Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (Z Peshawaru dál)

David Kučera

Den 4, pondělí 31. 5. 2004

baleno mám za chvíli a už jen čekám na Kausara. Oblečen ve zbrusu novém šalváru se cítím jako Pákistánec. Osmá hodina odbyla a Kausa nikde. Přesnost nikdy nebyla silnou stránkou lidí v téhle oblasti. Dávám mu půl hodiny, ale víc čekat nemůžu – dnešní cesta bude dlouhá a nechci večer uvíznout někde na cestě jen proto, že jsem se zbytečně dlouho zdržel v Péšávaru.

Kausar nikde, tak rozjíždím jiné řešení. Recepční v hotelu mi shání taxíka, který bude stát přesně 1000 rupek, jak jsem očekával. Je to za celé auto, takže kdyby nás jelo víc, byla by cena přijatelnější, ale budiž, situace je výjimečná, tak se tím nebudu zabývat.

Nejprve musím sehnat povolení pro vstup na paštunská kmenová území. Tato území vznikla prakticky se vznikem Pákistánu před 50 rokama a od počátku mají poměrně velkou autonomii. Pákistánská vláda se v podstatě vůbec nemíchá do jejich vnitřních záležitostí výměnou za to, že kmenoví náčelníci zaručují bezpečnost podél hlavních silnic vedoucích skrz ně z jedné pákistánské provincie do druhé.

Anglicky se jim říká Agency – což jsem si pro sebe přeložil jako okres – a táhnou se od Hindúkuše až po Balúčistán. Takových okresů bylo vytvořeno sedm – ze severu na jih je to Badžáur (Bajaur), Mómand (Mohmand), Chajbar (Khyber), Orakzáí (Orakzai), Kurram, Severní Vazíristán (North Waziristan) a Jižní Vazíristán (South Waziristan) –, z nichž je pro mě v tomto okamžiku důležitý okres Chajbar. Přes něj totiž vede silnice z Péšávaru do Torchamu (Torkham), jediného oficiálního hraničního přechodu mezi Pákistánem a Afghánistánem.

Taxikář samozřejmě tvrdí, že přesně ví, kde sídlí Chajbarský politický zmocněnec (Khyber Political Agent), ale když dorážíme na místo ukazuje se, že jsme přijeli do městského muzea, které sídlí ve stejném objektu jako vojáci, kteří slouží pro doprovod cizinců. Tak jo, už vím kam jet pro vojáka, ale k tomu nejdřív potřebuju povolení. Ředitel mému řidiči vysvětluje jak se do kanceláře Chajbarského zmocněnce dostat.

Je to vysoká bílá budova hlídaná několika vojákama. Dovnitř nesmí nic jako nůž a vidlička a kupodivu ani foťák. Tak jsem nucený nechat svou výbavu za 120 000,- v rozhrkaném autě za 10 000,- hlídat vojákům, jejichž plat může být tak 3000,-. V Pákistánu se tím ale nermoutím a klidně si na tu půlhodinku od svého nádobíčka odbíhám. Oni mi ho pohlídají velmi dobře.

Vojáci nás posílají za jakýmsi Muhammadem Zarrarem. Přicházíme do kanceláře v nejvyšším patře, kde na nám na otázku jestli jsme v kanceláři Muhammada Zarrara dostává souhlasného přikývnutí. Nevím sice který z těch dvou je Zarrar, ale když mi jeden z nich podává formulář na vyplnění, usuzuju, že asi on. Z omylu jsem vyveden za pár minut, když vstupuje muž – vyhlížející jako Ind – v čistě bílém šalváru a oba dva úředníci div nesalutují. Tak tohle je Zarrar a má dva razítkovací asistenty – to podle činnosti, kterou většinu času provozují. Podepisuje moji žádost a posílá nás o dvě patra níž do kanceláře Ahmeda Mansúra.

Tentokrát už se orientuju a když vcházím do první kanceláře, kde jsou tři lidé je mi jasné, že nikdo z nich není Mansúr. Jeden úředník kroutí hlavou nad tím jak je možné, že nemluvím paštu. Posílají mě k Mansúrovi, ale samotného, bez řidiče. Když vstupuju do klimatizované místnosti – všechny předešlé měly maximálně větráky – a za stolem vidím Inda jako vyšitého, který si čte noviny, dochází mi, že tohle je to velký zvíře. Je zajímavý, že čím vyšší šarže, tím víc indický – lépe řečeno subkontinentální – vzhled. Někteří z předchozích úředníků měli vousy a muslimské čepičky, kdežto Mansúr má evropské kalhoty a je pečlivě oholen. Já proti němu vypadám jako největší Paštun. Podepisuje lejstro co jsem mu podstrčil a už jsem zase venku – no jasně, že ho moc nechci rušit od čtení novin.

