Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (odlétám)

David Kučera

Tahle cesta byla už od první myšlenky na podzim 2002 jiná, než všechny předchozí. Především jsem se hodlal přestat honit za památkama a za chimérou “stihnout objet co nejvíc míst”, jak jsem to ve větší či menší míře dělal do teď. Přestože na tom stále nevidím nic špatného, jsem už na konci “honícího se” období a doufám, že začíná období jiné. Období, kdy budu mít možnost trochu hlouběji proniknout pod povrch věci, což se mi při honbě za místy mohlo dařit jen těžko. Ne náhodou jsem si jako začátek vybral Afghánistán – k turistické destinaci má snad nejdál ze všech zemí světa.

Poprvé jsem se do Afghánistánu chystal na jaře 2003, ale jak Táňa, tak já jsme měli divný pocit, že bych neměl jet, tak jsem cestu nakonec o rok odložil. Po roce máme s Táňou úplně jiné pocity. Žádná úzkost, žádné divné pocity. Teď teprve chápeme proč jsem před rokem neměl jet – nebyl jsem vůbec připraven, především mentálně. Další vysvětlování je na dlouho…

Afghánistán jsem si vybral ještě z jednoho důvodu. A možná důležitějšího. Stále totiž cítím, že mám ve styku s lidmi velké mezery. Mohly by být spontánnější, častější, hlubší. A právě v tomhle mi Afghánistán, díky své neobvykle pohostinné kultuře, může pomoci. Jsem zvědav jak se mi tahle představa splní.

ČESKÁ REPUBLIKA

Odlétám

Den 1, pátek 28. 5. 2004

Zapomněl jsem si novinářský průkaz” říkám Táně při přestupu v metru cestou na letiště po té, co jsem prohledal jak cestovní batoh, tak foto-batoh. Ne že by na něm visel můj život, ale může mi ulehčit spoustu věcí. Obzvlášť v Afghánistánu.

“Já ti pro něj dojedu, ještě je čas” Táňa na to a už mizí v soupravě, která se vrací zpět. Doufám, že to na letiště stihne včas říkám si po deseti minutách, kdy začínám pochybovat, jestli jsme udělal správně, že jsem ji nechal jet. Vůbec ne kvůli průkazu, ten vem čert, ale chci se s ní rozloučit.

Na letiště přijíždím s bratránkem Radimem a jeho manželkou Šárkou, které jsem potkal cestou – přišli se se mnou rozloučit.

“Doufám, že bude mít letadlo zpoždění” svěřuju se Šárce ve frontě na odbavení. Myšlenky se opravdu zhmotňují…

Kolem čtvrt na sedm už musím jít do tranzitu – letadlo odlétá v sedm –, ale Táňa nikde. Když ji volám, sedí právě v taxíku, pět minut od letiště. Celník mě naštěstí pouští zpátky do odbavovací haly, takže rozloučení se nakonec koná.

Stejně tak se ale koná zpoždění. Nejprve 30 minut a pak rovnou hodinu a půl – odlétáme až 20.40, tedy v době, kdy už jsem měl být ve Frankfurtu. Berou mi kapesní nožík, který jsem si pozapomněl v kapse a nedaří se mi ani ohledně filmů – musím je nakonec protáhnout rentgenem ať je přesvědčuju jak chci.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Frankfurt 21.45. Ještě že je tak blízko Prahy, jinak bych neměl šanci stíhat přípoj do Dubaje, který dolétá 22.20. Musím přeběhnout půlku letiště, abych se dostal ke stojánce s letadlem Emirates. Na přepážku přibíhám když brána sice ještě není zavřená, ale všichni jsou dávno odbaveni. V economy už není místo – zafungovalo overbooking, které letecké společnosti běžné provozují –, tak mě strkají do business. Samozřejmě neprotestuju a upaluju do letadla. V “rukávu” před letadlem mě dobromyslně přibrzďuje ochranka – “Neboj, to letadlo na tebe počká.”

Posílám SMS Táně, že jsem letadlo nakonec stihnul, zatímco kapitán nám oznamuje, že ještě čekáme až bude naloženo zavazadlo jednoho pasažéra, který přišel pozdě. Studem se snažím v sedadle co nejvíc zmenšit, i když vím, že za to zpoždění jednak nemůžu a jednak nikdo neví, že tím pasažérem jsem zrovna já.

Moje záměrně šupácké oblečení – mírně otrhané kalhoty, které nosím na cestách od té doby, co jsem si je před šesti lety koupil v Indonésii a kostkovaná košile – dávno vyšlá z módy – se do business vůbec nehodí, ale pokud to někoho bere, tak mě ne. Možná to trochu bere mého souseda po levici, který vypadá patřičně odtažitě. Ať si to užije – good luck…

Všechny letušky do jedné jsou sympatické a příjemné. Naši část mají na starost tří – smějící se Němka, trochu odtažitá a záhadná Arabka a cudná Malajka.

Mám spooooustu místa na nohy, nejvíc co jsem kdy v business zažil. Emirates se ostatně snaží na všech frontách. Sedadla sklápěcí se do téměř postelové polohy, individuální televize se 40 audio a video kanály. Tři z nich jsou dané pevně – kamera snímající ve směru letu, kamera snímající prostor pod letadlem a mapa ukazující naší polohu – 4900 km do Dubaje máme překonat za 7 hodin. Ostatní jsou na aerolinky jedinečnou směsí hudby a filmů z celého světa – od amerických přes arabské, indické až po čínské a japonské.

Čtu si Gulf News – deník vydávaný v Dubaji – a přitom si vybírám z jídelního lístku večeři. Samé hogo-fogo chody. Nakonec končím u uzeného lososa s bramborovo-olivovým salátem jako předkrm, krevetami s koriandrem, kus-kusem, pálivou kari omáčkou, fazolkami a rajčetem jako hlavní chod a ovocem jako dezert. Pivo, víno a měkký pití je samozřejmost. Nepopisuju to, abych někomu dělal chutě, spíš jen pro ukázku jak si lidi taky žijou v 10 kilometrech nad zemí. Kombinace Gulf News a krevet mě spolehlivě zmohla, takže mačkám příslušné knoflíky, rozkládám svou židlopostel a usínám vstříc Asii.

Převzato z www.ecesty.cz