Pouť do Kostnice aneb cesta je cíl

Tam jsme chtěli v sobotu 6. července stanout u Husova kamene (Hussenstein) na břehu Rýna a vzdát zde hold reformátorovi, nebo také kacíři, podle toho, z jakého konce pravdy se člověk na tuto osobnost dívá… Každopádně však středověkému mysliteli, který předběhl svou dobu a vylepšil náš rodný jazyk odstraněním složitých spřežek. Nesmiřitelnému hledači pravdy a vynikajícímu řečníkovi, který silou slova až do své tragické smrti bojoval proti násilí. Jaká ironie osudu i dějin, že jeho mučednická smrt spustila vlnu nepokojů a bouří a mohutně se prohnala střední Evropou, aby pohřbila lucemburskou monarchii a aby v době vrcholící osmanské hrozby způsobila řadu hlubokých vrásek na papežově čele.

Uvítání v nejzápadnější rakouské zemi – Vorarlbersku

Počesku foneticky „Fórarlbersko“. To pomalu nejde ani vyslovit. Kde se vzal takový krkolomný název druhé nejmenší rakouské spolkové země hned po teritoriu hlavního města Vídně? Její název lze rozdělit na předložku „vor“ znamenající „před“ a kmen „Arlberg“, kterýžto označuje zcela konkrétní vrcholovou partii zdejších Alp. Nacházíme se tedy v zemi před horou Arlberg, kudy vedla po staletí jediná dopravní spojnice se sousedním Tyrolskem. Její potenciál a strategický význam dokázal plně docenit až nám dobře známý reformátor s císařskou krví – Josef II. Po dlouhá staletí se jednalo vlastně o velmi chudou část rakouského mocnářství s řadou hluboce zakořeněných tradic a zvláštních krojů, které u žen doplňovaly výrazné koruny splétané z květin.

Složité podnebí i terén znesnadňovaly pohyb místních i přespolních obyvatel. Kamenitá půda také zrovna zázračně neplodila. I proto zde nenajdete nijak výstavnou historickou architekturu, spíše skromnější příklady umu dávno odešlých generací. Drobnější a výrazově chudší kostelíky. Z nich za vidění stojí nejméně dva. Ten první najdete v nevelkém městečku Rankweil. Jednoduše nejde přehlédnout. Vévodí strmému kopci nad jeho centrem a do dálky budí respekt. Plnil hned tři souběžné role. Duchovní, poutní, ale také obrannou. Když konečně vystoupáte traverzami až k vrcholu kopce a projdete branou, naskytne se vám kromě úchvatného výhledu na velkou část této spolkové země také pohled na samotnou fortifikaci mohutného kostela s hradbami a věžemi. Druhý, neméně zajímavý kostel pak stojí uprostřed velmi pěkného historického města Feldkirch, již na hranicích s Lichtenštejnskem. Halový dóm sv. Mikuláše je nejvýraznější zachovanou pozdně gotickou architekturou této nevelké země, kterou tu po sobě zanechal Hans Sturn, když v roce 1479 dokončil krásně a lehce rozkročenou sálovou prostoru se čtveřicí štíhlých sloupů. Hned nad ním se pak tyčí největší zachovaný vorarlberský hrad. Zachoval se díky tomu, že po dlouhá staletí sloužil nejprve jako sídlo zemských fojtů, aby později „hostil“ krutý žalář nebo vojenská kasárna. Jen díky této účelovosti využití se nám vlastně hrad dochoval. Za prohlídku však stojí i historické jádro města Feldkirchu, které ožívá barevnými trhy a z roztodivných vývěsních štítů zdejších obchodů, restaurací i hotelů jenom přechází zrak…

