Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.
V Indonésii je, jak tvrdí mnoho Indonésanů, pořízení a provozování motorky velmi levné a tak tu motorku vlastní téměř každý a používá ji denně pro cestu do práce, školy, na nákupy, návštěvu, za zábavou. Na motorce nejezdí jen jednotlivci, ale také celé rodiny najednou, takže vlastně děti si zvykají na motorku už od samého narození.
Na tom by nebylo nic divného, kdyby zde motorky již zcela nevytlačily chodce a neovládly veškeré myšlení a uvažování. Pěšky v Indonésii chodí jen velmi málo lidí, především cizinci, tudíž tu nejsou třeba chodníky, ty se již dávno proměnily v parkoviště, stánky a obchůdky pro motorkáře. Každý obchod a zařízení, které chce prosperovat, musí mít parkoviště pro motorky, a pokud ho nemá, tak si ho zřídí na chodníku před svým vchodem.
V Indonésii lze zařídit mnoho věcí, aniž by bylo nutné sesednout ze sedla motorky, nejen koupit a sníst jídlo, koupit noviny, ovoce, motorkářské vybavení, kredit do mobilu, ale také ponožky, oblečení a dětské stany, nechat si zhotovit razítko, opravit boty, ušít kalhoty atd. Jen kvůli natankování benzínu je nutné sesednout, ne že by tu neexistovaly prodejny přizpůsobené potřebám motorkářů, ale nádrž je u většiny motorek umístěna pod sedadlem. I tradiční tržiště jsou nyní koncipována tak, aby bylo možno mezi stánkami projíždět na motorce a zboží prohlížet a vybírat přímo z motorky. Motorky nejen, že silně ovlivnily myšlení, ale také, způsobily velký odpor Indonésanů k pěší chůzi.
Kdosi mi říkal, že večer je na hlavních náměstích mnoho lidí a je tam velmi živo. S představou příjemného večerního života (mnoho lidí, potulní muzikanti a zpěváci, malíři, prodejci občerstvení a suvenýrů, pobíhající děti), tak jako tomu je v mnoha zahraničních městech, jsem se nechala kamarádkou – motorkářkou zavést na severní náměstí. A ouha, mnoho stánků podél obvodové silnice, na náměstí halda motorek u každé sedí někdo na zemi a baví se s kamarády nebo jí. Motorkou se jezdí i přes náměstí a zastaví se u stánku s jídlem, kde se přesedne na lavičky nebo na koberec a jí se. Milenecký pár sedí na motorce čelem k sobě, po chvíli se řidič otočí, nastartuje motorku, popojede 30 metrů ke stánku, kde zaparkuje a oba si přesednou na koberec a objednají si jídlo. Vlastně u každého stánku sedí někdo a jí, sem tam sedí někdo i na zemi vedle motorky a to je všechno, veškerý večerní život a lidé vlastně nejsou přes zaparkované motorky ani vidět.
Za týden mě sem zavezl někdo jiný, objel se mnou celé náměstí, pak ho přejel a zastavil uprostřed u stánku, kde jsme přesedli na lavičku a objednali si jídlo. „Mě se severní náměstí líbí více než jižní, je tu více živo!“ Přemýšlela jsem, kde tu můj řidič ten život vidí. U každého stánku někdo sedí a jí, po jídle nasedne na motorku a odjede a u skupinky motorek sedí na zemi skupinka lidí a baví se navzájem. Navrhla jsem jet se podívat na jižní náměstí. Dojeli jsme tam, zaparkovali u chodníku a prý ať si sednu na chodník, já, že se chci projít. „Jo, ty chceš vidět slony? Sedej!“ (Na jižním náměstí ve staré Jogyakartě je možné ve výběhu pozorovat slony, které vlastní jogyakartský sultán.) A tak jsem nasedla a popojeli jsme 150 metrů k ohradě se sultánovými slony, vjeli jsme na chodník, přejeli obrubník, sjeli z chodníku přímo k ohradě a pozorovali jsme slony z motorky. Nebyli jsme jediní, kdo se ze sedla motorky díval na slony. Vlastně tu nebyl nikdo, kdo by sem došel pěšky. „Chceš se podívat na strom?“ ( Uprostřed náměstí roste strom s velmi objemným kmenem.) „ Jo!“ Tak jsme opět přejeli obrubník, chodník, silnici, opět chodník, obrubník, vjeli na prašnou plochu, zajeli ke stromu, který je za zdí, přejeli chodníček a zastavili u úzkých vrátek, odkud je možné vidět kmen stromu.
