Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (opět Kábul)

Kábul

Den 8, pátek 4. 6. 2004

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.

Probíráme situaci z různých úhlů. Nikdo neví co bude a jestli bude možné v Afghánistánu vůbec dál pracovat. David byl na bezpečnostní schůzce humanitárních organizací, kde bylo řečeno, že odbojné skupiny, které způsobují podobné incidenty, se teď chtějí zaměřit na pracovníky OSN a humanitárních organizací, a to především v provinciích, které byly dosud považovány za bezpečné. K nim patřil i Badghis. Už nepatří. Teď už v Afghánistánu není bezpečného místa. Bílé dodávky a džípy, které dosud svou pouhou barvou a logy pracovníky humanitárek chránily, se staly pravým opakem – snadno identifikovatelnými terči. Děkuji bohu, že mezi lidmi chodím v pirahan tumbanu a pakulu.

Pátek – v darí džuma – je víkend, a tak čekám na Džamila, který mě pozval na rodinný piknik. Na pikniku, často v Paghmanu za Kábulem, tráví džumu spousta kábulských rodin. Čekám a při tom píšu deník. Měl tu být v deset, ale když ani v půl jedenácté nikdo nikde, vyrážím sám d – je víkend, a tak čekám na Džamila, který mě pozval na rodinný piknik. Na pikniku, často v Paghmanu za Kábulem, tráví džumu spousta kábulských rodin. Čekám a při tom píšu deník. Měl tu být v deset, ale když ani v půl jedenácté nikdo nikde, vyrážím sám do centra. Chci na Internet, ale v hotelu Mustafa je výpadek proudu.

– je víkend, a tak čekám na Džamila, který mě pozval na rodinný piknik. Na pikniku, často v Paghmanu za Kábulem, tráví džumu spousta kábulských rodin. Čekám a při tom píšu deník. Měl tu být v deset, ale když ani v půl jedenácté nikdo nikde, vyrážím sám dJe čas, abych se setkal s Nazírem, kterého jsem potkal na jaře v Praze. Nazír donedávna pracoval pro Člověka v tísni a v Praze byl za odměnu jako jejich nejlepší inženýr. Mám jen jeho mobilní číslo, ale to pro domluvu stačí. V Kábulu má mobil neuvěřitelně vysoký počet lidí – nejen cizinců, ale i – hlavně mladých – Afghánců. Nejsou tady sice veřejné telefonní budky, ale po vzoru Pákistánu a Indie tu je spousta míst, ze kterých se dá telefonovat. Poznají se podle třípísmenné zkratky PTO – Public Telephone Office – vyvěšené venku před krámkem nebo domem. Název Office je ale silně nadnesený. Většinou jde o človíčka s krámkem, který zároveň vlastní i mobil. Za nevelký poplatek – kolem 10 korun za minutu, záleží na smlouvání – je možné si zavolat. A tak vstupuju do krámku na rohu Chicken Street a domlouvám s Nazírem schůzku za hodinu.Od Mustafy je to do centra tak 20 minut chůze. Ulice jsou poloprázdné, Kábul se vylidnil na pikniky. Na mojí oblíbené rušné křižovatce u parku Zarnegar, kde i dnes postávají houfy veksláků, si prohlížím vesty. Pokud se pirahan tumban nosí jak v Afghánistánu, tak v Pákistánu – kde jmenuje šalvár kamíz – a Indii – pod jménem pandžábí –, tak jeho doplněk – plátěná vesta – se nosí jen v Afghánistánu. Zelené, šedivé, hnědé a pokud možno s co nejvíc kapsami – podle nich se Afghánci poznají i mimo Afghánistán. Pro vzory nemuseli chodit daleko – prostě okopírovali reportérské nebo jiné západní vesty, které se jim dostaly do rukou. A tak za cenu 300 afghání – asi 170 korun – jsem opět trochu zdokonalil svůj afghánský ohoz – o pravou falšovanou afghánskou reportérskou vestu. Není sice tak kvalitní jako originál, ale za dvacetinu ceny to není špatný obchod ani kdyby mi měla vydržet jen ten měsíc, co budu v Asii.