Pokud vás láká historie židovské diaspory, pak nemůžete minout Hohenems, původní sídlo kdysi nejmocnější vorarlberské šlechtické rodiny, která zasáhla do rakouských i lichtenštejnských dějin. Leží jen na dohled od největšího města Dornbirnu, a jen stěží si tohoto příjemného až ospalého městečka nevšimnete. Nad ním se totiž vypíná špičatá skála se zříceninou hradu Alt-Ems, původního rodového sídla Hohenembsů, kteří vymřeli již v roce 1765. Jde asi o jediné místo ve Vorarlbersku, kde žila významnější židovská komunita a lidé si ji tu dodnes připomínají. Důvodem k tomu je zázračně dochovaný areál ghetta se zachovalou barokní synagogou, židovskou školou, ale i rituální lázní – mikví. Ghetto má řadu malebných zákoutí a tu a tam je osvěží i příjemné kavárny. V jedné z vil židovských podnikatelů Rosenthalů můžete vstoupit do Židovského muzea s řadou exponátů a nadmíru příjemnou kavárnou umístěnou na terase přilehlé zahrady. Ghetto se táhne značnou částí historického jádra až k renesanční perle městečka – rodovému zámku Hohenems s částečně otevřeným arkádovým nádvořím z roku 1567. Stojí hned pod skalou, na níže se tyčí jeho zřícený předchůdce. Je až kupodivu, že se takto konceptuálně otevřená architektura, určená do zcela jiných podnebných podmínek, objevila právě zde. Jeho stavba trvala zatoulanému italskému architektovi Martinu Longhimu pouhých pět let, což je s ohledem na jeho značné rozměry vlastně zázrak. Jaké to štěstí pro německou kulturu, že v roce 1755 navíc do jeho bohaté zámecké knihovny dorazil Franz von Wocher, který tu mezi rukopisy objevil nesmírně historicky cenné Písně o Nibelunzích, pocházející už z roku 1220. Ty dodnes před zámkem připomíná kašna Nibelungů s mozaikou na svém dně.

Srovnáme-li nepočetné historické památky a přírodní dědictví, musím přiznat, že se příroda ve Vorarlbersku opravdu náležitě vyřádila. Mohutnou kulisu nádherných alpských velikánů prokládají široká údolí divokých řek. Voda si našla cestu i oslabenou sádrovcovou horninou, a tak místy stvořila nádherné soutěsky. Hned za branami největšího vorarlberského města Dornbirn jsou dvě takové přírodní perly k vidění. Vede k nim poměrně nenáročná trasa, sice okořeněná několika stoupáními s řadou schodů, ale vcelku zvládnutelná i pro netrénovaná těla. Nejprve překonáte řeku, abyste se rázem ocitli v soutěsce Rappenloch. Zdejší vodní divadlo opravdu zaujme kaskádami vodopádů, ačkoliv jsou zčásti spoutané lidskými zásahy pro výrobu elektřiny. Kolem bývalého mlýna s přehradním jezírkem a dodnes funkční, více než stoletou vodní turbínou projdete výš až k návazné soutěsce Alploch. Ta má odzbrojující génius loci. Člověk do jejího chodu vůbec nezasáhl. Ze stran vás sevřou přibližující se svislé skalní stěny, které dosahují nejméně padesátimetrové výšky. Jsou různě zprohýbané a po jejich bocích se plazí visutá dřevěná stezka s řadou mostků nad tokem dravé říčky, kterou slyšíte pod nohama. Voda je tu všudypřítomná. Padá seshora i zezdola, v kapičkách, ale i pramíncích, místy proměněná snad až ve vodní páru. V jinak parném létě vás tu sevře nevtíravá zima, takže se vyplatí přece jen trochu obléci. Nepromokavé oblečení i obutí jsou tu výhodou. Každá zatáčka přinese jinak originální průhledy, tu a tam se na vás náhle vyřítí vodopád. Konečně se skály rozestoupí do širšího údolí, které matka příroda nevybudovala z tak odolného horninového materiálu, a tak tu už po dně svědecky leží jen několik obrovských balvanů. Síla vody je opravdu nezměrná a stojí jí za to poznat z důvěrné blízkosti. Člověk si tak určitě získá větší respekt k tomuto živlu, který po věky pomáhá, vyrábí elektřinu, hasí žízeň, ale i ubližuje, topí a boří. Ostatně nedávné povodně v Opavě či Krnově nás o tom nepochybně přesvědčily.

Břežnická zastavení

Nikdo z nás nevěděl, jakému to Břežnice vlastně odpovídá názvu rakouského města. Ano, jde opravdu o Bregenz, samotné hlavní město Vorarlberska. Tak nám to alespoň vysvětlila navigace v autě. Je to zvláštní, že takové moderní zařízení, jakým je digitální a satelitně řízená navigace, používá poměrně českého ekvivalentu z dob takřka dřevních.

