Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (stále Kábul)

Jana s Tomášem vysedají před AINA a mě nechávají auto i se Zolgajem, který řídí a Abbasem, který tlumočí. Mám hodinu čas, než budou hotoví s rozhovorem, tak toho využívám a jedeme se podívat na jih kousíček za Kábul, kde stojí bývalý královský palác Darulaman, který byl těžce poničen během nesmyslných bojů mudžahedínů proti mudžahedínům v minulých letech.

Proplétáme se městským provozem až se před námi do provozu zařazují dva obrňáky s kanadskou vlajkou. Jedou tam kam my. Tedy skoro. Na planině pod palácem je totiž kanadský tábor ISAF.

Z každého obrňáku čouhá jeden voják posazený za kulometem. Kulomet na předním obrňáku míří dopředu, na zadním dozadu, aby byli kryti z obou stran. Není to opatření jen tak pro srandu. Na vojáky se tu střílí každou chvíli a ti si samozřejmě nenechají nic líbit.

Palác trůni na konci dlouhatánské, šestikilometrové Darulaman Wat. Ve 20. letech 20. století ho nechal postavit král Amanulláh. Později sloužil jako sídlo ministerstva spravedlnosti a ještě později jako snadný terč ostřelování během bojů o Kábul. Je vidět už zdálky a už zdálky můžu rozeznat, že byl opravdu cílem mnoha útoků. Stojí na vyvýšenině uprostřed planiny, takže má strategickou polohu. Ten kdo ho držel měl v bojích dobrý přehled a tudíž velkou výhodu. Proto není divu, že se jedna bojující skupina snažila vypudit druhou, druhá třetí a tak dále.

Z většiny jeho střechy zbyla pouze kostra, kusy stěn jsou zborcené a stojící zdi v sobě mají obrovské díry po granátech nebo jsou beznadějně poďobané od kulek. Vypadá jako řešeto. Z dálky i z blízka.

Zastavujeme mezi palácem a kanadským táborem, abych si udělal fotku. Pak vyjíždíme na horní parkoviště, odkud vidím, že v podloubí jednoho z pater je kulometné hnízdo. To by odpovídalo. Slyšel jsem, že dříve byl kanadský tábor od paláce občas ostřelován, tak jej Kanaďani začali hlídat. Asi bude lepší se jich zeptat jestli můžu fotit, než se dostanu do problému. S Abbasem jdeme k bráně v plotě z ostnatého drátu, který celý palác obklopuje.

“Dobrý den. Jsem nezávislý novinář a chtěl bych se zeptat jestli můžu dovnitř udělat pár fotek” ptám se blonďatého pořízka v uniformě s černými brýlemi, širokým kloboukem a kulometem.

“Dobrý den. Myslím, že ne, ale můžu se zeptat” odpovídá voják a vzápětí cosi říká do mikrofonu, který mu trčí u pusy. Mluví nějakou nesrozumitelnou řečí, kterou by mohla být kanadská francouzština, ale příliš mumlá na to, abych mu rozuměl. V podloubí nad ním sedí u těžkého kulometu další vojáci a jejich stanoviště je částečně stíněné celtou.

“Tak dovnitř nesmíte, ale fotit můžete za podmínky, že nebudete fotit vojenská zařízení, která tu jsou nainstalovaná” odpovídá po chvíli. Vojenskými zařízeními je nejspíš míněno kulometné hnízdo, nic jiného nikde nevidím. Alespoň že můžu fotit zvenku.

“Díky” přitakávám a vyndávám z batohu foťák.

Procházím se podél plotu a dělám fotky. Voják mě doprovází po druhé straně plotu. Od Kábulu se palác jevil jako rozlehlá čtvercová budova. Při pohledu z opačné strany – od kanadského tábora – je však vidět, že nejde o čtverec, nýbrž o stavbu tvaru U, jež je “otevřena” směrem ke kanadskému táboru a k horám za ním. Tou otevřenou plochou je palácové nádvoří, po jehož stranách stojí dvě dlouhá křídla spojená křídlem čelním. Kulometné hnízdo je v jednom z bočních křídel.

I z nádvoří vypadá palác stejně zničeně jako ze silnice. Na zborcených a kulkami rozrytých stěnách jen občas odhalím stopy původní výzdoby. Za svého života musel být opravdu nádherný.

“Ještě jednou děkuji, pane” loučím se, když jsem hotov.

“Přeji pěkný den” odpovídá voják.

