Prapodivný Silvestr v núbijském domě uprostřed Súdánu

Revoluční výzvy

Po osmi letech se jednalo o první uskutečněný súdánský zájezd a jak to tak bývá, zrovna jsme se netrefili s termínem. V Chartúmu vypukly nepokoje proti prezidentovi a část našeho programu se musela obměnit, abychom se vyhnuli místům, kde probíhaly střety. Tyto proměny nás stály trochu pohodlí – prodloužily se přejezdy a přibylo jedno kempování v poušti. Já osobně to považovala za docela romantické, ale já jsem ten typ podivína, který má pro poušť obecně slabost. Zejména, pro ten klid.

Všichni jsme měli trocho obavy, co se týče například protestů v jiných městech země. Přeci jenom, četli jsme ve zprávách, jak se v hlavním městě demonstruje a střílí, a to člověku příliš důvěry nedodá. Zbytek země byl naštěstí klidný, a my si mohli užívat nákupů na trzích i pouličních káviček ochucovaných zázvorem a kily cukru. Novoroční Súdán za hranicemi hlavního města sálal pohodou a zprávy jsme tak zakrátko přestali číst.

 Opuštěná země

Cestování po Súdánu spočívalo v nabitém týdenním programu, během kterého jsme objeli největší pecky staré núbijské a egyptské kultury v zemi, ale také navštívili vesnice a městečka, a vozili se děsivě rezavým trajektem po Nilu. Zkrátka sen všech cestovatelů, kteří mají slabost pro bohy zapomenutá místa.

Kouzlo súdánské opuštěnosti spočívalo i v něčem jiném: potkali jsme asi jen jeden další zájezd a pak jedny baťůžkáře. Z Česka, jak jinak. Jinak to byla naprosto autentická zkušenost. Jen my, Súdánci a jejich úžasná, na památky bohatá země, kterou se Nil klikatí jako zelený had.

Mezi největší pecky naší cesty patřily samozřejmě pyramidy Meroe a také chrámy v jejich širším okolí, jako je Musawwarát al-Sufrá nebo al-Naqa, ty jsou ale poměrně profláklou záležitostí. Já, historik, jsem byla nadšená z možnosti vstupu do staroegyptských hrobek a chrámů, jako je například podzemní chrám pod horou Barkal, zasvěcený bohyni nebes Mút. Okouzlila mě i malá městečka a jejich trhy, kde mezi starými domy prorůstaly ještě starší stromy, nebo podivuhodná cihlová starověká stavba, nazývaná Deffufa. Pozůstatek jedné z pradávných kultur pouštní země.

Originální velký večer

Když pominu fakt, že Súdánci, coby muslimové, moc křesťanské Vánoce neslaví, a i k oslavám nového roku se staví trochu vlažně, v zemi je samozřejmě naprostá prohibice. To mnoha Čechům nemusí být po chuti. Nebylo ani nám, proto jsme si od našich řidičů objednali ilegální místní palmové víno. Po prvním doušku nám všem ale bylo zřejmé, že letošního Silvestra budeme takříkajíc „na suchu.“ Kvašená míza z datlových palem nebylo to pravé ořechové.

Silvestrovský večer jsme trávili v núbijském domě, tradičním vesnickém obydlí s dvorem, mnoha pokoji a také slušnými kavalci. Na vesnici Tombos to bylo poměrně slušné zázemí. Svůj zlatý věk si tato oblast zažila před tisíci lety, od té doby už jen chátrá. Mezi vesnickými domky a zahrádkami jsou starověké lomy na kámen, který se svážel po nedalekém Nilu. Je tu pár staroegyptských soch, nějaké nápisy a stély s hieroglyfy. Znáte to. Zkrátka ideální místo, kde si užít velkou novoroční párty to není. Je tu malý obchod, dvě-tři pouliční lampy, a ty staroegyptské památky. V šest večer už nemá smysl vyjít baráku.

Zkrátka a jasně, v devět večer jsme byli všichni připraveni jít spát. Súdánci ale řekli jasné „Ne!“ spát se prý nejde, bude párty. Ukázalo se, že naši průvodci nám ve velmi obtížných podmínkách núbijského domu pekli dva veliké novoroční dorty, které bychom málem zaspali. Krátce po desáté jsme tedy dostali kus dortu (banánového, samozřejmě), barevné, lesklé čepičky a pentle a svorně jsme v hrozivé africké zimě předstírali, že je půlnoc. Objímačka, přáníčka štěstí a zdraví, pár fotek a až pak nás Súdánci nechali jít spát. Nutnost novoroční párty byla zkrátka splněna.

Ráno jsme pak vyrazili přes zahrady k Nilu a k oněm v ruinách ukrytým staroegyptským stélám a doufali, že zbytek roku bude stejně zajímavý a netradiční, jako jeho začátek.