Ale podívejme se blíže na toto zajímavé město! Žije tu sice pouhých 30 tisíc obyvatel, jeho rysy však ukazují na něco víc než jen okresní město. Člení se do dvou nesourodých částí – středověkého Horního města, které vyrůstá na návrší nad našimi hlavami, a Dolního města, která se jako půlměsíc ovíjí kolem východních břehů Bodamského jezera. Snad si ani nelze představit dva odlišnější urbanistické světy. Na jedné straně v hradbách sevřené úzké uličky Horního města s řadou neomítaných věží a bašt, barevnými okenicemi i nízkými podloubími, kam zavítá opravdu jen málokdo.

Na druhé straně široká náměstí a velkorysé promenády kolem vod jezera Dolního města, které jsou doslova obleženy davy relaxujících obyvatel, nakupujícími vynikající jogurtovou zmrzlinu různých chutí i barev nebo čekajícími na vytouženou plavbu po širých zvlněných vodách jezera, jehož konce není snadné dohlédnout. Veškerý společenský i kulturní život je soustředěn právě sem. Město tu dýchá staletými platany ve velkoryse založených parcích a do vod jezera utíká několik dlouhých mol. Směrem k jihu pak nalézáme největší pozoruhodnost celého města. Přímo na jezerní hladině je i letos umístěno operní pódium. Kulisy jsou to opravdu nádherné. V dnešním ponurém počasí s řadou krátkých spršek vydatných deštíků se přímo z vody noří částečně zničené dřevěné venkovské domky se spálenými stromy a kostrou koně, která má táhnout převržený čtyřkolák. Potemnělý svět nám něco v neurčitých rysech připomíná. Ano, jsou to Čechy v době ničivé třicetileté války. A opravdu to není náhoda, protože napříště se v nich hraje opera Čarostřelec od Carla Marii von Webera, jejíž děj se, světe div se, odehrává v šumavské vesničce!

Nejširší nabídku průvodců a map Německa (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

A jestli Dolní město něčím nešetří, tak to je moderní architektura. Je to zvláštní propojení mezi původní historickými měšťanskými domy, radnicí a kostely, a supermoderními výstřelky současné architektury umělců zvučných jmen, jako je Hans Hollein nebo Jean Nouvel. A tak hltáme porce až kosmicky působící moderny v budově opery nebo Vorarlberského muzea z roku 2012, z jehož unikátního okna je nádherný panoramatický výhled na Bodamské jezero s přístavem. Okno v plném rozsahu otevírá jednu ze stěn rozlehlé místnosti. Muzeum stojí za vidění. Uvnitř zaujmou už jen umně zpracované prostory geometrického atria s hrou světla a stínů. Právě na jeho dně si člověk přijde neuvěřitelně titěrný. Ty prostory jednoduše vizuálně působí! Ani expozice neunavují. Tak trochu si s nimi návštěvník hraje, mnohde si však ony hrají s ním. Jako v jedné z místností, která ukazuje tradici dechové muziky této malé alpské země. Na jejím konci se na pruhy látky promítá proti vám pochodující kapela. Až hrozivě se k vám blíží, hudba zesiluje a od vás se čeká, že půjdete dál, vstříc tradiční kapele krojovaných mužů a skrze ony pruhy prostoupíte do další místnosti s expozicí dechových hudebních nástrojů… jen málokdo se odváží tuto zkoušku podstoupit a raději se vrací zpět, aby je kustod poslal zpět, v ústrety jen zdánlivému nebezpečí. Život je hra a hravá je celá tato budova od architektů Cukrowicze a Nachbaur-Sturma. Spojuje staré a nové, zkouší zvědavé návštěvníky a překvapuje. Přitom zvenku jen velká bílá kostka s malými výstupky budícími dojem Braillova slepeckého písma…

Hlavně neminout trpasličí Lichtenštejnsko!