Procházím podél řeky Kábul trhem Titanic a pak uličkami hlouběji do bazaru. Tohle místo mě fascinuje. K sehnání je tu všechno – oblečení, rádia, kazeťáky, CD, jídlo, koberce, domácí potřeby. Je právě čas modlitby, tak se zastavuju v mešitě Pul-i Chisti (Pul-i Khisti). Její jméno – česky Cihlový most – odkazuje k jednomu z nejstarších kábulských mostů, u kterého stojí. Na konci 18. století ji postavil Šáh Zaman a dodnes je jednou z nejpoužívanějších mešit. Teď, při modlitbě, je beznadějně plná a plné je i skoro celé její nádvoří. Při vstupu na nádvoří se ptám jestli můžu fotit. Odpovědí je mi souhlasné mávnutí, tak si modlitbu užívám focením modlících se na nádvoří.

Naproti mešitě je bazar Čár Čata (Chahr Chatta) ze 17. století. Původně sestával ze čtyřech arkád – odtud jeho jméno –, jejichž zdi byly pomalovány květinovými motivy. V roce 1842 ho celý strhli Britové jako mstu za neúspěch jejich dobyvačného tažení několik měsíců před tím. Dnes je na jeho místě… rušný bazar. Bazar je ostatně v této části Kábulu úplně všude.

V jídelně za bazarem si dávám k obědu kabuli a pak přejíždím k hotelu Mustafa. Znovu volám Nazírovi a za dvě minuty už sedím v jeho autě – vlastně autě jeho bratra.

Nazírovi je 31. V pase má datum narození 1. ledna, ovšem ne proto, že by přišel na svět přesně na začátku roku. Stejný den má v úředních dokumentech uveden každý, kdo nezná přesné datum narození. Pracuje pro UNAMA – United Nations Assistance Mission in Afghanistan, ale moc se mu tam nelíbí. Stále vzpomíná na Člověka v tísni a když o nich mluví říká “naše kancelář” – inu skoro dva roky se nedají jen tak vymazat.

“Tak kam se chceš podívat?” ptá se mě, jakmile si sdělujeme všechny novinky a navzájem necháváme pozdravovat svoje rodiny.

“Chtěl bych do Mikrorajónu” rychle lovím, která místa jsou dál od centra, abychom využili, že máme auto.

“Starého nebo nového?”

“To je jedno, třeba nového.” Doteď jsme nevěděl, že Mikrorajón ještě takto rozdělují.

Mikrorajón byl postaven počátkem 70. let 20. století za podpory Rusů. A taky tak vypadá – dlouhé čtyřpatrové paneláky, betonové obchody á la socialismus u nás a mezitím nějaký ten strom. Po invazi do Afghánistánu tady Rusové i sídlili, po jejich odchodu se nastěhovali Afghánci.

“Byla to dobrá adresa – luxusní bydlení se záchodem v každém bytě” říká Nazír, když se přibližujeme k prvním panelákům.

“Ale teď” pokračuje “je hodně zanedbaný. Dostalo se sem spousta lidí z vesnice, kteří třeba neuměli používat splachovací záchod, tak ten byt postupně úplně oddělali.”

Po šňůrách v oknech visí prádlo, betonové zdi zdobí sušící se koberce, na plácích mezi domy živoří vyschlé trsy trávy a parkoviště jsou plná ruských kontejnerů, v nichž si podnikaví Afghánci otevřeli krámky. Takové (ne)obyčejné afghánské sídliště, hodící se do Kábulu zhruba stejně jako pouštní duny na Václavské náměstí.

Kupujeme meloun a usazujeme se v parku na okraji čtvrti Vezír Akbar Chán. Nemáme nůž, tak si jej Nazír před parkem půjčuje od prodavače melounů. Půjčit někomu neznámému na hodinu nůž? Co je u nás nepředstavitelné, je v Afghánistánu naprosto běžné. V stínu kecáme a jíme meloun na afghánský způsob. Meloun se rozpůlí na dvě části, každá půlka se nožem objede po obvodu, aby se oddělila šlupka od dužiny, pak se dužina v melounu rozřeže na čtverce a je to. Jí se tak, že se jednotlivé čtverce – no, oni jsou o spíš sloupečky, kdo má představivost ví jak to myslím – vytahují a až je půlka melounu skoro prázdná, vydlabou se zbytky. Hostíme i několik kluků, kteří si k nám mezitím přisedli. Shodou okolností jsou to ti stejní, co mi předevčírem radili, když jsem hledal Džamilovu kancelář – Kábul je malý.

