Pracujeme v cizině: jak komunikovat s domorodci

Pro ujasnění – slovo domorodec v tomto článku nemá onen hanlivý význam „ten primitivní divoch s oštěpem“. Berme jej jako označení lidi, kteří jsou na daném místě doma – jako je například moravský vinař doma (a tedy domorodcem) v Mikulově. I já jsem někde domorodcem, i vy jste někde domorodci.

Respekt

Vypěstovat si „venku“ střízlivý vztah k lidem je daleko těžší, než k architektuře nebo scenérii, obecně hmotným, neživým věcem. Ty stačí jen pasivně pozorovat, s lidmi musíme komunikovat. Nebo… měli bychom. My komunikujeme, jenže jak často vidíte v terénu jde o jeden ze dvou extrémů:  buď domorodce téměř úplně „přehlížíme“, protože se bojíme narušit jejich soukromí, či se předem obáváme odmítavé reakce; nebo je naopak máme za téměř veřejný majetek, takže jim do jejich soukromí bezostyšně lezeme a zakrýváme to tzv. „dokumentací života původních obyvatel“.

Jedním z osvědčených pravidel jak najít zlatou střední cestu je nesrovnávat. Otevřít se novým věcem, nehodnotit podle našich měřítek, jen přijímat a respektovat. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. Lidé v exotických zemích nejsou loutky. Moc dobře cítí, jaký vztah k nim máme a podle toho si formují svůj vztah k nám. Snadno dokáží odlišit despekt od respektu.

Život v zahraniční může stěžovat skutečnost, že sami domorodci často nejsou schopni respektu. Každý kdo je uzavřený v jedné ulitě soudí vše podle ní. Nejde o nedostatek inteligence, jde jen o nedostatek zkušeností, nedostatek nadhledu. Domorodec z Brandýsa, ze Sydney, z Bombaje, ti všichni se proto budou chovat víceméně stejně. Jinak řečeno všichni cestovatelé kdysi byli také domorodci bez nadhledu, dokud nezačali cestovat (a řada jich bohužel zůstala stejná i když cestují).

Co s tím, pokud se ocitnete v situacích, kdy z výše zmíněného důvodu jako jediní budete schopni respektu a porozumění? Nic. Jakékoliv používání z domova naučených vzorců chování by nás od domorodců mohlo dál vzdalovat. Oni jsou doma, proto je na nás, abyschom se přizpůsobili a snažili se je pochopit. Možná je požadavek nutnosti jednostranného pochopení (nebo spíš být tím, kdo bude za každé situace více chápající) nepřijatelný. Ale taková je skutečnost. Pokud nechceme být slony v porcelánu, měli bychom si uvědomit, že náš vliv na domorodce je velký a formuje nejen jejich vztah k nám, ale i jejich vztah k vlastní kultuře.

Jak se kamarádit s domorodci?

S nikým se nedá kamarádit plánovitě. Proto následujících pár postřehů neberte jako 100% zaručená moudra nebo návody na každou situaci. Naopak. Čím více budou uplatňovány za každou cenu, tím více se budou míjet účinkem, protože prvním postřehem je: buďme přirození.

Buďme přirození

Lidé v exotických zemích jsou na lidské vztahy citlivější než my, reagují emotivněji a… přirozeněji. Nic neocení tak, jako když o ně projevíme opravdový zájem, ne jen pouze vztah typu „za ochotu nechat se vyfotit dostaneš 10 rupek“.

Nepovyšujme se, berme každého jako partnera

Jednoduché ale nejčastěji porušované pravidlo. Chudší zevnějšek a „podivný“, nesrozumitelný jazyk svádí myslet si, že domorodci jsou někde „pod námi“. Když ne kvůli ničemu jinému tak proto, že si je můžeme „koupit“. Ano jsou materiálně chudší, o to více však dokáží prožívat to málo co mají. Jejich život není méně kvalitní, je jiný. My v postkomunistických zemích jsme v jedinečné situaci. Máme všechny předpoklady pochopit oba tábory – „chudé“ i „bohaté“ – a stát se jejich pojítkem. Jsme někde uprostřed – už nejsme úplně chudí, ale ještě nejsme bohatí (myšleno v materiálním měřítku). V jednom okamžiku zažíváme obě situace. Na jedné straně vidíme bohaté „Zápaďáky“, jak si u nás „užívají“, na druhé straně máme možnost sami se ocitnout v roli bohatých, ke kterým vzhlížejí chudí v zemích „třetího“ světa. Na rozdíl od nás žijí jak bohatí „Zápaďáci“, tak chudí „třetího“ světa neustále v extrému, kterému chybí druhá polarita. Bohatí už „nad sebou“ nemají nikoho bohatšího, chudí zase „pod sebou“ nemají nikoho chudšího. Nemají porovnání a i jejich pochopení je poloviční, protože k druhému z extrémů mají příliš daleko. My však máme to štěstí, že jsme uprostřed, a tedy nejblíže poznání, že jak povyšování, tak ponižování vyvěrají jen z neúplného pochopení druhé strany.

