Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (Kábul)

Kábul

Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.

Z taxi vystupujeme kousek od Mikrorajónu, bývalého hlavního sídla ruské posádky v Kábulu. Hajatulláha tu evidentně každý zná a snad každý od něj dostává dárek – tu budík, tu knihu, tu hodinky. Krásná ukázka jak jsou zde vztahy na prvním místě. Nejprve se usazujeme v čajovně, kde ihned dostáváme čaj. Pak se přesunujeme do železářství přes ulici, kde nás zase hostí melounem. A když už jsme nacpaní, zavelí Hajat, jak tady Hajatulláhovi říkají, k odchodu do jeho krámku v centru.

V krámku, kam jsme dojeli taxíkem, se vše znovu opakuje – Hajat vytahuje jeden dárek za druhým, zatímco já se rozhlížím po všech těch větrácích, pračkách a televizích co jich tu jen je. Jsme na jedné z nejrušnějších ulic přímo uprostřed Kábulu, kde jdou obchody dobře. V Afghánistánu se nic nevyrábí, takže všechno zboží do posledního šroubku sem bylo přivezeno, drtivá většina z Pákistánu.

Na návštěvě v obchodě je právě Hajatův učitel – profesor chemie a biologie. Všichni si sedáme a hned se objevuje čaj, cukr, chleba a výborný ovocný koláč. Od Mikrorajónu s námi přijel i Fawad, Hajatův synovec. Je mnou fascinovaný a i když si navzájem nerozumíme – já neumím darí, on zas anglicky –, snaží se mi vyhovět seč může – podává chleba, nalévá čaj, přidává cukr, prostě je na první pohled vděčný, že se s ním nějaký cizinec vůbec baví. To tady není zrovna běžné, jelikož cizinci, většinou vojáci nebo pracovníci humanitárních organizací, se od běžných lidí oddělují a moc se s nimi nestýkají. A teď do toho najednou přijde nějaký maník ve stejném šalváru jako mají ostatní a normálně – tedy v rámci jazykových možností a za vydatné pomoci od Hajata – se s ním baví. Další Hajatův pomocník se ve škole učí německy, tak na mě mluví německy, i když mu říkám, že německy neumím. On je ale tak nadšený skutečností, že konečně může svoje těžce nabyté znalosti použít, že mu je tu úplně jedno a švitoří pořád dál.

Pojídáme chleba, popíjíme a kecáme o všem možném. Hajat samozřejmě všem opakuje co jsem mu o mé cestě do Afghánistánu řekl, aby byli všichni v obraze.

Ještě za šera se vydáváme pěšky na zastávku mikrobusu, který nás vyplivává opět na mě už známe křižovatce s čajovnou a železářstvím. Ještě chvilku posedíme v čajovně a pak se příjemně teplým večerem vydáváme domů. Pouliční osvětlení tu není, takže nám na cestu svítí jen lampičky u prodejen nebo stánků napájené z hlučných benzínových generátorů. Idyla. Takhle krásně jsem si svůj první večer v Afghánistánu neodvážil představit ani v nejdivočejším snu.

Z hlavní ulice zahýbáme do polí a po krátké pěšince se ocitáme v hliněné čtvrti. Vstupujeme do jednoho dvora obehnaného hliněnou zdí. Naproti vchodu je dlouhý jednopatrový dům, ke kterému se jde po cestičce kolem napůl vyprahlých záhonů. Hajat mě hrdě představuje všem svým synovcům – ženy jsou samozřejmě ukryté. Vedle Fawada je tu Džamil (Jamil), Chán Širín (Khan Shireen), Šaríf (Sharif) a jejich malé děti.

“Vítej u nás, tady jsi doma. A udělej si pohodlí.” pobízí mě Hajat.

Hned se před námi objevuje čaj a druhým krokem je zapnutí televize u zadní stěny místnosti. Jde o jakýsi obývák zařízený stejně jako Ahmedovy domovy v Sýrii a Emirátech – koberec, kolem nějž jsou po stranách tenké matrace a velké polštáře na opření.