Kolečko v tomhle bílém domě končíme opět v patře u Zarrara. Jeho pobočnici přepisují na stroji žádost podepsanou Mansúrem, zatímco mi Zarrar, který se v kanceláři zase objevil, popisuje, jak je to strašný, že politici nejdřív rozdělili Indii na dvě – Indii a Pákistán – a teď chtějí ještě dál rozdělit Pákistán na Sindh, Balúčistán, Pandžáb a horské oblasti. Teprve když mám povolení v ruce a sedím znovu v autě uvědomuju si, že jsem nikde neviděl ani jeden počítač. A za povolení jsem nemusel platit, i když všechny zdroje uváděly (zanedbatelný) poplatek 120 rupií.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Snad jsem vás tímhle popisem moc nenudil. Chtěl jsem jen ukázat jak zábavné taky cestování může být. A to jsme s byrokratickýma přípravami ještě neskončil. Na řadě je voják s kalašnikovem.

Vlastně ještě jedna maličkost. Když vycházím z bílého domu, setkávám se s Kausarem. Přijel v najatém autě s řidičem a že prý měl v hotelu nemohl najít, i když tam byl v osm. Bohužel má smůlu. I teď kecá, takže jsem nakonec rád, že jsem si všechno zařídil sám a nepotřeboval žádného průvodce navzdory tomu, co mi Kausar říkal. Aby se však necítil škodný a mohl zaplatit řidiči, kterého si najal, dávám mu alespoň 100 rupek. Moc výchovné to není, protože by měl být do dna zodpovědný za svoje činy, ale bohužel nejsem drsňák, který by se bez mrknutí oka otočil na podpatku a odkráčel.

Vojáka dostávám v městském muzeu. Chvilku na něj musím čekat, tak si s taxikářem sedáme do jedné strážnice a sledujeme televizi – CNN, kde se právě promenáduje Bush. Zvuk je ztlumený, takže nevím o co jde, ale jak vidím, vojákům stejně stačí jen obrázky, protože žádný z nich neumí anglicky.

Anglicky neumí ani “můj” strážce Chalzeb. Z pečlivě zamčeného muničního skladu mu jeho nadřízený vydává nabitý kalašnikov a hned vyrážíme na cestu.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency. Entry of foreigners beyond this point is forbidden” – “Okres Chajbar. Cizincům vstup zakázán”. Jenže já mám kouzelný papírek, rozmnožený do tolika kopií, kolik budeme míjet kontrolních stanovišť. Chalzeb vyskakuje z vozu, odevzdává jednu kopii, závora se zvedá a vstup už není forbidden.

Hliněné domky, prach, serpentiny a železnice. To je prakticky všechno co lze na cestě do Torchamu vidět. Silnice úpí pod náporem těžkých nákladních aut a slunce praží na silnici i na auta.

Průsmyk Chajbar je dlouhý přes 10 kilometrů a na pákistánské straně do něj silnice vstupuje na stejném místě jako železnice. Zastavujeme na jedné ze serpentin a já se na chvíli dívám ústím průsmyku zpět do Pákistánu. Tak tudy proudily všechny ty armády, které nakonec z Afghánistánu stejně odtáhly s nepořízenou. Doufám, že s nepořízenou neodtáhnu i já.

Vesničky uvnitř průsmyku jsou hlídané strážními věžemi postavenými na skalách nebo jiných vyvýšených místech. Ideální pro obranu. Silnice sice neustále stoupá, ale ne nějak závratně prudce. Projíždíme městečkem Alí Madžíd, kde se děti právě loudají ze školy. Za ní se asfaltová cesta mění v prašnou polňačku, na které kvůli neuvěřitelnému množství prachu zvířeného od náklaďáků, není vidět ani na krok.

Na hranici jsme už před dvanáctou – cesta šla hladce. Loučím se s taxikářem i Chalzebem, oba dostávají zaplaceno a vykračuju vstříc osudu.

Hraniční městečko je poměrně rušné. Přes hranici pendlují ženy, muži, děti, osli, zboží, zkrátka všechno co je možné si představit. Na pákistánské straně dostávám výstupní razítko a celkem nepovšimnut se vydávám k afghánské pohraniční kontrole. Asi kilometrová cesta “zemí nikoho” vede po rovince mezi horskými hřebeny. Někteří překračují hranici jako já, tj. pěšmo a soběstačně, jiní si najmuli vozík, na kterém převážejí bagáž, děti a manželky.

Afghánské kontrolní stanoviště je domek u cesty, kam se vchází bez bot – běžný afghánský zvyk. Nejdřív sena dvorku zapisuju do knihy jejíž účel je mi záhadou, ale aspoň mám možnost pokecat si rusky. Úředník už by chtěl měnit peníze, ale já neznám kurs, tak to nechám na později. V místnosti s dvěma stoly, dvěma větráky a dvěma úředníky dostávám vstupní razítko a jsem tady.

Převzato z www.ecesty.cz