Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (Peshawar)

Péšávar (Peshawar)

Pákistánská města sice nevynikají v přehlednosti, ale naštěstí se díky husté sítí MHD – ať autobusy, rikši nebo taxíky – dá dostat naprosto všude. Za dvě koruny se v otlučeném autobuse MHD přepravuju na Chajbar (Khyber) bazar, kde se chci ubytovat. Hotel Šan (Shan) sice hledám pěkně dlouho, ale to jen proto, že Chajbar bazar je poměrně dlouhá ulice a já po ní pendluju jednou tam, podruhé zpátky, protože nejsem dost trpělivý dojít alespoň jednou až na její konec. No, ale to je jedno, Šan je předem mnou, tak do něj lezu – po schodech do druhého patra – a dostávám bezokenní kobku, za to v traktu do dvora a ne do ulice. Každý kdo byl v Pákistánu ví, že tahle maličkost může být rozhodujícím kritériem mezi klidným spánkem a probdělou nocí.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli. Tohle afghánský jídlo – rýže s rozinkama a jehněčím nebo kuřecím – je pro mě symbolem Afghánistánu. A podle názvu je symbolem Afghánistánu i v Pákistánu. Kuchař se za svým pultíkem usmívá tak sladce, až si ho musím vyfotit. Jeho kámoši, kteří s ním klábosí – v Pákistánu málokdy najdete člověka samotného, skoro vždycky jsou kolem nějací kámoš –, si z něj dělají srandu a popichují ho – a i mě – “Al Kájda, al Kájda, al Kájda…”. Pravda vous má úctyhodný, ale o ten se já snažím taky.

Tady v Péšávaru má ale úctyhodný vous skoro každý druhý, protože skoro každý druhý je Afghánec, většinou Paštun. No, dobře, tak ne každý druhý, ale je jich dost na to, aby si proti sobě dokázali Pákistánce pěkně poštvat. Během posledního čtvrt století války sídlilo v uprchlických táborech u Péšávaru až 6 miliónů Afghánců, kteří tak pěkně zamíchali místní ekonomikou. A dnes mnoho Afghánců vlastní obchody a vede úspěšný byznys.

Procházka po péšávarské ulici je jako z jiného světa. Každý zdraví, každý druhý jeden a půltý se usměje a každý druhý mě zve na čaj. Nakonec končím v jednom paštunském řeznictví, někde hluboko v uličkách Starého města, kam jsem se bezcílně zatoulal.

Majitel se jmenuje Chattak a jeho vous je neméně úctyhodný jako toho kuchaře. Jak tak koukám, tak začnu lidi za chvíli posuzovat podle vousů a už chápu, že tady má takovou důležitost. Chattak je pěknej chlapík s pěknýma fousama a rukama jak lopata. Na řezníka se skvěle hodí, o tom není pochyb. V jeho řeznictví, což je v podstatě jedna větší místnost otevřená do ulice – výkladní skříně se u tohohle typu obchůdků nevedou –, je asi pět kámošů a žádný zákazník. Tak proč by nepozvali ještě šestého kámoše – to jako mně –, obzvlášť když je to exot největší z Nemuslimova.

Tak mě zvou a nalévají jejich zelený čaj s kardamonem, kterému říkají káva. Teda ono se to vyslovuje kahva, ale určitě pochopíte, že když vás budu tahat za fusekli a řeknu, že v Pákistánu pijou čaj co mu říkaj’ káva, tak si budete říkat “Jo, to je fakt exotika, když tam pijou čaj, co mu říkaj‘ káva” a budete mi věřit, že jsem tam, byl. Tak teď jsem to sice prozradil, ale i tak je to dobrý, ne?

Moc si se mnou chtějí povídat. Jeden z nich – Azíz Šalmanšách, asi 16letý kluk – umí anglicky, tak nám to i docela odsejpá. Azíz prodává ve vedlejším stánku, ale jelikož v řeznictví je větší bžunda a kahva a teď i exot, tak tady nesmí chybět ani on.

Usazují mě mezi staženou krávu a koně a sekery a Azíz začíná svůj výslech. Teda on tomu říká rozhovor, ale stylem je to výslech. Otázka padá jedna za druhou, stroze, ale s nefalšovaným dychtivým očekáváním, které během mé odpovědi vidím i na všech ostatních.

“Jak to, že nejsi muslim, když je to nejlepší náboženství na světě” ptá se, když zjišťuje, že nejsme muslim.

“Protože mám svojí víru” já na to.

“Ale islám je nejlepší. Má všechny odpovědi v jedné knize. To v Bibli nemáte.”