“Víš kam bych se ještě rád podíval?” ptám se Nazír, když se pomalu sbíráme z trávy “Do západního Kábulu. Můžeme tam zajet?”

“Jasně. Tam jsem vyrůstal, takže to tam dobře znám” Nazír na to.

Západní Kábul byl během občanské války, jež následovala po odchodu Rusů v roce 1989, úplně zničen. Tato rozsáhlá kábulská čtvrť byla prakticky celá bitevním polem různých skupin ovládajících každý den jinou její část. Nesmyslnost války zde dosáhla vrcholu. Také proto se západní Kábul probouzí ze svého masakru jen velmi pozvolna. Není nouze o místa, která byla úplně srovnána se zemí. Ještě více je zničených domů, z nichž stojí pouhých pár zdí, nebo na jejichž místě trčí pahýl poslední zbylé stěny Naopak nejméně je domů, kam se znovu vrátil život. Avšak podle srovnání se stavem před řekněme dvěma lety se i západní Kábul neuvěřitelně změnil. Do mrtvé čtvrti opět začal proudit život, domy začínají opět růst, majitelé se vracejí. Vypadá to beznadějně. Ale už aspoň ne naprosto beznadějně.

“Tady jsme dlouho žili” zastavuje Nazír v ulici, kde stojí řada zachovalých domů, naproti nim se však rozkládá několik bloků ruin a dodává “po válce jsme ale dům prodali”.

“Jednou jsme se tady skrývali tři dny bez jídla a bez vody. Na tomhle místě” ukazuje zaprášený plácek před domem “stál tank jedné ze skupin mudžahedínů a pral to do okolních domů, odkud na něj útočila jiná bojující strana. Díky bohu byli zabraní bojem a neměli čas prohledávat domy, jinak bych už tady nebyl. Utéct se nám podařilo až díky jednomu z mnoha krátkých příměří, prý vyjednaném kvůli novinářům, ale bůh ví, jak to bylo.”

“A tady jsem chodil do školy” ukazuje za plot, když jedeme po jedné z hlavních ulic. Nerozeznávám nic víc, než obrovskou hromadu sutin. Leží tady už 15 let. Ze škol, které Nazír navštěvoval stojí jediná – Polytechniku. Ta byla alespoň částečně opravena.

Nazírova maminka má cukrovku, takže mě na sklonku dne opouští a jede za ní do nemocnice. Jsem moc rád, že jsem ho mohl opět vidět. Vysazuje mě na Internetu, kde sedím asi hodinu a píšu e-maily, včetně druhé zprávy z Kábulu.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Den 9, sobota 5. 6. 2004

čera večer jsem na Internetu neměl dost času – nechci se venku potloukat po setmění –, tak se tam znovu vydávám po snídani. Je o čem psát, i když ne všechno jsou příjemné věci. Mezi lidmi se cítím pohodově a příjemně, ale varování a zprávy a útocích, které dostává Člověk v tísni, na mě taky doléhají. Jsem z toho trochu rozpolcený. Dosavadní zkušenosti s lidmi mi říkají, že všechno je v pořádku a žádné nebezpečí nehrozí. Na druhé straně však visí ona varování a s tím spojené “co kdyby”.

