Pralesem přes hranici – Bethel

Domorodci i všichni gringos drkotají zuby v reakci na každý hrbol, kterého se kola autobusu dotknou. Přede námi sedí Kanaďan Keyl, přes uličku mladý pár, rozeznávám francouzštinu. Ostatní gringos registruji až v cestovní kanceláři loďařské společnosti v Bethelu, vesnici uprostřed mlžného pralesa, kam nás se sladkým úsměvem na rtech uvádějí místní „agenti“.

Obchodní transakce

Do šera kanceláře loďařské společnosti vstupujeme ze slunného dne. Stěny místnosti, které obklopuje pár židlí a stůl, jsou vytapetovány ceníkem dopravy. Komis jej chvíli studoval a teď se směje. Přes jeho rameno se dočítám, že loď do Mexika pro dvanáct lidí stojí čtyři sta quetzalů. Tak to ne, pánové. Vím, že se dá na druhou stranu dostat za dvacet quetzalů za osobu. Guatemalec, který nás přivítal, ubral na intenzitě svého úsměvu.

Je krásný den, paprsky cezené přes listy zelené pralesní vegetace dodávají radost do duše, a tak se cítím dosti silná vydat se po břehu trošku si zasmlouvat. Bohužel všichni majitelé lodí se bojí. Jsou vázáni nějakou interní dohodou s lodní společností, že nesmí jít pod určitou cenovou hranici za převoz.

Kolem sedmi bělochů se mezitím na břehu řeky shromáždila skupina zvědavých obyvatel, většinou zaměstnanců společnosti, a vyčkávají, co se bude dít. To se jim nestává často, aby „bohatí gringos“ tak zarputile odmítali zaplatit nadsazenou sumu. Kápo společnosti zatím slevil o šedesát quetzalů a Keyl už naznačuje, že by si plácl. Ostatní by také jeli, ale nechtějí nás s Komisem tady nechat. Francouzka na mne prosebně hledí. Podívám se na Komise, jen pokrčí rameny.

Dobře tedy, jedem. Je to na jednu stranu úlevné rozhodnutí, ale z nějakého důvodu přestávám vnímat pohodu dne. Můj pocit formuluje Komis, když za okamžik dodává: „Ale prohráváme tím boj.“

Tak že bychom zůstali? Ale když nepojedeme, co budeme dělat?
„Můžeme jít proti proudu, až narazíme na někoho, kdo nemá strach z té společnosti,“ mrkne na mne Komis.
Do očí mi bliká zelené prasátko odražené mokrým listem stromu, pod kterým sedí dva Guatemalci a pobaveně sledují dění. Kápo na nás hledí vítězoslavně.
„Dobře, zůstaneme.“

Keyl pěkně vyvalil oči, když jsme mu to řekli, a popřál nám šťastnou cestu. „Třeba se uvidíme v Palenque,“ říká se smíchem. Poslední autobus do Palenque jede z Frontera Corozal na druhém břehu za půl hodiny. Podáváme si ruce s ostatními. „Díky, že jste nám to usmlouvali,“ říká Francouzka a ostatní souhlasně kývají hlavou. Teď se hodí ledabyle mávnout rukou a přesně to taky děláme.

Úzký motorový člun s přístřeškem z palmového listí startuje k vysněnému mexickému břehu bez nás. Chce se mi skákat a povykovat z toho rozhodnutí. Guatemalci se překvapeně usmívají, jsou moc zvědaví, co si teď počneme. To já také. Nahazujeme batohy a vyrážíme proti proudu pryč z vesnice.

Nejširší nabídku průvodců a map Guatemaly (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Říční stop

Prostor, který si vesnice vynutila na pralese, jenž ji obklopuje, se zavírá okamžitě za posledním obydlím a současně s tím se před námi zvedá svah. Že by se dalo jít jen tak pralesem, je nemyslitelné. Stromy rostou hustě vedle sebe a půdu, kterou ponechaly volnou, zabraly pro sebe keříky, nad kterými je vzduch svázán spletí tenkých liánek a šlahounů. Držíme se proto stezky, která podle cedule, napsané bílou barvou na kůře, vede na vyhlídku.
Jdeme stínem stromů, ale jako bychom byli vystaveni nejprudšímu slunečnímu žáru. Kapky potu tečou do očí a za krk. Funím jako po sprintu na padesát metrů. Při stoprocentní vlhkosti vzduchu to snad ani nelze jinak.

Stezka stoupá v drobných serpentinách asi půl hodiny. Když už to výš nejde, shodíme batohy. Stromy se tu trochu rozestupují a vytvářejí tak prostorné přírodní odpočívadlo s mohylou navršených kamenů. Přitahuje mne proluka mezi stromy otvírající se k řece. Rozhled po nekonečném tmavozeleném moři, které se v horku drobně vlní.