“Hm, ale já má svoji víru, která mě uspokojuje.” pokouším se svést cestu na neutrální půdu, páč se mi zrovna nechce diskutovat.

“Ale ta nemá všechny odpovědi jako Korán.”

“No, pro mě má a mně to stačí.” dělám ze sebe blbečka, což považuju za lepší, než se pouštět do rozboru, který by – při vší úctě – nejspíš nemohl pochopit.

Trvá ještě 5 minut, než tohle, trochu konfrontační téma, opouštíme. Musím říct, že mě jeho razance docela překvapuje, protože jsem se s ní u žádného muslima ještě nesetkal. Ale asi je to jen Azízovou horkou šestnáctiletou paštunskou hlavou. Přeci jen Paštun je Paštun.

Po náboženství je na řadě moje fotovýbava a cesta do Afghánistánu. Azíz se – opět velmi všetečně – ptá na mou adresu v Péšávaru a e-mail, přičemž ohledně toho prvního se snažím maximálně mlžit. Nechci vyloženě lhát a říct, že nevím kde bydlím je blbost. Proto říkám jen jméno ulice a jméno hotelu jsem zapomněl, ale vím jak se k němu dostat – obezřetnosti tady není nikdy nazbyt. Příčinou mojí obezřetnosti je tak trochu i Azízovo chování – sice je uctivý, mluví o tom, že jsme bratří, ale strohost, až rozkazovačnost jeho stylu mluvy mě mírně zaráží. Asi po půlhodině se loučím a Azíz slibuje, že mě večer navštíví ohledně soukromé záležitosti. Uf.

Trochu paranoidně – to uznávám a i cítím – jdu jinou cestou, než bych šel přímo do hotelu. Na jednom z náměstí Starého města, které si pamatuju ještě s mojí první návštěvy v Péšávaru před devíti rokama, potkávám dalšího kluka. Jmenuje se Kausar Hussain a je mu prý 12 let a mluví docela obstojně anglicky. Zve mě na čaj, tak jdeme do karavanserie, kde má jeho známy čajový krámek. Čaj – opět kahva – je výborný, ale u něj už vidím, že mu jde především o byznys. Žije v uprchlickém táboře a Péšávarem se potlouká bezcílně jako tisíce dalších Afghánců a chytá se jakékoliv příležitosti, jak si přilepšit. A cizinci jsou příležitostí poměrně lukrativní, protože jsme naivní a pitomí, takže nám můžou nakukat do hlavy cokoliv a my jim za to ještě zaplatíme. Nepřemýšlejte nad tím proč to tak je a jestli byste se dokázali ubránit, protože to tak prostě je a ubrání se jen velmi velmi protřelý znalec místních poměrů, což já nejsem. Tak mu sedám na lep, byť částečně vědomě, a hraju jeho hru. A díky tomu zjišťuju, že tohle setkání nebyla náhoda.

Mluvím s ním o cestě do Afghánistánu, tak hned využívá příležitosti a zmiňuje se, že má kámoše, který vlastní směnárnu. Tak jo, říkám si, peníze směnit potřebuju, tak mu udělám radost. Přicházíme do “směnárny”, což je v podstatě kus novin natažených na betonových schodech, na kterých leží pár bankovek. Přisedá si Kausarův kamarád Džavid Chán (Javid Khan), taky Afghánec, a hned spouští, že je schopen zařídit auto na hranici a kdesi cosi. To mě ale zajímá – jejich lep zafungoval –, tak začínám vyzvídat.

“Jak dlouho ta cesta na hranici trvá” tentokrát začínám výslech já, i když daleko – aspoň doufám – pokorněji než Azíz.

“No, tak dvě hodiny.” Džavid na tuhle otázku určitě neodpovídá poprvé, protože neváhá ani na vteřinu. Tak mě napadá, že tihle Afghánci si v podstatě ze svých znalostí udělali docela dobrý byznys. Radí cestovatelů, novinářům a vůbec téhle nezávislé verbeži, jak se dostat do Afghánistánu. Přijde mi to prostě fascinující. Ti lidé nemají vůbec nic, ale mají nekonečné odhodlání najít něco, čím by se uživili, až najdou třeba tohle. Hlavu dolů, jste m sympatičtí. A je mi jedno, že mě chcete v první řadě oškubat. Klidně se nechám, protože si těch pár rupek zasloužíte a mně neubude.

“A kolik to celý může stát.”

“Asi 1500.”

“To je skoro 30 dolarů. To je hodně. Co všechno v tom je?”

“700 za auto, 120 za povolení, 150 za strážce a zbytek pro průvodce.”

“Ale já nepotřebuju průvodce. Stačí mi auto a strážce.”