Když přijíždíme k AINA, Tomáš s Janou už na nás čekají. A čekají dlouho, protože plánovaný rozhovor se nekonal. Janino vysvětlení mi tak trochu bere dech a ukazuje jak hluboko zejí kořeny afghánských problémů. Jana chtěla o udělat rozhovor o problémech afghánských žen s mladou režisérkou, jež na stejné téma natočila film. V jejím filmu je prý scéna, v níž tahle režisérka chodí kolem skupinky žen v burkách, které však na její otázky nereagují, zarytě mlčí a o svých problémech s ní nechtějí mluvit. A ona chodí kolem nich a říká jim “Mluvte se mnou, no tak, mluvte se mnou.”. Zdá se, že je pro podobný rozhovor ideálním člověkem. Možná byla, ale už není. Včera mluvila se svým snoubencem, který ji rozhovor na tohle téma zakázal. A ona přání svého snoubence respektuje, proto rozhovor ruší.

Během zastávky na křižovatce s nedostavěnou tálibánskou mešitou kupuju na večer meloun. Zároveň mě zaujalo řeznictví v průchodu, tak jdu blíž a chci udělat pár obrázků. Řezník i jeho kámoši – je to tu stejné jako v Pákistánu, taky mezi sebou chlapi klábosí, když zrovna nejsou zákazníci – na můj posunek s foťákem reagují nadšeně a hned mě zvou k sobě, dělají místo, odněkud se vynořuje konvička s čajem a sklenička a David v pirahan tumbanu sedí pod hovězí kýtou tak rychle, že ani neví jak se tam dostal. Kromě průchodu s řeznictvím musím vyfotit každého chlapíka zvlášť. Mají z toho srandu a smějí se, takže je mi moc líto, když mě Jana volá zpátky do auta. Řezník mi ani nestačil dát adresu, abych mu mohl poslat fotky.

Jedním z historických míst, které byly zničeny v bojích o Kábul, jsou Bagh-e Babur – Báburovy zahrady. Jana o nich nevěděla, ale jakmile je zahlédla v mém průvodci napadlo ji, že by se mohly hodit pro Cestománii.

Zahrady dal v polovině 16. století postavit první mogulský císař Záhir-ed-Din Muhammad Báburšáh, vnuk slavného Tamerlána. Během posledního dvacetiletého válečného konfliktu byly téměř úplně zničeny, ale dnes na jejich obnově pracuje 20 zahradníků, kteří upravují terén a sází keře a stromy. Zahrady jsou položeny na úpatí vrchu Šerdarvaza a v jejich horní části stojí krásně opravená hrobka samotného Báburšáha.

Chvíli okouníme kolem a přemýšlíme kudy se vydat nahoru. Janě se na těch záhonech nezdá nic zajímavého, takže chce hned odjet. Mezitím ale přichází sympatický děda ve vysoké karakulské beranicí, který se představuje jako Chandži (Khanji), správce zahrad. To se Janě líbí a chce s ním nakonec natočit rozhovor.

Chandži je upovídaný sympaťák, takže je dobře, že máme sebou Abbase.

“Během bojů byly zahrady skoro úplně zničeny, ale teď je pomalu dáváme dohromady.”

“Kolik let už se opravují” ptám se.

“Asi tři roky.”

“Támhle vidím nějaké příkopy a i kulaté díry v zemi. Co to je?”

“Dříve tu byly fontány a podpovrchové potůčky, které zavlažovaly velkou část zahrady. I na jejich opravě pracujeme.”

“Takže tu zase budou fontány?”

“Určitě.” usmívá se Chandži a dodává “Ještě se podívejte na támhlety uschlé stromy. Už jsme místo nich zasadili nové – jsou hned vedle, ale tyhle jsme nechaly jako připomínku nesmyslnosti bojů, které se nevyhýbaly ani bezbranným stromům.”

Téměř nahoře, u opraveného pavilonu, se Chandži loučí a vrací se do své budky u silnice.

Po levé ruce se nám naskýtá pohled, jaký bych v Kábulu nečekal – veřejný bazén. Září novotou, takže je evidentně čerstvé opravený. Sice se v něm cachtá jenom pár kluků, ale za to pouze v plavkách, což je na Afghánistán pohled nevídaný. Pavilón na vrcholu zahrady bude sloužit jako restaurace. V jeho stínu stojí hrobky Báburšáha a jeho manželky.

Právě skončila škola, takže se kolem nás shlukují asi desetileté holky a kluci. Přetlačují se a každý se chce vyfotit. Smutný pohled je na jednu z holčiček, která chodí o berlích, protože má jednu nohu jen těšně pod koleno. Před časem šlápla na minu.

Původně jsme si tady chtěli udělat piknik, ale zatím není kde, tak si dáme oběd ve městě. Cestou do Šar-i Nau, kde je spousta levných jídelen, se zastavujeme na břehu řeky Kábul u neobvykle vyhlížející mešity. Je dvoupatrová, žluto-bílá a svým oblým tvarem a antickými sloupy vypadá spíš jako divadlo. Ve 20. letech 20. století ji nechala postavit matka krále Amanulláha. Nazvala ji Šáh-do Šamšira Madžíd (Shah-do Shamshira Masjid) – Mešita krále dvou mečů – na počest jednoho z muslimských velitelů, který padl během bitvy mezi muslimy a hinduisty, odehrávající se v 7. století, i když odvážně bojoval s mečem v každé ruce.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Je právě čas modlitby a mešita je plná, ale nikdo nám nebrání vstoupit. Uvnitř se rozhlížím a když vidím, že na můj foťák nikdo nereaguje podrážděně, dělám nějakou fotku. I když je to určitě možné i jinde, tohle je vůbec první mešita, kde jsem se uvnitř dovážil fotit během modlitby.