Řeším to tak, že seč můžu poslouchám intuici. Víc než kdy jindy. Jde to těžko, protože už jsme na ni skoro zapomněli – náš “vědecký” způsob života se z nás snaží vyhnat všechno, až na logiku a rozum. Jakmile například cítím, že nemám někam jít, tak tam nejdu. Nevrtám se v “proč”, prostě nejdu. Když cítím, že mám, tak naopak jdu. Už dávno se na cestách nerozčiluju při zdrženích, zácpách a podobných “nepříjemnostech”, ale v Afghánistánu je navíc pozorně pozoruju a poslouchám jestli mi nechtějí něco říct. Jestliže mi například několikrát zabrání dostat na nějaké místo, dál už se nepokouším. Je to prostě úplně nové uvažování, které mě však zatím vším provedlo bez sebemenších problémů. Musím ale říct, že tohle “naslouchání životu” je pěkná fuška.

V Kábulu mají i ZOO, o jehož řediteli mi navíc Martin Mykiska napsal, že umí trochu česky. Vydávám se tam v taxíku. Běžná jízda, např. z okraje Kábulu do centra, stojí kolem dolaru, což je sice na tuhle oblast Asie celkem dost peněz, ale vzhledem ke stavu a spletitosti kábulské MHD jde o přijatelný způsob dopravy. Jen je třeba tvrdě smlouvat. Někdy to trvá i tři až čtyři taxikáře, než se najde jeden, co je ochoten mě – bělocha – svést za běžnou cenu. Že v Afghánistánu běloši, pokud nesmlouvají, platí víc, než místní, asi vysvětlovat nemusím.

Ředitel ZOO je bohužel pryč, ale ujímá se mně správce Azíz. Srdcem ZOO je správní budova, ke které dříve přiléhal i výběh pro slony. Ten byl během války zničen při přímém zásahu, kdy byla poškozena i správní budova. Snesme stále částečně pobořená, z betonu čouhají pokroucené dráty a nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo v blízké budoucnosti změnit. Za vstupné 5 afghání se nedá pořídit vůbec nic. Ještě že stravu pro všechna zvířata platí britská organizace na ochranu zvířat “Mayhew Animal Home”.

ZOO je malé, ale díky stromům příjemné místo pro odpočinek od žhavých a prašných kábulských ulic. Azíz mi hrdě ukazuje medvědy – dva darovali Číňané, třetí – Donatella – je tu už dlouho domácí paní –, lvy, šakaly, vlky, pávy, sovy, supy, ještěrky.

Chystám se z Kábulu na pár dní vyrazit do Mazár-e Šaríf, největšího města v severním Afghánistánu. Normálně není v cestě problém, teď se však situace zkomplikovala uzavírkou Salanžského tunelu, který začali opravovat Turci. Téměř 50 let starý tříkilometrový tunel Salang je klíčovým místem na silnici z Kábulu do Mazár-e Šaríf. Nejde sice o jedinou pozemní komunikaci spojující tato dvě města, avšak je zdaleka nejrychlejší – celá cesta trvá osm až devět hodin, kdežto druhou nejkratší trasou – objížďkou přes hory – je to jeden a půl dne. Nejspíš mi nezbude než do Mazár-e Šaríf letět.

Stavuju se v kanceláři společnosti Kam Air, která do Mazár-e Šaríf létá. Cena – 1500 afghání nebo 31 dolarů – není nijak výrazně přemrštěná. Kromě pátku se létá každý den a letenku stačí koupit v den odletu, v mém případě zítra. Jen pro zajímavost si zjišťuju, že letenka do Herátu, města daleko na západě u íránské hranice, stojí 2500 afghání/51 dolarů.

Volám Džamilovi, abych se zeptal kdy pojede do Mazáru Hajat, jak se zmiňoval večer kdy jsem u nich přespával. Prý nejdřív za dva dny, na což se mi nechce čekat. Džamil se mi omlouvá, že včera nepřijeli. Celé ráno se prý nemohli dovolat Lence – její číslo je jediné spojení, které na mě mají –, aby se se mnou domluvili a zve mě, abych se u něj v kanceláři stavil. Rád přijímám a dopravu mám o to jednodušší, že kancelář Kam Air je ve Vezír Kabar Chán, kousek od sídla CND.

Džamil mě nechává podívat se na Internet, ale hlavně mě chtěl pozvat na oběd. Dáváme si kormu – mleté maso s bramborami – obligátní chleba, cibuli a k “modernímu” afghánskému obědu nesmí chybět ani… pepsi.