“Ale průvodce ti pomůže se zorientovat, vyřídí za tebe všechny diskuse s vojákama a vůbec zná líp situaci.” vkládá se do hovoru Kausar – jednoznačně proto, že on by byl tím průvodcem. Průvodce opravdu není potřeba, ale budiž – Kausarovi těch 8 dolarů pomůže a mě to neublíží.

“Tak jo. A v kolik vyjedeme. Chci se ještě zítra dostat do Kábulu.”

“Kancelář politického agenta pro Chajbar otevírá v půl devátý, tak tě vyzvedneme v 8 v hotelu:”

“Dobře, ale chci opravdu vyjet co nejdřív, cesta do Kábulu je dlouhá a nemám vůbec představu jak dlouho bude trvat. Nemluvě o formalitách na hranici v Torchamu.”

“Neboj, tak za 7-8 hodin jízdy budeš v Kábulu.”

“Tak snad jo. Taky bych si chtěl koupit šalvár kamíz, abych mohl chodit oblečený jako místní lidi. Nevíte o nějakém místě, kde bych si mohl vybrat?” ani se nemusím ptát, protož každý Afghánec či Pákistánec na tuhle otázku vždycky odpoví ano, i když nemá ponětí. Jedni proto, že cizince nechtějí zklamat, tak ho pošlou jakýmkoliv směrem, často blbým, ale hlavně, že neřeknou ne. A druzí proto, že za potenciální výdělek v podobě bakšiše, jsou ochotni i začít přemýšlet a vyvíjet i jinou aktivitu než jen klábosení u kámoše v krámku. Vůbec to ale nemyslím pohrdlivě. Naopak – obdivuju jejich podnikavost a schopnost začít aktivitu v ten pravý čas.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

“No jasně. Pojďme, ukážeme ti krámek jednoho našeho známého.”. Fascinující. Dokážete si představit, že v Praze na Václaváku potkáte cizince a na jeho otázky mu řeknete “Jo, tamhle v té směnárně dělá můj kámoš. A pro oblečení můžeme dvě ulice za roh, tam mám jiného kamaráda…”?

Na šalvár jsem se díval už na Chajbarském bazaru, ještě před tím, než jsem byl pozván do Chattakova řeznictví a měl jsem tam jednu docela smíšenou zkušenost. Prohlížím si šalváry na ulici u jednoho prodejce, který je má rozložené na látce na zemi. Ptám se kolik stojí, za 200 rupek nejsou drahý. V tom ke mně přistupuje Záhir, Afghánec z provincie Paktie, jak se představuje,.

“Tyhle jsou obnošený, ale hloubějc‘ v bazaru si můžeš za stejnou cenu koupit nový.”

“Aha, to jsem nevěděl. Tak teda jo.” já na to.

A začíná mela. Bohužel nemůžu pokračovat v přímé řeči, protože neumím Paštu, ale když se lidi začnou mlátit, tak většinou není třeba slov. Kámoš toho prodejce se na Záhira osočuje, protože ho právě připravil o zákazníka – to jako o mně. Pouští se do něho nejdřív hubou a pak i rukama. Záhir je v menšině, většina je na straně prodejce. Vůbec ale necítím nevraživost vůči sobě – mně si při potyčce nikdo nevšímá. Je jasný, co tady vyplulo na povrch – nevraživost Pákistánců vůči Afgháncům, kteří jsou tady po tolika letech chápaní jako ti, kteří často berou Pákistáncům práci. Tolik začátek mého nakupován šalváru.

Druhý pokus už je daleko klidnější. Kausar s Džavidem mě vedou změtí uliček ke svému známému. Vytahuje několik šedivých šalvárů, jak jsem si přál. Zase je to takový klidný a rozvážný muž, který si mě získal už jen svým pohledem. Opět – dnes poněkolikáté – mám pocit, že všechna dnešní setkání nejsou náhoda, nýbrž součást jakési životní průpravy jak pro mě, tak pro ně. Neváhám a kupuju si šalvár a od sousedního prodejce i pakul, plstěnou čepici, která se nosí v afghánských horách a asi nejvíc ji zpopularizoval dnes už mrtvý – protože zavražděný – hrdina afghánského odboje proti Tálibanu Ahmadšách Masúd.

Obtěžkán výbavou se zastavujeme na večeři. Kausara i Džavida zvu do jídelny podle jejich výběru. Pochutnáváme si v restauraci Salateen, kterou prý vlastní Afghánec. Pochutnáváme si na chlebových plackách, celém pečeném kuřeti salátu a pepsi.