Dnes se nám bohužel kaboní počasí, a tak se nám alpští velikáni schovávají do husté mlhy a my vidíme jen jejich rozložité spodní části. Nebem se jako cáry táhnou protáhlé, švestkově tmavé mraky. A my hledáme hranici mezi Rakouskem a titěrným Lichtenštejnskem. Hlavně ji neminout, protože země je to opravdu malinká. Silnice se stále více a více zužují, jako by nám chtěli naznačit, že za chvíli vjedeme do země velehor, ovšem rozkládající se na ploše pouhých 160 km². Zdejších 40 tisíc lidí se tu povětšinou tísní v západním předhůří Alp mezi Rýnem, za kterým už leží Švýcarsko, a kdesi v netušených nadmořských výškách probíhá nijak neznatelná horská hranice z kdysi mateřským  Rakouskem. Právě od něj se tato čtvrtá nejmenší evropská zemička za dodnes vládnoucích knížat z Lichtenštejna odrodila a vůči němu se také chtěla odlišovat. Proto se snažila a pořád snaží prorůst se sousedním Švýcarskem, jehož přítomnost ho chrání před dějinnými zvraty a hospodářským neúspěchem. Platí se tu švýcarskými franky a obě země spojuje náramná drahota spojená s rovněž sdílenou vysokou životní úrovní. Připravte se, že tu v nijak luxusních restauracích zanecháte třeba za oběd nemalé peníze, běžně i v řádech tisíců, zvláště je-li vás více… Však místní neváhají a za nákupy, kulturou i službami míří právě do sousedního Vorarlberska. Jimi zesilovaná poptávka však zvedá ceny i u sousedů. A tak je expedice v této části Evropy vlastně také dobrou příležitostí vydatného vyvětrání vašich peněženek a bankovních účtů…

Přesto se tu alespoň na jeden den zastavte. Zajděte buď do nitra Alp v Malbunu, kam s oblibou zajížděli zamilovaní Charles s Dianou. Vede tam opravdu velmi klikatá silnice s několika tunely. Je docela příjemné tu řídit, protože člověk se tu za volantem opravdu nenudí a průběžné výhledy do sytě zelené a horsky dramatické krajiny jednoduše stojí za to. Až pak budete sjíždět zpátky k Rýnu, určitě si v obci Triesen všimněte malého, leč velmi starého kostelíka sv. Mamerta. Zdejší kaple bývala kdysi součástí hradu, z něhož dodnes nic nezbylo. I když vypadá jako splácaná z hlíny, svým vznikem atakuje 9. století! Anebo tradičně navštivte hlavní obec, nikoliv město, Vaduz. I když má znak, nebyl Vaduz knížaty ani dnes povýšen na město, a tak celé Lichtenštejnsko zcela oprávněně budí dojem jedné velké vesnice. Knížata tu sídlí na nejvýznamnější historické památce země – gotickém hradě s pozdějšími zámeckými úpravami. Ale až od roku 1938, protože teprve tehdy musel František Josef II. z Lichtenštejna opustit původní hlavní rodové sídlo, pohodlný zámek Valtice na jižní Moravě. A tak se nám na naší expedici poněkolikáté propojují zdejší dějiny směrem ku Praze… Hrad je vidět prakticky z celé země, protože zaujímá dominantní polohu nad Vaduzem, síla jeho zdí dosahuje až úctyhodných čtyřech metrů! Leč bohužel je veřejnosti nepřístupný, a tak když k němu vyšplháte, nezbývá vám nic jiného, než udělat pár snímků. Knížata holt nemají kam jinam jít, a ani nikdo z nás by asi svůj domov neotvíral kdekomu, aby se podíval…

Procházku pěší zónou Städtle v samotném jádru Vaduzu si nenechte ujít. Není to nijak náročný výkon, který vám představí nejvýznamnější objekty ve městě, stejně jako v sousedním Vorarlbersku hodně stavící na provazování starého a opravdu nového. Snad nejlépe je to vidět na veřejných prostranstvích, doslova obsypaných nejrůznějšími moderními sochami, mezi kterými nechybí ani jedno z děl Davida Černého. Místo je však oblíbené českými cestovními kancelářemi, takže necelých sedm hodin cesty sem autokarem láká řadu českých rodin. Těmi se to v centru jenom hemží, řízky v rukách a spousta rozverných dětí s předraženou zmrzlinou. Jaký to hezký český kontrast! Importovaný vepřový řízek za nulu versus místní zmrzlina za 300 Kč za kopeček… Jestli tu ale něco stojí za vidění, tak je to dvojice supermoderních budov muzeí moderního umění, zvaných Černá a Bílá kostka. Evidentně podle barvy kamenem obložených fasád. Interiérové expozice nás však trochu zklamaly, snad i pro všudypřítomnou abstrakci a přepjatou snahou udělat z každé prostorové instalace moderní umění, třeba i z narovnaných pytlů s pískem nebo rozházených hraček… O poznání zajímavěji působí slavná Klenotnice (Schatzkammer) v budově Poštovního muzea (Postmuseum), kde alespoň trochu nahlédnete do jedné z největších světových sbírek umění patřící knížecí rodině, v podstatném rozsahu však běžně nepřístupné. Obzvláště velkým tahákem je tu replika zlatého lichtenštejnského knížecího klobouku, jehož originál se nenávratně ztratil. Opodál směrem k zemské katedrále sv. Florina nelze jen tak minout moderní objekt zemského sněmu, který má 25 poslanců. Za jeho velikost by se ovšem nemusel stydět ani parlament mnohem početnější. Tak naddimenzovaně totiž tato světle okrová budova čistých tvarů působí. Jakoby kontrastem se v jejím těsném sousedství vypíná historizující budova vlády se zkosenými nárožími a vysokou prejzovou střechou. Zdejší kabinet má jen pět členů, a tak tu všechno vyvolává takový kapesní dojem. Tím rozložitěji však vypadají rozlehlé budovy Lichtenštejnské zemské banky, které dávají tušit, odkud se bere podstatná část nadprůměrně vysokého hrubého domácího produktu.

