Za upatlaným sklem čajovny sedí několik mužů. Zamyšleně hledí kamsi do neznáma a bafají z vodní dýmky. Po mešitě snad nejdůležitější místo rozjímání. Vstupujeme. Atmosféra uvnitř se okamžitě mění. Úsměvy provází servírování čaje a radost z pohostinnosti.
Čajovna jako pilíř kultury
Několik dní trvající březnový sníh a marast nám výrazně ztěžoval průzkum památek zanechaných zde z dob římských, byzantských a osmanských, a tak jsme jej přečkávali spolu se staříky a místními zemědělci v četných čajovnách, jedním z pilířů turecké kultury. Nahřívajíce se spolu s nimi u kamen nakonec trávíme čtyři příjemné, ospalé dny v tomto malém městečku, ležícím u stejnojmenného jezera v Západní Anatólii.
První kontakt s tureckou čajovnou byl přitom trochu rozpačitý. Tento podnik totiž ke vstupu nijak zvlášť nevybízí. Za nevábnou přední prosklenou stěnou se rýsují siluety vousatých mužů, čtoucích noviny a nebo jen přísným pohledem pozorujících okolní dění. Obličeje se však překvapivě rozzařují po našem příchodu. Osazenstvo podává ruce na uvítanou a uvolňuje, v těchto studených dnech prominentní, místo u kamen. Čaj je nám přinesen ještě dříve, než si stačíme objednat. Pozornost od jakéhosi pána sedícího v rohu.
Čajovna plní funkci pánské klubovny. Čtou se noviny, debatuje se, hrají se oblíbené stolní hry tavla a okey. Druhým nejdůležitějším zařízením, hned po zařízení na výrobu čaje, je ale televizor. Ať už dávají zprávy nebo telenovelu, nikdo z něj nespouští oči. Těžko si lze představit, že tyto podniky mohli prosperovat i před jeho vynalezením. Po dlouhých hodinách odtrhává hosty od skleničky čaje a sledovaného pořadu až volání muezzina. Všichni se zvedají a pomalu se sunou do nejbližší mešity. My zůstáváme, tentokrát nás na kávu zve sám majitel. Přináší nám i pár sušenek k zakousnutí. Ochutnáváme také sahlep, oblíbený horký mléčný nápoj z cibulek orchidejí, údajné afrodiziakum. Jazyková bariéra je propastná, a tak si jen podáváme ruce, vyměňujeme úsměvy a loučíme se.
Iznik, místo prvního a druhého křesťanského koncilu v Nikaie, leží v severozápadní části Turecka, v provincii Bursa. Přijedete sem po trase luxusního autobusu Istanbul–Ankara. K turecké atmosféře přispívá pití čaje, pohostinnost, ruch na bazarech, pouliční prodejci štěstí, a taky hüzün, což je jakýsi turecký anebo arabský druh melancholie.
Zima zalézá až do morku kostí, a proto se již za chvíli nahříváme u kamen v čajovně další. Najít takovýto podnik není velký problém, neboť se nachází zhruba v každém pátém domě. A všechny jsou stejné. Velká zašlá místnost, uprostřed kamna a okolo několik rozvrzaných stolů pokrytých starými ubrusy. Veškeré elektrické kabely vedou po zdech a způsob zapojení mi spíše připomíná nedávný pobyt v Indii, než Evropskou unii, do které by se Turecko rádo připojilo.
Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tajemství přípravy čaje
Čaj je připravován tak, že se velmi silný extrakt dolije do malé skleničky, která je již do poloviny plná vody. Doplní se dvěma kostkami cukru a může se podávat. Majitel ale nemá v popisu práce uspokojovat pouze hosty sedící v čajovně, na starost má také všechny okolní obchůdky a jídelny. Každou chvíli tak vybíhá s tácem ven, aby dopřál šálek čaje i těm, kteří nemohou opustit svá pracoviště, ale i všem, kteří si jej chtějí vychutnat na ulici, ať již na židličkách před čajovnou, na lavičce v parku nebo smlouvajíce na tržišti. Kmitající muži s táckem plným malých tradičních skleniček s čajem jsou tak jedním z nejtypičtějších tureckých jevů.
Bohatá historie
Iznik je dnes klidným, zemědělským, dvacetitisícovým městem. Hradby, vstupní brány, staré mešity, turecké lázně hamam nebo zbytky římského divadla však poukazují na jeho dlouhou a bohatou historii. Stejně jako celé Turecko, ležící na pomezí dvou odlišných světů a kultur, prošel Iznik divokou minulostí. Vystřídaly se zde čtyři světové velmoci, tedy Řecko, Řím, Byzanc a Osmanská říše. Významný byl již ve 4. století př. n. l. za vlády Alexandra Velikého, kdy byl sídlem jednoho z významných vojevůdců říše, Lýsimachose. Roku 74 př. n. l. se stal součástí říše římské. Po období úpadku, sužován Peršany a Góty roste jeho význam opět v období byzantském, kdy se zde konají dva ekumenické koncily v dodnes stojícím chrámu Aya Sofia, později přestavěném na mešitu. V dobách panování Konstantina byl prý Iznik nejkrásnějším městem Byzantské říše. Pokud tedy chcete věřit letáku z místního infocentra. Za císaře Justiniána I. odolává Arabům, nakonec je však v roce 1331 dobyt osmanským sultánem Orhamen.
Slavné doby jsou ale pryč. Po městě se projíždějí zemědělci na svých malých traktorech, jedoucích do olivových hájů za město. Právě zde nachází obživu většina obyvatelstva. Iznik je ale také proslulý výrobou kachlíků, zdobících řadu mešit v Turecku, včetně istanbulské Sultan Ahmet. Panující klidná atmosféra, ospalý rytmus odvíjející se od pravidelných modliteb střídaných s posezením v čajovnách je opravdu nakažlivý a já budu velmi rád vzpomínat na mé první setkání s proslulou tureckou pohostinností.