Malioboro je hlavní nákupní třída v Jogyakartě, je to asi kilometr dlouhá ulice, po obou stranách lemovaná chodníky, které jsou ve městě jedinými vhodnými k chůzi, jsou ovšem z jedné strany obklopeny obchody a z druhé stánky, za nimiž je parkoviště motorek. Obyvatelé Jogyakarty nabízejí cizincům Malioboro jako největší atrakci města. Já sem chci jezdit jen proto, že se zde mohu projít, jenže jít pěšky po Malioboru pro Indonésana znamená zaparkovat motorku u největšího obchodního domu a jít dovnitř, pak nastartovat motorku přejet k jinému obchodu, prohlédnout si ho a dva přilehlé obchody a motorkou opět popojet. Indonésané nějak nemohou pochopit, že někdo chce ulici jen tak projít a prohlížet si obchody. Musím vědět, kam chci, a oni mi před obchodem zaparkují.
Na jižním konci Maliobora je něco jako promenáda, je tu široký chodník, lavičky směrem do silnice a veškerý večerní život je, že mládež přijede na motorce, zaparkuje u lavičky a přesedne na lavičku, maximálně dojde k 2 m vzdálenému stánku a koupí si občerstvení.
„Chceš tu taky sedět?“ „ Nuda, ani náhodou!“
„Tak pojedeme na sultánský hřbitov na kraji města, jo?“ „ Jo!“
Hřbitov je u mešity, která stojí na historickém dvoře. Dvůr je přístupný jen po schodech a oni si přes ně -úzké schody – dají prkno, aby motorkou mohli vjet až přímo k mešitě a nemuseli jít do mešity pěšky úzkou uličkou ze 70 m vzdáleného parkoviště. Sesedli jsme z motorky: „No tak se posaď na schody!“
Hřbitov má několik dvorů a můj řidič je chtěl navštívit všechny. Jenže ouvej! On chtěl na všech sedět! Proč, to nevím, byla tma nic nebylo vidět. Zkrátka ušel z jednoho dvora na druhý 100 kroků a tak musel odpočívat. Když jsem protestovala, že mě posedávání nebaví, tak navrhl, že se opřeme o zídku a budeme stát. Zdůvodnil mi to takto:“ Tobě se přece v ubytovně nelíbí, tak tu budeme sedět a za dvě hodiny tě těsně před zavírací dobou odvezu do ubytovny!“
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
I ve škole má každá fakulta vlastní parkoviště a studenti chodí pěšky jen po areálu fakulty. Jednou jsem se s indonéskou studentkou chtěla jít podívat do univerzitní výstavní haly jen přes ulici, tj. asi 50m daleko. A ona přemýšlela, jestli pojedeme na motorce, nebo půjdeme pěšky. Řekla jsem, že chodím radši pěšky. Ona na to, že nikdy nechodí pěšky, a tak jsme jeli na motorce. Oni totiž studenti jezdí i mezi jednotlivými fakultami na motorce, přesto, že se nejedná o vzdálenost delší 300m, pěšky v areálu univerzity chodí jen zahraniční studenti. Ti chodí pěšky i ze zastávky autobusu, nebo dokonce z ubytovny, za což často sklízejí obdiv místních studentů.
Večerní siesta u univerzity – zavřená vrata, aby se do univerzitního areálu nedalo vjet, před vraty stánky s občerstvením, před nimi ve třech řadách parkují motorky a za stánky sedí studenti a jí, když se nají nasednou na motorku a i přes zavřená vrata vjedou do areálu univerzity (asi vrata objedou přes chodník a příkop, jinak si to neumím vysvětlit) a utvoří skupinky, zaparkují motorky a sednou si na zem vedle nich a baví se spolu.
Ani krok pěšky! Tento fakt je zdůvodňován tím, že je v Indonésii vedro na to, aby se chodilo pěšky, proto se jezdí na motorce. Fakt, že tak se znečišťuje ovzduší a to vedro je tak ještě nesnesitelnější, si nijak nikdo neuvědomuje. Zkrátka v Indonésii je velmi levný provoz motorky a je tu vedro na to, aby se chodilo pěšky.