Z ostatních partií Lichtenštejnska, které není těžké pro jeho nevelké rozměry minout, oku zalahodí zříceniny horního hradu Schellenberg na severu země, kde jsme byli sami. Snad jen kromě jedné mourovaté kočky, která se nám pochlubila ulovenou kořistí… Impozantní trosky kamenného sídla upomínají na dobu před Lichtenštejny, kteří se tu zakoupili až na sklonku osmnáctého století. Před nimi tu ještě bydlela hrabata z Hohenembsu, pocházející ze sousedního Vorarlberska. Ta také známe z Čech, protože jim patřil zámek v Bystrém u Poličky. Nejinak tomu bylo i u dalšího, tentokráte zachovaného hradu Gutenberg, který se tyčí na výrazném kopci obtočeném vinohrady nad obcí Balzers v jihozápadním cípu této zemičky. Ten se dochoval jen díky jednomu velkému nadšenci, výstřednímu umělci, malíři a sochaři, jenž chtěl vlastnit hrad. Sen se Egonu Rheinbergerovi splnil, musel však investovat poměrně velké peníze, aby hradu za pouhých sedm let do roku 1912 vrátil jeho tvář a obytnou funkci. Myslím, že se mu to opravdu povedlo a k pohlednému sídlu se dá vypravit, byť vás nakonec zastaví hradba vnitřního hradu. Ten totiž není přístupný, a tak prozatím pevně odolává vnějšímu světu a turismu, jenž nicméně ani v této části Lichtenštejnska nijak extrémně nebují. Což my třeba vítáme.

Na švýcarském břehu Bodamského jezera

Abychom se dobrali cíle naší cesty, tedy jihoněmecké Kostnice, největšího města na Bodamském jezeře (Bodensee), musíme ještě zdolat jižní břeh jezera, třetího největšího ve střední Evropě, které ovšem nejen Angličané znají pod názvem Kostnické jezero (Lake Constance). Překvapuje nás vysoká, vzdutá hladina jezerních vod. Nábřežní promenády ve všech městech na břehu jsou povážlivě zčásti zatopeny. Vítr si pohrává s hladinou a přístavy bičují poměrně velké vlny. Lodní doprava po jezeře také jenom kvete. Loď střídá loď. Křížem krážem jezerem, nehledě na nejasně vytyčené hranice mezi třemi německy mluvícími státy – ze severu a západu Německem, z východu Rakouskem a z jihu právě Švýcarskem. Vyhloubil ho kdysi dávno rýnský ledovec a rovnou rozdělil do dvou částí. My se pouštíme objet jeho větší část, která se nazývá Horní jezerem (Obersee). Z Lichtenštejnska prakticky stále sestupujeme směrem dolů. Zatáčkami se silnice jen hemží. Místní jezdí naprosto bezpečně. Už jen proto, že by asi nechtěli bourat početnou flotilu aut typu Ferrari a Porsche. Tyto značky jsou tu běžné jako u nás škodovky. Svědčí o opravdu vysoké úrovni. V zásadě kdejaký švýcarský důchodce na takové auto se svými příjmy dosáhne.

