prvních pár metrech – písek je tak rozpálený, že se po něm vůbec nedá chodit. Blíží se poledne a slunce, které stojí téměř v nadhlavníku, nemilosrdně pálí. Pomalu nám začíná docházet, proč se dvaatřicet kilometrů dlouhá trasa chodí tři až čtyři dny, a že během nich nám nebude nic platná klimatizace v našem autě, které stojí zaparkované v Dungeness. Velmi rychle se však na horko adaptujeme a brzy nám vůbec nevadí. Na první tábořiště u vodopádů Mulligan falls zbývá asi sedm kilometrů a všem je jasné, že pro začátek to bude tak akorát.

Národním parkem byly některé části ostrova vyhlášeny již v r. 1932. Jako celek však existuje „Národní park ostrov Hinchinbrook“ až od r. 1960, kdy byly s konečnou platností dořešeny právní vztahy týkající se některých pozemků. Celková rozloha ostrova je 393 km². Z přírodovědného hlediska je cenný neuvěřitelnou variabilitou vegetačních pásem na poměrně malé ploše.

Najdeme tu enklávy tropického deštného pralesa, otevřené suché eukalyptové háje i horské mlžné lesy pokrývající svahy nejvyšších hor. Při severozápadním, západním a jihozápadním pobřeží se vyskytují rozsáhlé mangrovové porosty, které jsou, co se týče druhové rozmanitosti, nejbohatší v celé Austrálii. Ostrov je součástí rozsáhlé biosférické rezervace „Velké korálové bariéry“, táhnoucí se v délce více než 2000 km podél pacifického pobřeží Austrálie.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

První kroky po Robinsonově ostrově

Brodíme se dál horkým pískem, předháníme se ve sbírání mušlí, kterých je tu neuvěřitelné množství, vychutnáváme pocit samoty a ticha a připadáme si jako Robinsoni na pustém ostrově. Jen o koupání v moři si můžeme tady na jihu ostrova nechat jen zdát. V téhle roční době se totiž při pobřeží v blízkosti mangrovových porostů vyskytují velmi nebezpečné žahavé medúzy.

Na konci pláže cesta uhýbá do vnitrozemí ostrova, vysvobozující stín pralesa a pevná cesta pod nohama podstatně zrychlují náš postup. Přecházíme jeden z bočních hřebenů 955 m vysoké Mount Diamantiny spadající až k pobřeží a jsme na našem prvním tábořišti.

Je to jen pár upravených plošin pro malé stany, uprostřed nich plechová bedna na potraviny (ve stanu by se nám o ně postaraly všežravé vakokrysy) a kousek dál v pralese latrina. Podobně budou vypadat i následující tábořiště. Shazujeme ze zad bágly a jdeme se podívat k vodopádu vzdálenému sotva sto padesát metrů.

Přelezeme skalku a to, co vidíme, nám téměř bere dech. Nevelký, asi sedmi nebo osmimetrový vodopád spadá do průzračného jezírka, v němž se prohání hejno ryb, které, jak se později přesvědčíme, nejsou vůbec plaché a dají se krmit z ruky. Ve vodě je nám, jako kdybychom se znovu narodili, a všichni dáváme za pravdu Billovým slovům o „ráji na zemi“. Příští den tu strávíme ještě celé dopoledne, než se vydáme na další cestu.

Cesty Evropanů k ostrovo domorodců

Ostrov nebyl liduprázdný vždy, domorodí Australané („Austrálci“) jej obývali po tisíce let, ačkoli známky jejich přítomnosti byste dnes hledali velmi těžko. Navršené hromady mušlí a primitivní pasti na ryby podél západního pobřeží vedou archeology k domněnce, že ostrov byl domovem asi tisícovce příslušníku „lidu Bandyin“, jak si tento kmen říkal. Přítomnost domorodců zaznamenali Evropané v roce 1839, kdy spatřili kouř táborových ohňů, a do r. 1900 se bělochům podařilo veškeré domorodé obyvatelstvo na ostrově vyhladit.

James Cook, který ostrov jako první Evropan 8. 4. 1770 spatřil, považoval jeho pobřeží za součást pevniny, a tak je také zanesl do mapy. Pojmenoval na něm dva význačné body – na jihu Hillock Point a na severovýchodě Cape Sandwich (podle Johna Montagu, hraběte ze Sandwich, člena Královské zeměpisné společnosti).

