Bogazkale – malá vesnice v Anatolii, daleko do všeho, uprostřed polí, pastvin a oblých kopců. Kdysi důležité místo v říši tajemných Chetitů, národa, o kterém nevíme přesně, odkud přišli a jak zmizeli.
Nad Bogazkale jsou pozůstatky chetitského města Chatušaš nebo chcete-li Hattušaš, jak je napsáno na ukazatelích.
Pozůstatky chetitské civilizace
Na konci 19. století se zde udál senzační objev. Byly nalezeny pozůstatky do té doby neznámé chetitské civilizace. Právě tady byly nalezeny tabulky z vypálené hlíny, popsané neznámým písmem. A byl to Čech, Bedřich Hrozný, kdo toto písmo rozluštil a posunul tak vědecké bádání o míle dál. S pocitem národní hrdosti jedeme na obhlídku archeologického naleziště. O Hrozném tady nic nevědí, ty nejdůležitější archeologické nálezy tady objevily německé vědecké výpravy. Jedním z účastníků byl i český vědec, ale fakt ho tady neznají, na to, že jsme Češi reagují vlažně, prostě žádná sláva ani červené koberce pro kamarády Hrozného. A to bydlím ve městě, kde se narodil!
Zato hned první samozvaný průvodce vysvětluje, že napravo od vstupní brány je Velký chrám a také první bazar na světě, vznikl před čtyřmi tisícovkami let. Říká to se zřejmou hrdostí, jakoby bazar byl tureckým vynálezem, co na tom, že byl asyrský. Při té příležitosti se zmiňuje, že má malý kooperativ, kde ženy tkají koberce, kdybychom chtěli … Ne, děkuji, koberečky ne. Jak se turecky řekne alergie na roztoče?
Pronásledováni popeláři
Uprostřed Velkého chrámu se vynořuje zpoza balvanu první prodejce kamenných lvíčků. Ukazuje na bránu do chrámu, se zbytky kamenného lva, z černé igelitky vytahuje malinkou kopii. Ruční práce, levně, skoro zadarmo … Když neuspěje, zkouší to ještě s jakochetitskými rytými destičkami a s achátovými korálky pro dámu. Vytváříme dojem, že Češi jsou pěkní škrti, nicméně první prodejce mizí. U parkoviště se objevuje popelářský vůz, který objíždí pravidelně rozmístěné odpadkové koše a uklízí odpadky po neexistujících turistech. Jeden z posádky vytahuje z kapsy dalšího lvíčka, ruční práce, levně. Zase odmítáme. Ale pokud jste hromaditelé suvenýrů, jděte do toho. Tyhle figurky mají něco do sebe a jsou o dost lepší než ostatní „zaručeně turecké“ tretky. Pokračujeme dále po pětikilometrové trase, k Hliněné bráně nebo také Bráně sfing. Sfinga tam skutečně je – a překvapení. Zase se vynořuje jiný mužík, s černým pytlíkem, ze kterého vytahuje jiné lvíčky a sfingy. Popeláři však čekají a tak nám hlavní popelář znovu nabízí svého lva. Oproti ostatním prodejcům je ve výhodě, vládne docela slušnou němčinou.
Popojedeme o kousek dál, popeláři také. Jdeme si prohlídnout ruiny, popeláři vyčkávají a po prohlídce opětovná nabídka. U Brány sfing je tunel, kterým se dá projít na druhou stranu obranného valu. Tím tunelem také chodí krávy, které se volně popásají ve zbytcích chrámu i opevnění, na historii kašlou a uprostřed tunelu, kde je největší tma, záludně nechávají koblihy.
Pasáčci se jim nevěnují, protože se starají o své černé pytlíky a o nebohé turisty.
Pokračujeme ke Královské bráně. Pro zajímavost, turecky se král řekne kral. Takže Kralkapi. Prohlédneme si vytesaného krále nebo boha a dostaneme novou nabídku od popeláře. Popelářské auto nás totiž věrně sleduje. S úsměvem ukazují dolů k prodejně vstupenek, kam právě přijel autobus. Popeláři se blýskne v očích a já vím, že obchody s námi skončily. Na okolních kopečcích nastane rojení postaviček s černými pytlíky.
Co asi archeologové dělali po večerech
O kousek dál je Nisantepe, obrovský kámen s vytesaným hieroglyfickým nápisem. Tenhle kámen známe z fotky ze Zamarovského knihy Za tajemstvím říše Chetitů. Bedřich Hrozný stojí na žebříku opřeném o ten kámen a přepisuje nápisy. Zamarovský však kámen i s Hrozným přesunul o 20 kilometrů dál, do Aladža Hüjüku … Nisantepe je asi nejvyšším bodem celého archeologického okrsku, máme dobrý rozhled po celém území. Takže vidíme, jak popelářský vůz ani nevyčkal, až turisté v autobusu dorazí, nastartoval a vyřítil se serpentinami k výjezdu. Hned taky vidíme, proč. U Velkého chrámu zastavila Jandarma, několik vojáků vybíhá, ale lov je málo úspěšný. Jediný polapený mužík rozhazuje prázdnýma rukama, černý pytlík už stačil odložit.
Naše prohlídka vrcholí u Velké pevnosti, kdy chetitští panovníci tehdy ve 12. století př.n.l. žili a ke na terasovitých nádvořích bujel tehdejší život. Tady také archeologové našli velké množství hliněných destiček, ve kterých si dokázal číst jen jeden člověk z německé archeologické výpravy.
Opouštíme Chatušaš a projíždíme novodobou Bogazkale. Děti jdou rovnou ze školy. Některé mají světlé vlasy a dost evropské rysy, tak mě napadá, co asi archeologové dělali po večerech …