Zastavujeme v pobřežním městě Staad. Kvůli Hundertwasserovu zázraku, jímž je místní tržnice Altenrhein. Jeden z posledních projektů rakouského architekta, který vlastně celý život zůstal sochařem a zahradníkem, je umístěna trochu stranou centra. Stojí ale opravdu za to. Místo oken jsou tu pečlivě srovnány láhve od vína. Ty jen spoře pouštějí podivné nazelenalé světlo dovnitř. Jediná podlaha není rovná. Natož zdi. Vinou se v různých křivkách, ohýbají se a zase rovnají. Střídají se na nich materiály. Tu a tam režné zdivo, pak zase chvíli oblázky, omítky s keramickými obklady a mozaikami. Budova není příliš vysoká a její střechu tvoří jedna velká zahrada s typickými zlatými báněmi malých válcových věží. Zahradami se honí spousta dětí. Rodiče a prarodiče na ně marně volají, protože tu mají svůj soukromý ráj. Přirozené schovávačky, spoustu zajímavých květin a nádherný výhled na blízké jezero.  

Odtud je to jen malý kousek do klimatických lázní v Rorschachu. Pokračujeme totiž směrem na západ a toto městečko nás vítá úpravnými zahradami s otevřenou přírodní promenádou na samém břehu jezera. Impozantním symbolem města je barokní sýpka, která doslova plave po jezerní hladině. Uvnitř je městské muzeum a v jejím sousedství již vyrůstá zajímavý objekt meziválečné městské plovárny. Dřevostavba na betonových pilířích obklopuje vnitřní prostor s kabinkami a bazénem, vystřiženým přímo z hladiny jezera. Dneska se tu už ale nikdo nekoupe. Místní sem raději zajdou na dobré jídlo, které se servíruje v takto zvláštním prostředí obklopeném vodou. Procházka městem vyjde jen na pár minut a povětšinou míří ke kostelu zdejšího věrozvěsta sv. Kolumbána. On a jeho irský druh svatý Havel právě zde, na březích Bodamského jezera, neúnavně šířili křesťanství. Právě svatý Havel nás následně provází přes metropoli kantonu St. Gallen až do Arbonu, kde se až do dnešních dnů zachovala jeho skromná poustevna.

St. Gallen je zvláštní město. Jméno podědil právě po svatém Havlovi a jeho půdorys se zcela netradičně obtáčí kolem obrovitého areálu prastarého kláštera benediktinů, který tu postavili již v roce 719 n. l. jako úctyhodný soubor čtyř desítek budov různého určení. Každá ulička právě kvůli této monumentální stavbě ráda změní směr. Důstojnost klášterního areálu zvyšuje a podtrhuje rozměrný klášterní chrám s rokokovým průčelím s dvojicí převysokých věží. Jeho útroby připomínají nádraží. Vysokánská klenba je laděna do zelených tónů. Stropy pokrývají fresky s duchovní tématikou a katolickou zdobnost završuje rozkošatělý oltář s mohutným zlacením. Kolem dokola, kam se jen oko podívá, samé zpovědnice, mnohé s pěkně vyřezávanou výzdobou. V  přilehlém klášteře za vidění stojí jednak unikátně dochovaná barokní knihovna s řadou cenných rukopisů, které pocházejí také z 6. století, z doby úsvitu křesťanství v Irsku i z jiných raně středověkých míst. Právem je celek zapsán na seznam kulturního dědictví UNESCO. Druhou zajímavost si nenechte ujít v klášterním muzeu. Ačkoliv je velmi malé, jeho prohlídka končí naprostou senzací. Vstoupíte do malé trezorové místnosti, kterou za vámi hermeticky uzavřou. A čekáte. Nad dveřmi se odpočítává čas k nule. Jakmile dosáhne této hodnoty, světlo zhasne a na nenápadné plátno začnou padat první paprsky filmového dokumentu k historii kláštera. Vše se točí kolem jediného původního pergamenu, na němž kdosi nakreslil, jak má budoucí klášter vypadat. Jsme v devátém století a připadá nám neuvěřitelné, že stačila jediná kresba, aby vznikl tak dokonalý areál s hospodářstvími, pěti zahradami a vším potřebným pro mnišský život. Poté, co poznáme každodenní život v klášteře, světlo potemní a hluboký mužský hlas nám oznámí, že na pouhých dvacet sekund spatříme onen půdorysný pergamen, jediný list stavební dokumentace, který by už dnes stavebním úřadům zdaleka nestačil… Uprostřed místnosti se zvedá svítící poklop naznačeného sarkofágu. Pod ním zeje díra s velkým lejstrem, které leželo po staletí složené v jakousi malou mapu, z druhé strany později znovu popsanou některou ze středověkých legend. Odzbrojující pocit. Vysekáváme poklonu švýcarskému muzejnictví, které míří přímo na branku a zapojí přitom všechny lidské smysly, napětí, přirozenou zvědavost i emoce…