V r. 1819 tuto oblast mapoval kapitán Phillip Parker King, který zjistil, že se ve skutečnosti jedná o ostrov. Horský hřeben táhnoucí se od Cape Sandwich po Hillock Point pojmenoval Mt. Hinchinbrook podle venkovského sídla hraběte ze Sandwich. Podrobnější mapování prováděl Kapitán George Richards v r. 1863. Ten přejmenoval Mt. Hinchinbrook na Mt. Bowen po siru G. F. Bowenovi, prvním guvernéru státu Queensland. Názvu Hinchinbrook pak použil k pojmenování celého ostrova.

Následovalo několik pokusů o kolonizaci ostrova. Těžilo se dřevo, vápenec vzniklý usazováním schránek mořských živočichů, vznikly dvě farmy, na nichž se William Watkins a Julian Ellendorf Hoffensetz pokoušeli chovat dobytek a pěstovat citrusy, banány a ananasy. Především díky nesnadnému transportu produktů mezi ostrovem a pevninou tyto snahy ztroskotaly a dlouho se neudržela ani misijní stanice, zřízená r. 1874 na severozápadním pobřeží v zátoce nazvané dnes „Missionary Bay“ na počest jejího zakladatele reverenda Edwarda Fullera. Deštný prales dnes prakticky pohltil kdysi zemědělsky využívanou půdu a pouze ojediněle rostoucí ovocné stromy a kokosové palmy jsou svědky oněch pionýrských pokusů.

Poslední dny na cestě

Pokračujeme přes další horské hřbety na sever, na tábořiště v Zoe Bay, kousek za brodem přes potok Diamantina Creek míjíme odbočku do zátoky Sunken Reef Bay, kde, jak nám prozradil Bill, kladou vejce velké mořské želvy. Stoupáme do sedla na horském hřbetu, deštný prales zde střídá sušší otevřený les, v němž převládají eukalypty (druh Eucalyptus cloeziana), banksie (Banksia plagiocarpa) a tzv. Grass tree (Xanthorrhoea johnsonii), ze sedla vede cesta po proudu potoka, který lemují vlhkomilnější druhy. Jsou to především kapradiny (Lycopodium cernuum) a drobné masožravé rosnatky (Drosera adelae a D. spathulata).

U vodopádů Zoe falls se zastavujeme a zůstáváme až do večera. Z horní hrany je krásný rozhled na zátoku Zoe Bay. Na tábořiště v této zátoce docházíme už za tmy, která se tady v tropech dostavuje brzy a nečekaně rychle. Teplota v noci sice poklesne asi jen na 27 – 30 ^oC, ale už jsme si pomalu zvykli a spíme celkem dobře. Zítra nás čeká přechod do tábořiště v Little Ramsay Bay, kde se budeme už bez obav moci vykoupat v moři.

Vyrážíme časně ráno, abychom byli brzo u cíle a měli dost času na koupání. Cesta vede ukázkovým deštným pralesem, domovem mnoha druhů ptáků, které je však spíše slyšet než vidět. Brodíme několik potoků a přecházíme četné mokřiny. Rostou tu popínavé palmy (Calamus moti a C. australis).

Než se dostaneme do Little Ramsay Bay, musíme ještě přelézat skalní hřbety vybíhající až do moře. Tyto skály jsou vlastně úpatím horského hřebene, který vede až na vrchol Mt. Bowenu, nejvyšší hory ostrova. Tábořiště je přímo na pláži, moře má teplotu kolem sedmadvaceti stupňů Celsia – o nějakém velkém osvěžení nemůže být řeč, ale přesto je koupání velmi příjemné.

Královská večeře

Je večer, sedíme kolem stanů a čeká nás poslední noc na ostrově. Znovu a znovu probíráme zážitky, které nám tenhle nádherný ostrov připravil, jíme kokosové ořechy, nasbírané pod palmou na okraji tábořiště. Další bonbonek má ale ještě přijít. Od ústí říčky na konci pláže přichází náš náruživý rybář Vlastík, kterému se podařilo ulovit více než osmdesáticentimetrového žraloka. Po nezbytném fotografování končí na pánvi a my se shodujeme, že k téhle závěrečné večeři chybí už snad jen šampaňské.

Ráno balíme a vydáváme se na poslední část našeho putování, vystupujeme do sedla pod 312 m vysoký Nina Peak, z jehož vrcholu je nádherný rozhled na několikakilometrovou pláž zátoky Ramsay Bay a na rozsáhlé mangrovy táhnoucí se od zálivu Missionary Bay prakticky až k severozápadnímu úpatí Nina Peaku. Do nitra těchto mangrovových porostů si ještě na závěr uděláme výlet lodí, která nás odpoledne vyzvedne, aby udělala tečku za naším nezapomenutelným dobrodružstvím na ostrově Hinchinbrook.