Potopa v íránském Shirazu

My totiž už několik dní čekáme v Shirazu, pouštním městě jižního Iránu, až se konečně umoudří počasí a bude se možné pohybovat po městě jinak než na kánoi.

To je sice maličko přehnané, ale pořádné gumovky by se nám tu hodily. Místní si s nepřízní počasí hlavu nelámou – místo gumovek nasadí pantofle, ze kterých nabraná voda rovnou vyteče a místo pláštěnky postačí igelitka nebo igelitový pytlík na hlavě. Jo holt kdo umí….

Návštěva proslulé perské Persepole

My ale nejsme tak odolní a v prosincových teplotách pod deset stupňů nás toto počasí už poněkud nebaví. Rádi bychom totiž navštívili tu nejvýznamnější památku této oblasti. Proslulá Persepole, persky Takht-é Jampshid, je nejzachovalejší pozůstatek Achajmenitské říše, která ovládala území Persie od šestého do třetího století před naším letopočtem.

Větru ani dešti poručit neumíme a čekání na lepší počasí nemá konec, tak se jednoduše musíme přizpůsobit. Sdíleným taxíkem se necháme hodit na autobusák. Ten je sice pod vodou, ale před ním se nám podaří chytit mikrobus, který odjíždí směr Marvdasht. To je město nejblíže Persepoli, která se rozkládá na pláních z dosahu civilizace. Urychleně naskakujeme do mikra, kde nás trochu překvapí místní dámy. Ty si v pohodě ohřívají ruce a suší šaty nad propanbutanovou bombou v uličce mikrobusu. Po naplnění mikra vyrážíme. Chvílemi se stává z našeho suchozmského dopravního prostředku obojživelník, když v ulicích brodíme řekami vody, špíny a odpadu. Místní chatrná kanalizace na tento příval vody opravdu nestačí.

Jízda v protisměru

Tak to vypadá, že jsme dojeli. Na dálnici v našem směru stojí přes metr vody a vidíme i několik uvízlých náklaďáků. Vzhledem k tomu, že teplota vzduchu dosahuje „báječných“ 8°C, nemáme nejmenší chuť si v této dálniční řece zaplavat. Ale to by to nebyli Iránci, aby na něco nepřišli. Řidič nehne ani brvou, po chvilce přemýšlení projede chatrná svodidla a pokračuje vesele v protisměru. Protijedoucí vozy se nám sice zdařile vyhýbají, vody je tu opravdu méně, ale úplně bezpečně se necítíme. Na aridní oblast je to tu docela mazec.

V Marvdashtu vzhledem k počasí najímáme taxíka. Náš řidič anglicky moc neumí, spíš vůbec, ale je ochotný a snaží se porozumět naší krkolomné ruko-noho-perštině. Domlouváme s ním to, že nás hodí do Persepole, tam na nás počká, pak nás sveze k hrobkám v Naqsh-é-Rustam, počká, a pak nás hodí zpět na autobusák do Marvdashtu. Dokonce se nám podaří smluvit nečekaně rozumnou cenu. Do areálu se musíme opět přebrodit přes mělké jezero a v našich „nepromokavých“ pohorkách už nám mírně čvachtá.

Nejširší nabídku průvodců a map Írán (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Persepole v dešti ožívá

Přesto je Persepole úžasná, a v tomto škaredém počasí získává ještě zajímavý monumentálně-ponurý výraz. Obdivujeme zachovalost a precizní zpracování basreliéfů a soch. Vše tu stvořili skuteční mistři kameníci. Déšť, smáčející perfektně opracovaný povrch, dodává všemu okolo zvláštně živoucí výraz a nám při prohlídce padá do očí. Nezlobíme se, zamženým pohledem je opravdu snadné si představit původní velikost a nádheru tohoto sídla. Vychutnáváme si silnou atmosféru téměř úplně sami. Ostatní návštěvníci nejsou tak padlí na hlavu, aby sem jeli v takovém počasí. Ale zase přijdou o možnost mít celou tuhle krásu jen pro sebe.

Íránská pohostinnost je hluboce zakořeněná

Při zpáteční cestě náš taxikář lakonicky prohlásí „Lunch – my home.“ Protestujeme, po zkušenostech ze Sýrie nechceme „placenou pohostinnost“, ale není nám to nic platné. On si prostě složitě připravil toto cizojazyčné prohlášení, ale jinak nám nerozumí ani slovo. To co platí ale jinde neplatí v Iránu. Iránci jsou tak neuvěřitelně pohostinní, že se to vymyká všem parametrům. Zakončujeme tedy zajímavý den skvělou obědo-večeří se příjemným povídáním v Hammidově rodině. Jeho mladší bratr Saeed se naštěstí učí anglicky, takže si můžeme jeho prostřednictvím se všemi hezky popovídat. Nabízí nám i přenocování, což ale s díky odmítáme. Musíme se dopravit zpět do Shirázu, kde na nás v hotelu čeká náš spolucestovatel Martin, toho času ve stavu nemocných. Největší šok nás čeká ještě na autobusáku v Marvdashtu. Snažíme se Hammidovi alespoň zaplatit smluvenou částku za jeho taxi služby, ale rezolutně to odmítá. Viděli jsme toho už dost, ale pohostinný taxikář, který nechce vydělat, to je jako Modrý Mauricius. Neuvěřitelná vzácnost, důkaz že proslulá perská pohostinnost je v těchto milých lidech stále hluboce zakořeněná.

Murphyho zákon jde s námi …

Déšť přeci jen mírně polevuje a tak se nakonec do Shirázu v pořádku dostaneme. Jen na místě autobusáku se zrcadlí hladina rozlehlého jezera. Následující den už Shiráz opouštíme. A co myslíte? Nebe je jako vymetené a slunce se snaží vysušit obrovské kaluže po několikadenní průtrži mračen.