Jak v Rorschachu, tak především v St. Gallenu narážíme na takovou místní zvláštnost. Uličky původně středověkých měst jsou jakoby zúžené a ve vyšších podlažích do nich ústí větší i menší arkýře. Stavebně i řemeslně zpracované vystupující části zdiva čelních fasád domů se předbíhají ve velikosti, barevném provedení i celkové zdobnosti. Ty nejkrásnější z nich jsou ale zároveň vynikajícími řezbářskými skvosty s řadou lidských i zvířecích figur, velryb, velbloudů, slonů, psů i různých bájných tvorů. Přehlídka renesančního a barokního umění připomíná venkovní galerii. Stačí se jen dívat a vnímat tu krásu. Bohatí obchodníci tyto ozdoby vlastních domů koncipovali ovšem zcela záměrně. Protože jak jinak dát najevo své bohatství? Čím krásnější a zdobnější arkýř, tím bohatší majitel. A čím bohatší, tím váženější a vlivnější. Tak to tehdy bývalo a možná, že to tak zůstalo i dnes, protože udržovat takový dům jistě nebude žádná legrace…

Kostnické vzpomínky na minulost – v mučednickém cíli poutě

Ubytováváme se v hotelu Stará pošta (Alte Post) při hlavním kostnickém náměstí. Jsme sice nejprve unaveni a těšíme se, až si uděláme pohodlí na pokoji, nicméně naši pozornost si zaslouží jeden naprosto unikátní moment přivítání. Je 5. července a dnes mají svátek věrozvěsti, tedy nositelé křesťanské víry do našich vod a strání, hned zítra je vystřídá svátek dne upálení Mistra Jana Husa, tedy jednoho z otců reformátorů starých dogmat a pořádků zhýralé katolické církve. Ostatně jsme tady kvůli němu, protože letos to vychází na 609. výročí jeho mučednické smrti. Jen o rok více, než postihla obdobně krutá smrt jeho druha a podporovatele Jeronýma Pražského, údajně na stejném místě na břehu Rýna. Oba měli prý zemřít v mimořádných bolestech, při plném vědomí, když jejich nebohá těla postupně stravovaly plameny hranic narovnaných až po jejich brady, aby se nemohli před bolestí vykoupit milosrdným udušením… O to paradoxnější nám připadl zvláštní prezent, který si přichystali provozovatelé našeho hotelu pro přijíždějící hosty. V hezké kulaté skleněné mističce mají jinde srovnané bonbóny nebo čokolády. Úhledně srovnané papírové krabičky přikrmovaly naši rostoucí zvědavost, a tak jsme se konečně osmělili a jednu z nich jsme otevřeli. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsou to zápalky… V Kostnici? V hotelu? Sirky? Koho to napadlo. Snažíme se to nějak vstřebat, pochopitelně s odstupem, takže to bereme jako takovou zvláštní připomínku Husova upálení…

Ono to vlastně v té Kostnici je ohledně Mistra Jana vlastně všechno trochu jinak. Dnešní Husův dům sloužící jako kazatelův památník nikdy mistra nehostil. Dům, kde bydlel, se jmenoval U Červené konve a ten již ve svých gotických rozměrech nestojí, protože jej v 16. století nahradila novostavba pozdně renesančního měšťanského domu. Ten ovšem nese alespoň název svého předchůdce a českého kazatele tu připomíná pamětní deska. Obdobně je to i s Husovou smrtí. Na místě, kde měla údajně stát jeho úmrtní hranice, je umístěn obrovský balvan, který připomíná nejen úmrtí Husovo, ale i Jeronýma Pražského. Leží v poklidné čtvrti na křižovatce mezi bytovými domy. Zjevně tedy hranice vzplála, byla-li tedy opravdu postavena tady, mimo okruh městských hradeb, vlastně nedaleko od poměrně dravých vod Jezerního Rýna (Seerhein) spojujícího obě části Bodamského jezera. Právě sem měl být také vržen mučedníkův popel.