Někteří muži během modlitbu přichází a zase odchází, nezůstávají po celou dobu. Před mešitou stojí jejich hloučky a diskutují. Někteří se myjí v umyvárnách na ulici a modlitba je teprve čeká. Po ulici se prochází prodejce s pytlíky kukuřičných zrn. Kupujeme jeden a přidáváme se k malým dětem, které krmí holuby vykračující si po asfaltu před mešitou jakoby se nechumelilo.

Kukuřičná mezihra nám opět připomíná, že máme taky hlad. Naproti parku, který je centrem Šar-i Nau vstupujeme do příjemné čajchané – čajovny. Afghánské čajchané jsou něco úplně jiného než české čajovny. Jde o obdobu našich hospod. V čajchané se muži schází na pokec – samozřejmě ne nad pivem, ale nad čajem – nebo si dát oběd či večeři.

Běžná čajchana má u vchodu pult kde se platí a vedle něj nádrž s vodu a umyvadlo, kde si každý před jídlem omyje ruce. Prostor pro hosty je ve větších čajchanách rozdělen na dvě části – stolečky s židličkami a vyvýšeným pódiem potaženým kobercem a pruhem igelitu, na který se pokládá jídlo. Jak stolečky, tak pódium slouží k jídlu stejnou měrou, záleží jen na hostu čemu dá přednost. My všichni rádi sedíme na zemi, takže zabíráme několik míst na pódiu a pro každého objednáváme kábuli, čaj, chleba a jako zákusek firni, moc dobrou sladkou kaši. A nebyla by to “moderní” čajchana, aby na dobře viditelném místě nestála televize a nehrál v ní americký film.

Odsud byl opravdu dobrý přehled o městě, říkám si, když stojíme u mauzolea krále Nádiršáha, které ční nad městem na jednom z mnoha kábulských kopců. Složitost kábulské geografie je ihned patrná – hory, kopce a krtiny, po jejichž svazích neplazí celé čtvrti a proplétají ulice a třídy. Začíná mi být jasné jak mohl být během války tak zničen. Stačilo obsadit nějaký kopec a byl jsem king. Střílelo se zběsile a na všechny strany. Z toho důvodu bylo i mauzoleum strategickým bodem.

A z toho důvodu je tak rozstříleno – když se jeden mudžahedín snaží vystrnadit druhého, létají třísky. Mramorové desky jsou místy pryč nebo v nich zejí obrovské díry. Chybí některé sloupy a kopule je rozstřílená – zevnitř se skrz ni dá dívat na nebe, díry jsou místy až metrové.

Tomáš s Janou natáčí zrychlené záběry mraků přecházejících přes čtvrť Šáh Šahid (Shah Shahid) pod mauzoleem a já se brouzdám trochu dál podél kopce, abych se dostal do jedné roviny s třídou Džadaj Majvand (Jadayi Maywand). Slunce odrážející se od jejího povrchu a hory na obzoru jsou jako stvořené pro černobílou fotografii. Když jsem zabrán do focení, zastavuje u mně auto, ze kterého vystupují dva mladíci. Viděli mě s foťákem, tak se chtějí nechat vyfotit. Na oplátku mě zvou na hamburger a colu do svého nově otevřeného fast-foodu. No jo. Čtvrt století bojovali jenom kvůli tomu, aby pak mohli otevírat fast-foody.

Cestou od mauzolea míjíme základnu odminovávačů, která je uvedena velkým billboardem s ručně namalovaným obrázkem ženy, které z minou právě utržené nohy ještě kape krev.

Začíná se zatahovat a jako každý podvečer padá na Kábul pomalu prach. Dnes už to však hraničí s prachovou bouří. Původně jsme chtěli ještě na vrch Bibi Mahro nad Vezír Akbar Chán, ale kvůli omezené viditelnosti to nemá cenu. Na půlhodiny se stavujeme na Internetu a pak odvážíme Janu na misi.

My s Tomášem se ještě pokoušíme udělat nějaké záběry západu slunce od hotelu Intercontinental, ale počasí je nevyzpytatelné a dnes nám nepřeje. A nepřejí nám ani další události. Na misi se večer dozvídáme, že v provincii Badghis na severozápadě Afghánistán, dodnes považované za bezpečnou, bylo zastřeleno pět pracovníků Médicins Sans Frontiéres, tři z nich cizinci.

Převzato z www.ecesty.cz