“Jak vlastně pojede Hajat do Mazáru, když je Salang uzavřený? Poletí?” ptám se během oběda Džamila.

“Ne, pojede autem. Salang je uzavřený jen do šesti odpoledne.”

“Aha. A v kolik odjíždí auta z Kábulu?” nechci se vzdát myšlenky, že bych nakonec přeci jen nejel po zemi.

“Tak mezi třetí a čtvrtou odpoledne” odpovídá Džamil.

“Je ta cesta bezpečná, když se jede kus v noci? A odkud se odjíždí?”

“Jo, nemusíš se bát. Stačí když taxikářovi řekneš bandar-e Mazár – mazárské nádraží, bandar znamená nádraží – a on tě tam doveze. Je to místo, odkud jezdí jak autobusy, tak osobní corolly. Hajat pojede corollou, která stojí asi 800 afghání.”

800 afghání je necelých 17 dolarů. To letadlo opravdu není drahý, když hodinový let stojí necelý dvojnásobek.

“Kdy bych byl v Mazáru?”

“No, možná v deset, možná o půlnoci. To se nedá přesně říct. Kde všude se chceš na severu podívat?”

“Do Mazáru a Balchu. Když bude čas, tak i do Kunduzu.”

“Tak já ti nakreslím kam bys mohl a jak se tam dostat” Džamil ihned sahá po papíru a tužce a vysvětluje mi odkud se dá kam jet a co tam je k vidění.

“Taky jsem přemýšlel o Pandžšírském údolí. Je to na cestě do Mazáru, tak nevím, jestli se tam nezastavit teď, nebo jestli tam nejet znovu z Kábulu až se vrátím” nadhazuju když končí svoje povídání.

“Do Pandžíru bychom mohli jet spolu. Znám to tam dobře. Byl jsem tam zrovna v den, kdy zabili Masúda. Dvě stě metrů od místa kde se to stalo. Pak už jsem se nevracel do Kábulu, ale přes hory jsem utekl do Pákistánu – trvalo mi to jeden a půl dne.”

“Tak dobře, až se vrátím zavolám ti a domluvíme se. Teď už musím jít, abych se ještě pokusil stihnout auto do Mazáru” loučím se a taxíkem spěchám na misi zabalit si věci.

“Na noc bys neměl jezdit. Nejvíc se přepadá právě po šesté večer” říká mi Lenka, když se svěřuju se svým plánem.

“A od Pul-i Chumri za Salangem jedeš hodiny, kde není jediná vesnice” přidává se Jana.

“Právě proto se na téhle trase hodně přepadá” dodává Lenka.

Ach jo. Tady je opravdu někdy těžké se rozhodnout, když zásadně přichází protichůdné informace a ještě k tomu po troškách. Jdu si zabalit – ale až na zítřek.

Večer se opět objevuje Tereza s MSF. Přiletěla z Herátu, kde pracovala a zítra odlétá do Islámábádu. MSF posílá všechny svoje pracovníky do Pákistánu, v Afghánistánu zůstane pouze pár lidí, aby uzavřeli misi, předali všechny náležitosti a pak taky odletěli. Vypráví nám o těch třech Evropanech, co byli zabití v Badghisu. Jednomu z nich se právě narodilo dítě, pro druhého to byl úplně první výjezd – v Afghánistánu byl asi týden – a pro třetí – Belgičanku Elen – to měl být poslední výjezd před odletem na dovolenou. Události dostanou úplně jiný rozměr, když se z anonymních mrtvých ve statistice stanou konkrétní lidé s konkrétními osudy.

Den 10, neděle 6. 6. 2004

šichni pociťujeme tíseň. Velké humanitárky omezují svůj režim a lidem nařídily, aby neopouštěli sídla, pokud to nebude nezbytně nutné. Jsou i takové extrémy, které vyhlásily úplný zákaz vycházení. Člověk v tísni se rozhodl nevycházet po 19. hodině. Pro mě to samozřejmě neplatí, jelikož jsem na nich nezávislý, ale přijde mi to jako rozumný kompromis. Takhle husto v Afghánistánu od pádu Tálibánu ještě nebylo. A v tomhle chci opustit pevnost zvanou Kábul a odletět do Mazáru.

