Postřehy z indického Váránasí, města na Ganze

Nejstarší město světa

Tak jako Praha není jen Pražský hrad, tak Váránasí nejsou jen gháty podél Gangy. Město je na jednu stranu poutním místem a na druhou indicky špinavou metropolí s několika nádražími a více než milionem obyvatel. Nemohou být všichni svatí, někdo musí i pracovat, vařit, uklízet… Přes veškerou logiku však největší pozornost návštěvníků strhávají paláce na březích posvátné řeky a hořící hranice potvrzující skutečnost, že zemřít zde se v hinduistickém vidění světa rovná požehnání.

Literatura praví, že jde o jedno z nejdéle trvale osídlených měst světa. I to je důvod, proč se tady během putování indickým subkontinentem zastavit. Města vznikala a v průběhu staletí mohutněla podél řek naprosto logicky. Řeka sloužila nejen jako dopravní tepna, ale i coby zdroj vody, ryb, korýšů a útočiště vodních ptáků a v případě Gangy i jako pohřebiště. Do jejích vln se dodnes potápí mimo jiné těla mrtvých těhotných žen, novorozenců, svatých mužů a lidí, jenž zemřeli po uštknutí hadem. Ti totiž nepodléhají spalovacímu rituálu.

Dealer Milan

Jakožto běloch, oblečený jinak než místní, s foťákem přes rameno a baťůžkem na zádech, jsem nápadný ve všech směrech. Není proto divu, že se všemožné nabídky jen hrnuly. Překvapivě první z nich se týkala drog. Začalo to nevinným kouřením, následoval hašiš coby předskokan opia ke zlatému hřebu – amfetaminům. Nejsa příznivcem tvrdých drog, přiznal jsem svou příslušnost ke publicistickému řemeslu a bylo po nabídkách.

Naopak mírně sjetý dealer představivší se jako Milan (evidentně evropskému uchu normálně znějící pseudonym) mě slušně, leč nekompromisně vypoklonkoval z jím obsazených schodů ghátu. O pár desítek metrů dál nabízel své služby „masér“. Konečně vím, co si dámy představují pod pojmem „slizký chlap“. Peníze i pas byly bezpečně uschovány v moneybeltu na břiše a tak dostal šanci. Zatímco mi jednu ruku blokoval pozdravem, druhou mi promnul svaly na ruce a vzápětí se mě opřel tak, aby tak dosáhl na šíji a rukou projel kus trupu. Pocit ne nepodobný letištní kontrole. Je to ale nutná daň za bílou kůži a touhu poznávat. Pocit, že hledá peněženku, byl tak silný, že odmítnutí bylo víc než spontánní.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Když na ghát, tak ráno nebo po setmění

Ráno a dopoledne, dřív než první stánky nabídnou zboží, je na březích Gangy božský klid. Ve chvíli, kdy první sluneční paprsky vrhají na hladině rudé blesky, je člověk schopný uvěřit, že město založil samotný Šiva. Tak to alespoň praví legenda. Pokud by to byla pravda, žil by Šiva někdy v jedenáctém či dvanáctém století před Kristem, neboť do té doby jsou datovány zdejší první archeologické nálezy.

Hladinu brázdí loďky rybářů a nikoliv turistických převozníků a člověk vidí alespoň na chvíli město, které se probouzí do běžné všednosti. Nábřeží pozdějšího odpoledne je zasvěceno obchodu, aby se večer uklidnilo modlitbami a rozjímáním. Na gháty a prostor mezi zdmi paláců a řekou existuje ve Váránasí mnoho úhlú pohledu.

Záleží jen na zkušenosti člověka a tom, co hledá a chce vnímat. Mě osobně nejvíce oslovily noční procházky. Zatímco v dálce svítily pohřební hranice, tak samotné nábřeží už bylo od prodejců, masérů a svatých prodavačů cínových šmuků vylidněné. Sodíkové výbojky vrhaly na zdi paláců nažloutlé světlo, v němž kluci s vervou trénovali národní sport – kriket. Na vlnách „parkovaly“ loďky a občas byl vidět člověk, jenž to s rozjímáním myslel skutečně vážně a nepotřeboval k tomu obecenstvo.

Já pracuji, já nežebrám!!!

Zásadně ignoruji natažené dlaně. I když chápu, že mnohdy nezbývá nic jiného než žebrota, přece jen čas od času koupím čaj nebo použiji službu, kterou v podstatě nepotřebují. Utratím pár drobných, ale dostane je člověk, který se snaží. Nevzdal to.

Když ke mně přišla sedmiletá Bimala s tím, že prodává pohlednice, neměl jsem zrovna na koupi obrázků náladu. Jenže ona byla opravdu snaživá. Nežebrám, pracuji! Nenechala se odbýt několika rupiemi za snahu s tím, že pohled nepotřebuji, ale že se mi líbí, jak prodává. Přemluvila mě ke koupi, časem to bude hezká vzpomínka do deníčku. Jenže to jsem netušil, jak je Bimala  zodpovědná. Obrázek bylo nutno pečlivě zabalit. Náš zákazník, náš pán. Pak teprve přišla na řadu platba. Cena: 10 rupií. Je na místě diskutabilní otázka využívání/zneužívání dětské práce, ovšem poctivost v práci a hrdost na ni by jí leckterý český podnikatel mohl závidět. O základech angličtiny ani nemluvě. Nedalo mi to, abych to neocenil. Tatranku milá Bimalaneodmítla.