“Džamil dělá s počítači, stejně jako ty. Pracuje pro vládu.” vysvětluje Hajat.

“Kolik ti je?” ptám se Džamila.

“Dvacet jedna.”

“A co děláš, když děláš pro vládu?”

“V protinarkotickém odboru. Starám se o počítačovou síť. Však uvidíš, zítra tě do práce vezmu sebou.”

“Hajat je tvůj strýc?”

“Jo.”

“A kde máš rodiče?”

“Nemám, zabili mi je teroristi. Proto je nenávidím.”

Během rozhovoru je v místnosti i mimo ní bzukot jako v úlu. Přišel host, tak se chystá pohoštění. Se stejným nadšením se příprav účastní jak dospělí, tak děti. Jedni běhají sem a tam a nosí nádobí, vodu a misky. Druzí na koberci rozprostírají velkou pogumovanou plachtu, která bude sloužit jako stůl.

“Chceš si umýt ruce?” ptá se mě Džamil, jenž přejal Hajatovu úlohu tlumočníka, protože umí daleko líp anglicky.

“Jo, díky” nastavuju ruce nad lavór a Fawad mi na ně nadšeně lije vodu ze džbánu. Po mě se myjí i ostatní a pak lavór i džbán odnášejí pryč. Mezitím se na provizorním stole objevily samé lahůdky – jogurt, salát, máta, rajčata, dlouhatánské chlebové placky, fazole, hovězí v omáčce, voda a taky pepsi.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

“Ber si kolik chceš. Tady jsi doma.” připomíná znovu Hajat, abych se náhodou neupejpal. Je naprosto roztomilý, stejně jako ostatní.

Během jídla se hovor točí kolem všeho možného – co se děje v Afghánistánu, kam se chci podívat, jak se žije u nás, jak se žije v Kábulu atd. Vytahuju pohledy a fotky z Čech, čímž jsou všichni nadšení. Nejvíc Fawad, když mu dávám pohled, který se mu evidentně hodně líbil.

Druhým chodem, nebo vlastně moučníkem, je ovoce – mango a meloun. To už jsme ale všichni nacpaní k prasknutí, takže se ani nehýbeme. Všichni se rozhýbou teprve když vytahuju foťák. Fotíme se navzájem, abychom byli na fotkách všichni. Škoda, že nemám digitál, jinak bych jim fotky alespoň na chvíli ukázal na displeji.

“Nechceš zavolat domů?” ptá se mě Džamil.

“No, rád bych, ale můj operátor tady nemá roaming.”

“Tak zavolej z mýho mobilu” navrhuje okamžitě Džamil.

“To ne, nechci ti plýtvat peníze.”

“Jen se neostýchej. A kdykoliv budeš chtít zavolat, můj mobil je ti k službám.”

“Tak dobře, jen pár minutek.”

No to je paráda! Táňa je nadšená, že má nejčerstvější zprávy a že ví, že jsem šťastně dorazil do Kábulu. Po skončení hovoru si živě představuju jak žhaví dráty a všem rozhlašuje, že už jsem v Kábulu a navíc živý a zdravý.

Hlavně Hajata a mě přemáhá únava, tak se všichni chystáme do postele. Vždyť už je půlnoc! Tak rychle to uběhlo! Džamil mě s baterkou doprovází na záchod – klasická kadibudka, akorát z hlíny a umístěna v rohu zahrady. Obývák a jídelně v jednom se najednou mění v ložnici. Matrace, na kterých jsme se celý večer povalovali, nám budou sloužit jako postele. Dostávám polštář a deku a ukládám se na jednu z nich. V jedné místnosti nás spí pět, ale přijde mi to úplně přirozené. První den v Afghánistánu byl dlouhý a neplánovaně jsem ho využil až do poslední minuty. Díky za tak skvělé přivítáním, milý Afghánistáne!

Převzato z www.ecesty.cz