Respektujme rozdílnosti

Respekt je alfou a omegou přátelského vztahu. Kdysi jsem slyšel pořekadlo, že co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní. Přesně vystihuje rozdílnost a právo na rozdílnost. V zemích „třetího“ světa si rozdílnosti užijete až dost. Ať už jde o zahalování muslimských žen, nutkání Číňanů ochutnat absolutně všechno na světě, spokojenost Austrálců s životem ve vyprahlé poušti nebo posedlost bělochů mobily.

Ne vždy však jde o věci jako právě jmenované, tedy takové, které nás přímo bezprostředně neovlivňují. Pokud si Číňan bude pochutnávat na žížale, je to podle nás jeho věc, avšak když si Pákistánci o půlnoci v autobuse pustí hudbu na plné pecky, už je to hned něco jiného. Přesto jde v obou případech o stejnou rozdílnost, o jiný přístup k životu, a měli bychom je tedy chápat stejnou měrou.

Rozhodně nezískáme ničí přátelství, pokud jej například budeme chtít fotografovat i přes jeho nesouhlas, posměšně se vyjadřovat o náboženstvích, nerespektovat místní zvyky, znevažovat jejich hodnoty, odsuzovat způsob provádění věcí jen proto, že je jiný atd. Seznam úskalí je nekonečně dlouhý. Každá země, nebo i jen městečko mohou mít své zvyky, o kterých bychom měli přinejmenším vědět a co víc –  nedivit se jim.

Zmenšeme odstup

I když budeme uvnitř plni pochopení, nejspíš to na nás nikdo nepozná dokud jej navenek neprojevíme. Úsměv, přátelské gesto, pár slov v místním jazyce, to vše dělá divy. Každá věta v jejich jazyce, každý zvyk, který jsme si osvojili, každá maličkost z reálií, to vše zmenšuje náš odstup od místních lidí.

Neměli bychom také zapomenout, že pro většinu z nich jsme milionáři a basta. Nemá cenu o tom diskutovat, jen bychom zabředávali do jejich zjednodušeného vidění světa na jedné straně a bezelstných reakcí na straně druhé. Smiřme se s rolí, kterou nám přisoudili a nezvětšujme ještě víc odstup tím, že se je budeme snažit přesvědčit o opaku. Když už jsme těmi milionáři, tak se snažme být chápavými a milými milionáři, ne naštvanými, uraženými a nepochopenými milionáři. Mimochodem, proti nim opravdu jsme milionáři – už jen proto, že nemusíme každodenně bojovat o uspokojení těch nejzákladnějších potřeb, ale můžeme „plýtvat“ peníze na takovou věc jako je cestování.

„Ateista? A co to je?“ uslyšíte často, pokud takto odpovíte na otázku na vaše náboženské vyznání. Pro teisty (věřící) je stejně nepochopitelné, že někdo je ateistou (nevěřící), jako pro ateisty, že někdo věří v boha. Obě skupiny se na sebe navzájem dívají mírně opovržlivě a obě jsou ve svém přesvědčení stejně zaslepené. Z tohoto hlediska mezi nimi není rozdíl. Avšak většina světa je teistická, proto jsou ateisté v optické nevýhodě a musí počítat s tím, že budou pro teisty přinejlepším mírně bizarními jedinci, zhruba na úrovni zelených ženušek/mužíčků z Marsu. Nechci nabádat k mluvení nepravdy nebo dokonce lžím, avšak pokud ateista řekne, že pochází z „křesťanského prostředí“, řekne plnou pravdu, aniž by o svém vyznání lhal. Neberte to jako podlézání, nebo přizpůsobení se za každou cenu, ale spíše jako způsob jak se přiblížit lidem, kteří se s některými věcmi ještě nesetkali.