Kostnice měla za druhé světové války štěstí, že leží přímo na hranici se sousedním švýcarským městem Kreuzlingen. Poloha ji zachránila před spojeneckým bombardováním, a tak i dnes můžeme obdivovat řadu dochovaných historických staveb. Takové štěstí jiná německá města neměla. Když se však procházíte kostnickými úzkými uličkami s řadou úzkých a různě pokřivených hrázděných domů, padá na vás takový zvláštní pocit morbidní představy kulis středověkého města, které plné čtyři roky hostilo slavný kostnický koncil, „okořeněný“ na jednu stranu obžerskými hostinami ve zdejších krčmách a prostopášnými radovánkami s kurtizánami. Těch se ve městě mělo postupně vystřídat kolem osmi stovek a na jejich „počest“ tu sochař Peter Lenz nedávno vztyčil přímo na hladině Bodamského jezera sochu Impérie, otáčivé postavy spoře oblečené lepé děvy.  Na druhou stranu tu druhý a třetí rok jednání církevní představitelé „proložili“ takovými menšími popravami českých heretiků. Stísněně působí jak budova samotného koncilu, tak především vysokánská klenba Münsteru, kostnické katedrály, jejíž neogoticky upravená věž se hrne k nebi. Právě tady byly vyhlášeny odsuzující rozsudky nad oběma českými nebožáky.

Poněkud nenápadně zato působí nejstarší divadelní budova v Německu ze samotného počátku sedmnáctého století. Do zamýšlené, ale nedokončené jezuitské koleje se v roce 1609 nastěhovala divadelní společnost. A německé prvenství bylo na světě, byť tak trochu vlastně náhodné.

Švédská výspa v německých vodách Bodamského jezera – květinový ostrov Mainau

Od domova nás dělí necelých tisíc kilometrů. Volíme tedy ještě krátkou zastávku u druhého největšího ostrova z celkem třinácti na Bodamském jezeře. Je jím Mainau. Říkají mu Květinový ostrov a mají k tomu důvod. Pro mimořádně příznivé podmínky jeho mikroklima odpovídá Středomoří. A tak tu bez problémů rostou palmy nebo banánovníky. Po svazích šplhá vinná réva, ale také keře modrých hortenzií. Vrcholové partie ostrova osadily dokonce obrovité mamutí stromy ze severní Ameriky. Aby se oko turistovo nenudilo, zahradní umělci tu vymodelovali vertikální tvary osázené hromadami živých květů. Potkáváme obrovského páva, hejno obřích květinových kachen nebo rozmáchlá křídla motýla.

Vstupné na tento ostrov, který patří švédské královské rodině Bernadotte, je vskutku značně vysoké. Přesto je zaplaven dychtivými turisty. Naštěstí je tu místa dost a na každém rohu objevíte něco zajímavého. Skryté tůňky s vodotrysky a domy duchů, italskou vodní kaskádu, která skoro nemá konce, rozlehlé a nadmíru voňavé rozárium, skvělý palmový skleník a především úžasný dům motýlů. Jeho návštěva zanechává nezapomenutelný zážitek, protože těžkým tropickým vzduchem prolétávají různobarevní motýli. Chytají je tu na nastražené banány a pomeranče, do nichž tento krásný hmyz vpravuje své dlouhé sosáky, aby na nich setrval do plného nasycení. A to je ta chvíle pro nejlepší fotografie.

Na samém vrcholu ostrova stojí barokní zámek. Nechali si ho tu i s přilehlou mariánskou kaplí postavit velmistři Řádu německých rytířů pro své potěšení i letní odpočinek. Unikátní podmínky pro založení subtropických zahrad však až v roce 1853 rozpoznal další majitel, vévoda Bedřich z Badenu. Do dokonalosti cenné botanické zahrady ovšem celek rozvinul až švédský princ Lennart od třicátých let minulého století. Vybudoval si zde své trvalé útočiště a zdroj příjmů poté, co se vzdal královských poct po rozvodu a morganatickém sňatku se svou sekretářkou, s níž zplodil nemálo dětí.

Naši „husovskou“ pouť tedy uzavíráme poměrně exoticky, ale každopádně optimisticky. V místě, kde nevládne smrt, ale bují život. V tak trochu jiném Německu, nedotčeném bombardováním za druhé světové války a hlavně příjemně hřejivém, až jižansky působivém. A vlastně proloženém švédským podtónem.