Prapodivné cesty nezmarů – kniha pohádek pro malé i velké sportovce a cestovatele

Daniel Polman se rozhodl napsat knihu pohádek pro děti, a ne ledajakou. Kniha je plná napínavých příběhů s fantazií, které zaujmou jak děti, tak i dospělé. Krátké pohádky se čtou „jedním dechem“, tak aby nezůstaly přes noc rozečtené.

Pohádky nabádají ke zdravému a aktivnímu životnímu stylu včetně sportu a zdůrazňují význam slušného chování a smysl pro fair play. Kniha obsahuje jedenáct pohádek, které jsou navzájem propojené jedním příběhem. Děti pohádky zavedou do nejrozmanitějších imaginárních světů, do kterých hlavní hrdinové vstupují pomocí kouzelné knihy. Vše skvěle doplňují zajímavé ilustrace výtvarnice Jany Soběslavové.

Míla Pour vyzpovídal v krátkém rozhovoru autora Dana Polmana.

Co Tě přivedlo k napsání knihy pohádek?

To, co asi absolutní většinu autorů pohádek – děti. Moc rád čtu svým dcerkám. Občas si říkám, že některé pohádky jsou zbytečně dlouhé, některé zase obsahují příliš komplikovanou češtinu a podobně. Třeba mi vadilo nechávat pohádku rozečtenou. Druhý den si už dítě moc nepamatuje, co se četlo. Lepší je, když se příběh uzavře, zhasne se a jde se spát. A žádné „zítra…“. No a právě asi i ta kritika mě vedla k tomu, že se pokusím vytvořit něco lepšího. Pohádky tak akorát dlouhé, napínavé, plné fantazie a dobrodružství. Jsem člověk skromné povahy, ale tady si dovolím tvrdit, že se mi to celkem povedlo.

Kde jsi čerpal pro své pohádky náměty?

Ve svém vlastním životě. Kniha je v podstatě hodně autobiografická. Je ovlivněná mou vášní – sportem, zejména pak cyklistikou. A také několika událostmi v roce 2013, kdy mi mimo jiné zemřel můj velký inspirátor a kamarád – děda. Je tam tedy i téma smrti, ovšem zpracované tak, že děti ho budou chápat spíše jako nějaké kouzlo.

Dalšími náměty určitě byly základy slušného chování, ke kterému mě vedli mí rodiče. Inspiraci mi jistě dodaly i knihy, které holkám čtu. No a moje fantazie je někdy až příliš bujará – té jsem povolil uzdu poměrně dost. Takže námětů bylo mnoho a věřím, že to je z té knihy cítit a má díky tomu spád.

Jak dlouho Ti trvalo napsat tuto knihu?

Knihu jsem psal postupně asi tři čtvrtě roku. Nejvíce jsem toho udělal na notebooku při cestách autobusem mezi Novou Pakou a Prahou – tedy mým domovem a redakcí lidé&HORY.

Kdo knihu ilustroval?

Moje známá, která bydlí také v Nové Pace Jana Soběslavová. Její malby a kresby mě vždycky oslovovaly – právě i jakousi naivností a pestrobarevností. Tedy přesně vlastnostmi, které se hodí do knihy určené dětem. Sešel jsem se s ní, dal ji pohádky vytištěné na pár papírech a ona se vrhla po hlavě do tvoření. Prozradila mi, že sama si ilustrací knihy splnila svůj tajný sen. Když na to koukám s odstupem – já vytvořil tělo a Jana dala knize duši. Její ilustrace prostě knize vdechly život.

Testoval jsi pohádky čtením své dceři Danice a také manželce Šárce?

Testoval. Danice se pohádky dost líbily a vždy, když jsem přijel z Prahy, se ptala, jestli mám napsanou další kapitolu. Šárka dělala jazykovou korekturu. Když knihu dočetla – napsala mi na kousek papíru velmi pozitivní hodnocení, které mě až dojalo. Věřím, že tomu bude podobně i mimo naši rodinu. Snažil jsem se napsat knihu, která bude bavit děti i dospělé. Těším se, až ji budu číst mé mladší dceři Sáře. Ta ale do ní ještě musí dorůst.