Do dálky se táhnou neprostupné lesy, jen pod námi je přetíná lesklá hnědavá stužka řeky Usumacinty, v jejích vodách jsme při plavbě chiapaským kaňonem Sumidero před necelým měsícem spatřili aligátora. Lesy za ní patří již k Mexiku a možná někde v jejich lůně se skrývají zbytky vytrvalých zapatistů.

Sledujeme dál stezku, která se však odklání od řeky. Komis pro jistotu kontroluje směr na kompasu, abychom zaregistrovali, až se pěšinka k řece zase začne vracet. Bohužel se však stále odklání. Nezbývá tedy nic jiného než se nechat pohltit liánami a šlahouny okolního pralesa. Svahem, který jsme pokořili při cestě na vyhlídku, teď zase musíme na druhé straně sestoupit dolů. Komis vytahuje svoji včera koupenou mačetu, kterou však ještě nestihl nabrousit, a tvrdohlavě s ní drtí každý šlahoun, který ho chytí za batoh. Většinou se dostane ze sevření zeleně stejně rychle jako já, která se osvobozuji ručně.

Postupujeme velmi pomalu, protože pro každý krok je třeba upravit místo před došlápnutím. Na kapky potu za krkem se lepí kousky kůry a hlína. Kromě bzikotu neodbytných komárů nezní ani decibelík. Pokud v té zeleni někdy nějaký zvuk byl, pak ustrnul ve vlhkém vedru dnešního odpoledne.

Do tohoto nehybného zeleného šera náhle vtrhl hluboký vibrující hlas. Táhlé mručení, které se odráží mezi stromy a šíří se lesem. Po chvilce ustává, jako by jeho původce nabíral dech, a znovu. Přichází zleva, od řeky, ze směru, kterým se stáčíme. Píchla jsem si do palce na noze nepříjemnou malou osinu, protože jdu v sandálech. Pot za krkem svědí a mručení se v intervalech stále opakuje. Nenapadá nás, co by mohlo být líhní zvuku, který se naštěstí nehýbe z místa, jen my jej zvolna obcházíme. Raději moc nepouštím na špacír svou fantazii, protože by se mi mohlo chtít utíkat, a to v tomto porostu není možné. Záblesk vodní hladiny mezi stromy je osvobozením, má stejné účinky jako osvěžující sprcha.

„Naberu vodu,“ hlásí Komis a spouští se z dvoumetrové meze, která vede přímo do kalných vod Usumacinty. Hněď vody je tak sytá, že ani nelze vidět ponořenou ruku. Vůbec se nedivím, že Komis do vody málem spadl, když se před ním vynořil nějaký sumec. Skřípavý zvuk pumpování za chvíli zní z místa, kde se uvelebil. Lesní porost sahá až ke břehu, takže nemám výhled na řeku, a tak jen sklesle sedím na batohu, zírám do zeleně a čepicí odháním komáry.

Tu přikvačí Komis: „Pumpuj,“ podává mi plastikové petláhve s pumpou, „zdá se mi, že slyším motor.“ V chvatu se proplétá nízkými větvemi pobřežních stromů na trochu přehlednější místo. Teď už jej slyším i já. Opravdu zvuk motoru. Zesílil a přibližuje se. Bylo by záhodno člun zastavit, protože náš úmysl šlapat deset kilometrů na úroveň mexické Frontera Corozal a doufat, že narazíme na ochotného majitele lodě, je zjevně naivní. Zelená stěna flory je s tupou mačetou, jak jsme již měli možnost vyzkoušet, téměř neprostupná.

Komis na svém stanovišti skáče a huláká a mává rukama na loď, kterou já přes houští nemohu vidět, a tak si jen podle zvuku domýšlím. Motor hrčí na naší úrovni a sune se dál po proudu. To je zlé. Přejel. Komis polevil ve svých skocích. Ale motor ubírá na hlasitosti a podle všeho se loďka obrací! Komisovy skoky zase nabraly výšku. „Frontera Corozal,“ haleká skokan. „Sto quetzalů,“ odpovídá hlas. To už sbírám batohy. „To je moc,“ nesouhlasí Komis. „Tak padesát.“ „Padesát za dva.“ „Dobrá,“ rezignuje hlas. V duchu jej velebím, nejsme v pozici, kdy bychom si mohli zvlášť poroučet. S oběma batohy se rvu s houštím, kterém mi brání v postupu. Rychle. To mi scházelo teď sebou říznout! Komis povzbuzuje a přebírá svoji batožinu.

Přídí u břehu na nás čeká úzká lodice podobná té, kterou odjeli naši gringos. Na zádi sedí jednooký majitel a jeho jediný pasažér, muž asi čtyřicetiletý, se nám zubí vstříc. Z místa, kde stojím, vede k loďce dvoumetrová skluzavka meze, po které se hned spouštím, ale batoh se mi za něco zachytil, takže se mi člun málem podařilo překlopit, když mne pak setrvačnost po uvolnění batohu vymrštila vstříc spásné palubě. Za mnou přistála Komisova zablácená mačeta, pak Komis sám se svým zavazadlem. Teď vidím, v jakém stavu oba jsme, když se spolu s námi naloďují kusy hlíny a větviček.

