Praha – SAE – Pákistán – Afghánistán (Islámábád)

PÁKISTÁN

Islámábád/Ráwalpindi

Den 3, neděle 30. 5. 2004

Kroužíme nad rozlehlým pavoukem Ráwalpindi, jak se město jeví ze vzduchu ve dvě hodiny ráno. Osvětlené ulice vypadají jako v Evropě, ze shora nejsou poznat všechny ty díry, dráty a bordel, co se po nich povaluje. Nebo že by se to za 6 let, co jsem tady nebylo, změnilo? To pochybuju.

Když už jsem musel na indický subkontinent letět, bude mi alespoň trochu dáno se aklimatizovat na zdejší teploty. Sice jen pár hodin – než se příjemné noční teploty změní v tropickou výheň –, ale lepší něco než nic.

I v tak brzkých ranních hodinách je prostor před přílety zaplněn nedočkavci, kteří čekají své milované příbuzné. Takto brzo ráno přilétá a odlétá víc letů. Po odbavení a odchycení batohu na karuselu si sedám na lavičky před letiště, protože letištní hala není na čekání vybavená. Je tak malá, že se do ní nevejdou žádné lavičky, natož obchody. Uvnitř jsou jen dvě směnárny, v podloubí před halou, kromě pár laviček, další směnárna a malý bufet.

Sedají si ke mně dva kluci kolem 35 let, se kterými jsem přiletěl z Dubaje. Oba pracují pro Červený kříž v Afghánistánu. Vracejí se z dovolené na Srí Lance a tady čekají na přípoj do Kábulu. Švýcar Martin poletí z Kábulu na sever do Mazár-e Šaríf (Mazar-e Sharif) a Ital Rodolpho do Talokanu (Taloqan). Jako všichni pějí na Afghánce jen samou chválu. Dostávám vizitky, kdybych na severu neměl kde bydlet.

Je asi půl šestý ráno a už se mi nechce čekat. Začíná svítat, tak se vydávám z letiště najít dopravu do centra. Samozřejmě mě hned obskakují taxikáři, abych jel za pět dolarů zrovna z jejich taxíkem. Já ale vím, že si před letištěm můžu stopnout veřejnou dopravu za pět rupek, což je přesně jedna sedmapadesátina ceny taxíku. Taxikáři nechápou, že běloch nejede taxíkem, tak je nechávám vlastním úvahám a mizím z parkoviště na ulici.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Voják ve strážní věži obložené pytli s pískem ukazuje na druhou stranu ulice, když se ho ptám odkud přesně se dostanu do města. Usmívá se přitom jako měsíček – to přesně mi v Evropě chybělo. Díky tomu už se zase cítím jako doma, Pákistánci mě dokážou rozehřát celkem snadno.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné. Teď jsou ulice ztichlé a prázdné. Jednak je teprve šest hodin, hlavně je však neděle, což je v Pákistánu spolu s pátkem den odpočinku. Na Radža bazaru přesedám na další suzuki, které mě vysazuje před hlavním autobusovým nádražím Pir Vadhai (Pir Wadhai) na severozápadním okraji Ráwalpindi. Dříve se jezdilo z Committee Čok (Committee Chowk) u Radža bazaru, ale i Pákistán se mění.

Všechno jde neuvěřitelně rychle. Ani jsem se nenadál a už sedím v rozhrkaném, otlučeném autobuse do Péšávaru a můj batoh trůní na jeho střeše. Asi je to tím, že jsem se ještě pořádně neprobudil. Když jsem se doma připravoval, očekával jsem po příletu do Pákistánu kulturní šok, ale ten se vůbec nedostavil. Aklimatizoval jsem se během těch dvou minut chůze z letištního parkoviště na ulici. Začíná to opravdu dobře…

Klimbi klimb, klimbá se mi hlava během celé cesty do Péšávaru. Alespoň se nemusím soustředit na sebevražednou jízdu řidiče. Ale nějak mu důvěřuju, protože jezdit mezi takovýma prasáckýma řidičema jako v Pákistánu může jen člověk, který má naprosto dokonalý postřeh. Oni ho mají skoro všichni. Navíc je podezírám z celkem pokročilé telepatie, protože vždycky vědí na kterou stranu v posledním okamžiku uhnout, aby se s protijedoucím autem minuli v elegantní vzdálenosti 10-15 cm.

Převzato z www.ecesty.cz.