Emei Shan patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů.
Úterý 7.8.
Vstávali jsme opravdu velmi brzo, abychom už v pět hodin byli v městském autobuse, který nás dovezl na nádraží. Vystála jsem dost stresující frontu, která rozhodně nebrala ohledy na evropské způsoby, nasedli jsme a za dvě hodiny pohodlné jízdy po dálnici se ocitli ve městě Emei. Do osady Baoguo prý autobus nejezdí, takže jsme opět museli podlehnout mafii a vzít taxík. V Baoguo nás odchytla milá studentka, která nám anglicky vysvětlila, jak a co projít a který turistický spoj k tomu využít. Nakonec jsme se nechali dovézt až pod chrám Jieyin asi o tisíc metrů výše. K němu vede celkem mírná dlážděná cesta, po níž proudí fůra čínských turistů. Někteří z nich dokonce využívají bambusových nosítek a trůní si na nich jako králové. Nejdříve jsem myslela, že se někomu něco zlého přihodilo, ale nosičů tu bylo opravdu hodně. V roklích pod námi si hrály opičky a jedna z nich se na mne vrhla se záměrem sebrat mi pet-láhev s žlutým tangem. Petr ji zapudil, ale přesto mě trochu škrábla do ramene.
U chrámu Jieyin nastupovali Číňané do lanovky, takže jsme šli dál do prudkých schodů téměř sami. Několik pár statečných, kteří chtěli po vzoru svých předků vykonat buddhistickou pouť pěšky, jsme s našimi nesmyslně naloženými batohy předbíhali jako nic. Vysloužili jsme si díky tomu mnoho obdivných pohledů. Sluníčko pražilo skrze mlžnou clonu a z nás lilo. Odpočinuli jsme si u bývalého ženského kláštera Woyun An, dneska nejlepší ubytovny pro ty, kdo touží spatřit horu při východu sluníčka. Na vrchol Emei Shan to bylo už jen kousek (3.077 mnm). Sluníčko si hrálo s mraky, sem tam i vykouklo, ale stejně tu zářila hlavně zlatá pagoda s Buddhou mnoha tváří. Uvnitř mnichové v oranžových rouchách rytmicky odříkávali sútry za úderů bubínků. Byla to první buddhistická bohoslužba, kterou jsme viděli, a tak nás pochopitelně silně oslovila. Před bronzovými a stříbrným chrámem se valila mlha i kouř z voskových svící, jejichž roztavený vosk stékal do kovových kádí, a zakrývala věřící, kteří padali k zemi za zvuku monotónních manter. Nejvýše stojí Zlatý chrám a za ním je hluboká propast. V té se někdy objevuje Buddhova svatozář, tedy kruhová duha. Mnoho lidí se do propasti kdysi vrhalo, protože si jev vysvětlovalo jako Buddhovo vyzvání k ukončení tohoto života. Kdosi zakřičel a všichni utíkali k zábradlí. My však neviděli než husté mraky pod námi – asi nás Buddha ještě nevolá. Na zábradlí visely spousty zámečků s vyrytými jmény a srdíčky. Zvláštní zvyk.
Emei Shan patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů. Po skončení kulturní revoluce začal komplex sloužit spíše jako kulturní památka, ale snad se sem pomalu vrátí i náboženský život. Čínský buddhismus je mahajánový. Znamená to, že uctívá Buddhu jako boha a modlí se v jeho pomoc i podporu při hledání cesty k nirváně. Stejnému účelu slouží i množství bódhisattvů, Maitréja jako obtloustlý Buddha budoucnosti i poněkud křesťansky pojatý Amitábha. Mahajána tedy včlenila ještě větší mnohobožství a pověrečnost, než které sám Buddha v hinduismu odmítal.
Dnes hlásá Komunistická strana Číny ateismus, náboženství prohlašuje za pověru. Pouze ateisté se smějí stát členy strany, zatímco tradiční náboženství bylo donedávna ničeno, kláštery rozpouštěny a mniši vražděni. Náboženství je stále silné v nekomunistických enklávách, tedy v Macau, Hongkongu a Taiwanu. Od Maovy smrti byly znovu otevřeny některé kláštery, ale stalo se tak pod přísnou státní kontrolou a někteří mniši jsou spíše domovníky v klášterech, z nichž se stala kulturní atrakce. Ani v nejnovější době se náboženské poměry příliš neuvolnily, o čemž svědčí střet hnutí Falungong (buddhistického ozdravného systému) s vládou na náměstí Tiananmen.