Dopoledne se mrcasím na misi, píšu deník a pak vyrážím. Letadlo sice letí až v půl druhé, ale nejdřív si musím koupit letenku a taky zajít na oběd.

Do centra jedu s Janou a Tomášem, kteří mají na dnešek opět půjčené auto. Nějakou se nemůžou dohodnout s Abbasem – tlumočníkem –, takže celkem zbytečně objíždíme půlku Kábulu, než se dostáváme na křižovatku k vekslákům. Peníze mění Jana i já, jen každý jiným stylem – Jana přes okénko auta, já vystupuju a jednám s nima na ulici. Pak nasedám do taxíka a vystupuju u Kam Airu. Úřednice mluví anglicky, vše jde hladce a rychle, takže letenku mám za čtvrt hodiny.

Na půlhodiny si sedám na Internet, pak splácávám rychlý oběd – mám hlad jako vlk, protože jsem ráno neměl náladu jíst a dal jsem si jen suchý chleba – a vydávám se na letiště. Cestou projíždím kolem známé čajovny, v níž jsem s Hajatem strávil první večer i kolem pole, za nímž je Hajatův dům.

Letiště je hlídané a vojáci při vjezdu každé auto kontrolují. Chumly lidí, jež přišli přivítat své drahé, kteří právě přiletěli Arianou ze Šardži, nebo kteří se přišli rozloučit s těmi, co do Šardži právě odlétají, téměř znemožňují pohyb po hale.

Všechny moje věci prochází dvakrát rentgenem – před odbavením a před vstupem do tranzitu. Tranzit plný mužů v pirahan tumbanu a turbanech působí trochu bizarně, ale na druhou stranu vyčnívají spíš ti, kteří jsou v kalhotách a košili. Kromě vojáků a snad dvou Afghánců jsou to dva Američani – jeden 50letý, druhému může být tak 25. Ten starší je hovornější, ale když se ho ptám co v Afghánistánu dělá, nechce o podrobnostech své práce mluvit. Místo toho mi ukazuje nový digitální foťák a je úplně nadšen z fotky mouchy, kterou udělal včera v hotelu. Když se na digiťák dosyta vynadíváme, vytahuje časopis o zbraních a já si jdu číst o Mazáru.

Let byl posunut na druhou hodinu. Odletěl let OSN do Mazáru i let Ariany do Šardži, jen my tu pořád čučíme, i když už jsou tři pryč. Venku se zvedá vítr, o Mazáru už jsem všechno přečetl, tak píšu deník. V pět nám personál konečně oznamuje, že náš let byl zrušen, údajně kvůli větru. Hm, jiná letadla mohla odletět a naše ne? Pokud je to jen kamufláž a skutečnou příčinou je porucha, kterou nechtějí přiznat, tak je to určitě lepší, než kdyby nás s do vzduchu poslali i s poruchou. Odlet je stanoven na šestou zítra ráno.

Pro mě to má jednu výhodu – stavuju se v Šar-i Nau a v knihkupectví na Chicken Street kupuju průvodce An Historical Guide to Afghanistan Nancy Hatch Dupree, na který už mi před odletem nezbyl čas. Je sice z roku 1977, ale hodně podrobný a vzhledem k tomu, že se tu od roku 1979 válčilo, tak paradoxně i nejaktuálnější co je k dispozici.

“Mysleli jsme, že se vrátíš” vítá mě Lenka.

“Jak to?”

“V Mazáru u letiště se prý bojuje, tak všechny lety zrušili. Ale tam se bojuje každou chvíli,takže ti není nic nezvyklýho.”

“Hm, tak druhý pokus bude zítra ráno v šest. Tak brzo ráno snad bojovat nebudou.”

Posledním letem dnes ještě stihnul přiletět Vladimír, který pracuje na misi Člověka v tísni v Mazáru. Prý v Mazáru všechny instruoval, aby mi připravili pokoj a jídlo, takže už jen kvůli přivítání tam musím odletět.

Převzato z www.ecesty.cz