Posádka lodi je pobavena. „Odkud jdete?“ ptá se onen jediný pasažér. Když se dozví, že z Bethelu a že to jdeme dvě a půl hodiny, neovládne smích, i jednooký lodník se uchechtne: „Lodí je to pět minut.“

Cestou pozoruji guatemalský břeh, ale zeleň je nepřerušená, žádné obydlí nevidět. Za čtvrt hodiny člun překonává deset kilometrů po proudu i sto metrů šíře řeky k mexickému břehu. Muž vystupuje, jednooký se ještě pokouší zvýšit dohodnuté jízdné, ale po chvíli to vzdá.

U břehu již v Mexiku se potápějí a skotačí dva opálení kluci. Jejich dědeček stojí na zemi. Protože jsme úplně hnědí od hlíny a kůry džungle, necháváme se inspirovat. Kluci mi ochotně půjčili mýdlo, které vypadá jako prášek na praní. Hnědá vody je lahodná a kousek od břehu už proud pěkně nese. Tak má Usumacinta osvěžující a vzpružující účinek dnes už po druhé.

Vylézám z vody, když zaslechnu, jak starý pán odpovídá na Komisovu napůl žertem míněnou otázku. „Si, si, bastante cocodrillos.“ Stejně už jsem na břehu. Na tom správném. Jen ten poslední autobus do Palenque nám ujel. Ale to se taky nějak vyřeší, jako už vše v Latinské Americe.

Znovu Ciudad de México

Postupuji velmi pomalu, protože batoh ztěžkl a musím překračovat nohy válejících se opilců. Na kapky potu za krkem se lepí prach a zplodiny motorů. V jejich řevu není slyšet vlastního slova. Poslední ticho, které tento kraj zažil, skončilo příchodem Španělů. Přece jen však k mému sluchu dolehl pronikavý táhlý hvizd. Přichází zleva přes silnici. Pak je na chvíli přerušen, jako by jeho původce nabíral dech, a znovu.

Otáčím se po zvuku, jako bych zapomněla, co to je. Hranatý mexický macho sleduje po protější straně chodníku mé kroky. Naštěstí však konečně vidím povědomé oranžové „emko“, znak metra, které mne doveze na známou zastávku u Herrerů.

„Za čtvrt hodiny jsem tam,“ říká do telefonu Viktor. Sedám si na batoh vedle vchodu z metra, doufám, že Viktor trefí ten správný. Čtvrt hodiny uplynulo. Přes všechny svoje zkušenosti s mexickým ahorita trochu zneklidňuji, protože Viktor je spolehlivý otec rodiny. A přece přišel s omluvou až za další čtvrthodinu, ve které jsem propadla beznaději.

Potom, co jsem nabrala sil, mne čeká další sraz s kamarádem z Mootu, Gabrielem. Také on přichází pozdě, kvůli orientaci. Jeda automobilem, nemohl najít zastávku metra, kde jsme se měli sejít. Gabriel pochází z rodiny architekta, která bydlí v pěkné vilové čtvrti. „Na to auto se nedívej, je staré, a navíc mi nedávno ukradli palubní desku. Bratrovi koupili rodiče úplně nové. Nevím, čím si to zasloužil.“

Po šesti týdnech jsem opět v hlavním městě.

Epilog

Když se řekne Mexiko, automaticky mi dnes mozek doplní také Guatemalu, Honduras. Země barev a lidí a kukuřice. Věčný Popo z Iztlou, celník, který nás nechtěl pustit přes honduraskou hranici, výběrčí jízdného, který akceptoval naše vítězství, a hlavně rozmazané tváře Noeho, Emilie, pak úsměv Juana Chaveze či Jorgeho srdce na dlaních, Carlos, seňora Lucinda, Gabriel, Victor a Claudia, kamarádi z Mootu a další tváře, které už neumím pojmenovat. Lidé, kteří nám nabídli pomoc, když se jim zdálo, že nějakou potřebujeme, lidé, kteří pomoci nechtěli, když se zdálo nám, že ji potřebujeme, lidé, kteří mi otevírali oči. Obličeje veselé i smutné i přísné, snědé, tmavší i světlejší. Protože země je krásná, ale nakonec většinu jejího kouzla tvoří lidé. Člověk poznává nové, a snaží se tak najít sebe.

Někde uprostřed hrudi dřímá melancholie, smutek z toho, že svět nejde obejmout, že většinu těch tváří už nespatřím, že nebudu moci splatit svůj dluh jejich laskavosti. Bylo by to snadnější, než oslovit v Brně cizince se zavazadlem a hledajícíma očima, snadnější než překonání pocitu, že mi nic není do toho, odkud je, že na mé otázky nemusí být zvědavý.