Seběhli jsme stejnou trasou až k chrámu Jieyin; koupili si hudbičku, čaj a dvě plyšové opičky. Od parkoviště jsme pokračovali téměř po rovině k Slonímu koupališti. V tomto sice zpustlém, ale architektonicky výtečném červeném klášteře dnes sídlí poněkud rušná ubytovna s drzými opicemi. Tentokrát si vybral opičák Petra a zachraňovat jsem musela já. Pohrozila jsem mu holí, opičák na mne vycenil zuby a chvíli jsme si nebyla jistá, neskočí-li na mne. Nakonec jsme prošli v pořádku a podle zoufalého křiku jeho hněv zřejmě odnesl někdo za námi. Scházeli jsme po schodech další dvě hodiny, až došli ke křižovatce, odkud jsem chtěla pokračovat ke klášteru Kouzelného vršku. Paní ze zdejšího stánku s občerstvením nám však bránila a všemožně naznačovala, že tam spát nemůžeme. Nakonec jsme tedy došli ke klášteru Huayanding, kde jsme se ubytovali. Také tato přízemní budova sloužila už jen jako ubytovna pro turisty nebo v lepším případě poutníky. Přesto tu byla modlitební místnost s krásnou sochou Buddhy. Petr si šel brzo lehnout, já si ještě četla. Rozesmál mě článek o soukromí na veřejných záchodcích: „Staré čínské toalety mají zřídka dveře a často jsou oddělené jen malou nízkou přepážkou, což ulehčuje navázání konverzace s osobou sedící na bobku vedle vás“. Potemnělým klášterem jsem si došla na toaletu. Jednalo se o pouhé koryto bez jakékoli přepážky, ale naštěstí nebylo s kým konverzovat. Nad horou Emei blýskalo, tady však svítily hvězdy a řvaly cikády.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Středa 8.8.
Ráno jsme opustili klášter a pokračovali v cestě. Sluníčko svítilo, vytvářelo dokonce ostré stíny. Hmyz vydával tak silné zvuky připomínající různé druhy vrtaček, že jsme neslyšeli vlastního slova. Konečně opravdový prales, a to ještě v nádherné horské krajině. Betonová zábradlí ve tvaru stromů poskytovala mnohokrát výtečné výhledy do údolí. Minuli jsme chrám Chu, ještě jeden klášter a dorazili jsme k obrovskému chrámu Dlouhého života. Tady veškerá idyla skončila, jelikož jsme se několik dalších kilometrů museli pohybovat v čínském davu. Lanovka zde totiž vyvrhovala každou vteřinou další a další turisty. Několik klášterů jsme vynechali, protože pokud bychom se do nich vůbec vešli, asi by nás to jen znechutilo. Krásný však byl klášter Kouzelného zvuku. Ležel v divokém hlubokém údolí na soutoku dvou řek. Za ním vlevo vede cesta přes opičí farmu zřejmě až na ostroh u háje Ctihodných stromů. My však potřebovali do Baoguo, a tak jsme to nakonec otočili a vrátili se s krátkou zastávkou u řeky opět k chrámu Kouzelného zvuku. Přešli jsme několik ošklivých restaurací a ocitli se opět sami.
Slunce prosvětlovalo bambusový les, my šplhali nahoru dolů. Nikdy mě tak nebolely nohy jako z dvoudenního klesání po schodech. Chvíli jsme se ocitli na silnici, ale ta nás dovedla jen kolem chrámu Guangfu ke klášteru Zhonfeng, který už opět ležel na naší stezce. Typickou dispozicí zdejších klášterů je rozložení obytných místností i jídelny okolo pavlačového dvora s květinami, přičemž samotný chrám je spíše v zadní části nádvoří na vyvýšeném pódiu. Před ním se vždy nachází kovová káď se stojánky na svíce a vonné tyčky. Hlavní modlitební síň se obrací k soše nebo sochám Buddhy, zatímco ze zadu stojí ještě jeden oltářek, a chrám je tak v podstatě oboustranný. Nějaká stará paní mi vnucovala svíce na zapálení. Moje snaha vysvětlit ji pantomimou mé náboženské stanovisko samozřejmě zcela selhala, ale naštěstí jsem mezitím odvedla její pozornost čištěním vody a jejím obarvováním. Než se Petr vrátil z prohlídky kláštera, byla jsem obklopena houfem zvědavců. Chtěla jsem jim jeden pytlík tangu věnovat, ale oni se přece jen trochu toho barevného jedu obávali. Pokračovali jsme a potkali dvoupatrovou housenku. Dlouho jsme ji fotili, což zaujalo čínskou rodinku s mladou punkerkou. Byli jsme pro ně ale zajímavější než ta housenka, takže si s námi udělali několik snímků. Několikrát jsme je ještě po cestě potkali, přičemž se oni s námi snažili navázat komunikaci, až jsem nakonec také neodolala pokušení a u předposledního chrámu Chunyang punkerku zvěčnila.
Cesta už dále jen klesala vlhkým lesem s komáry ke klášteru Thunderclap, odkud jsme za chvíli došli do Baoguo. Skrze romantický parčík s vodopády i umělými skalkami jsme se dostali na hlavní třídu. Petr už dříve toužil po hotelu Teddy Bear, já byla k tomuto „backpackerskému ráji“ trochu skeptická. Chytil se nás však „pan opička“ a do toho hotelu nás nakonec vtáhl. Asi jsme si špatně porozuměli, protože nás umístil do společné ložnice. Zvážili jsme naše finance a rozhodli se přemístit do luxusního útulného dvoulůžáku s medvídkem. Po té, co jsme vyřídili několik zpráv na internetu a zálohovali fotky, dali jsme si na terase před hotelem pivečko. Byl vlahý večer s tropickým deštíkem.