Na cestě do hotelu potkáváme Kausarova kamaráda, který dělá průvodce. Pořád spolu vtipkují, až by člověk řekl, že jsou nejlepší kámoši. Oni asi budou, ale zdejší kraj je tak zvláštní, že i nejpovrchnější přátelství vypadá jako přátelství na život a na smrt, i když to tak vůbec nemusí být. Nevím. No, posuďte sami. Jen co jsem se před hotelem rozloučil s Kausarem a Džavidem, ten jejich kámoš-průvodce mně hned začíná lanařit.

“Ty seš z Čech a já jsem taky provázel skupiny, který tady měla cestovka… počkej… tady mám vizitku… jo, Adventura. A tady mám fotky.” ukazuje fotky, kde opravdu provází nějaké bělochy po různých místech.

“Zrovna zítra jedu s asi třema Zápaďákama na hranice. Taky jedou do Afghánistánu. Stojí to jenom 1200 rupek. Tady máš telefonní číslo a když tak zavolej. A dej pozor, tihle dva nemusí být spolehliví. Někteří průvodci tě někam odvezou, zabijou tě a okradou. Tak si to rozmysli.”

To je teda těžkej kalibr, říkám si. Tohle opravdu nemůže nezabrat. Je vidět, že je schopen říct cokoliv, jen aby člověka přesvědčil. Ale tentokrát má smůlu. Ve své přílišné zainteresovanosti to přehnal tak, že jeho varování nepůsobí věrohodně.

“Jenže já už to slíbil Kausarovi, takže pojedu s ním.”

“Tak jo, ale číslo máš, kdyby sis to rozmyslel.”

Dost zmatený za sebou zavírám dveře od pokoje. Tihle Paštuni teda… čert aby se v nich vyznal.

Chvíli si čtu o zítřejší cestě, když někdo klepe. Oblíkám se – v tomhle vedru se nedá existovat jinak než nahej, a to i pod větrákem – a otevírám.

“Dole na recepci vás čeká váš přítel Azíz. Mám ho poslat nahoru”

“Jdu dolu, díky.”

Tak on mě našel i tak. Jsem dost v šoku. Na druhou stranu je ale naivní myslet si, , že by místní člověk nebyl schopen obejít těch pár hotelů, co jsou na téhle ulici, a zeptat se na cizince, kterých tady určitě nebude víc než… jeden? Spíš jsem nevěřil, že by si s tím někdo dal práci. Tady ale lidi mají právě to, co nám nejvíc chybí – čas. Možná i proto jsou pro nás tak nevypočitatelní a překvapivý. To jsem zvěda, jestli bude pokračovat tak vyzývavě jako odpoledne. Až teprve teď si uvědomuju, jak je tady cizinec zranitelný.

“Ahoj. Proč jsi mi neřekl, že bydlíš v tomhle hotelu?” způsob jakým Azíz začíná mě nepřekvapuje.

“Protože jsem si nevzpomněl na jméno.” přeci jen jsem se alespoň malinké lži nedokázal ubránit, ach ta xenofobie…

“Působíš divně, ty nejsi rád, že jsem tě přišel navštívit?”

“Azízi. Proč se mě pořád vyptáváš na čím dál větší detaily ohledně mě a mojí cesty?” už to nemůžu vydržet a musím přejít do mírné ofenzívy. Ale opravdu mírné…

“Protože jsme přátelé, nebo ne?”

“Ano, ale to ti přeci k ničemu není, když víš, v jakém bydlím hotelu a v jakém čísle pokoje.”

“No, mě to jen tak zajímá. Nic víc.”

“Tak dobře. Pozval bych tě nahoru, ale dva dny jsem strávil v letadle, takže jsem pořádně nespal a potřebuju si odpočinout.”

“Tak jo, já už tě nebudu zdržovat. Tak ahoj.” loučí se a mizí po schodech na ulici.

Recepční jakoby se díval stranou a naše diskuse ho nezajímala.

“Vám se Azíz moc nelíbí, že?” ptám se přímo.

Žádná odpověď. Taky odpověď říkám si. Azíz je Paštun a ti jsou mezi Pákistánci považování za vzpurné a nebezpečné. Proto je k cestě do Afghánistánu, která vede přes kmenová území, potřeba ozbrojený doprovod a povolení. Nikdo tady nestojí o okradené nebo mrtvé cizince.

Hm, tak si nejsem jistý, jestli jsem dnes vůbec obstál. Respekt z Paštunů a jejich příslovečná nevypočítatelnost ve mně vyvolávají hodně smíšené pocity. Ano je to xenofobie – strach z neznáma. Ale není jiné cesty ten strach překonat, než se s ním utkat. Takže zítra…

Převzato z www.ecesty.cz.