Musím opravit jeden svůj postřeh z jedné z předchozích návštěv Egypta. Tenkrát jsme byli v Káhiře, bylo to září 2006. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že správný egypťan přes den spí a večer začíná své aktivity, pracuje, jí, chodí na návštěvy. Není to pravda. Když jsme totiž před týdnem do Káhiry přijížděli, bylo to mezi pátou a šestou hodinou ranní, viděla jsem to, co nikdy předtím. Byli jsme to totiž my, kdo dlouho spal a do ulic jsme vycházeli odpoledne, a tou dobrou byly opravdu poloprázdné a obchody většinou zavřené.
Tohle ráno minulý týden, kdy jsem si mohla oči vykoukat na východ slunce, od temné oblohy po první náznaky svítání, přes bílou oblohu až po nenadálý ohnivý výbuch nad východnim obzorem, tak toto ráno jsem na to přišla. Ulice byly pár minut po rozednění docela plné lidí, aut, vozíků, otevřených obchodů nebo právě otevíraných. Tři kluci hráli v 6.10 ráno na ulici fotbal. Trvalo skoro hodinu, než jsme se autem promotali do samého centra. V 6.30 jsme v jedné z uliček, kde bych to nikdy nehledala, koupili oblečení od bot až po košili. Změna ale nastane, když se blíží poledne. To začne opravdu horko a tou dobou se pak zavírají krámky a lidi se schovávají do stínu. Hodně jich opravdu přespává tuto nejhořčejší část dne, a pak teprve po odpočinku zahajují svou druhou část dne, která končí dlouho po půlnoci.
Tolik jeden z postřehů. Já jsem se tady už docela zabydlela. V troubě sporáku jsem objevila další pánvičku, sice má ulomené ucho, ale je to kus nádobí. Něco jsme dokoupili, dozásobili se surovinama, a tak si tady tak žijeme. Jednou zkraje jsem upekla palačinky a od té doby je dělám denně. Mají úspěch, je to něco jiného. Je to prostě exotika. Až na to, že my si dáme palačinky s mlíkem a jsme po večeři. Ne tak tady. Tady musí palačinky doplnit několik dalších mističek včetně chipsů a rajčatového salátu. Jídlo je opravdu středobod dne, a tak se to užívá. nikdy se nesní všechno, ani to není možné. Ale na mističkách musí být plno. To je typické. A je jedno, že chuťově to vůbec neladí, že vařit začínám po půlnoci a jíme v půl třetí ráno…
Koupit, jak jsem psala, tu lze opravdu všechno. Spotřeba vody, pitné vody, je veliká. Oproti Káhiře, kde šla pít voda z kohoutku a byla úplně normální, tady tuhle vodu nepijou ani místní. Pořád jsou vidět auta, co rozvážejí bedny s balenou vodou. Užitková voda do trubek je sem tažená až z Qeny, což je několik desítek km odsud. Není pravda, že je to filtrovaná mořská voda, jak se říká turistům. To by stálo strašné peníze. Levnější je to dotáhnout trubkama. Každý dům má na střeše obrovské tanky, kam se voda přečerpává z hlavního řadu, a odtud už pak teče samospádem do každého kohoutku v domě. Jenže… voda je na střeše, tudíž do ní od rána do večera pere slunce. Takže voda z červeného kohoutku, tak je vařící, a voda z modrého, ta co má být studená, je horká. Proto není dobrá na pití.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Máme být v čtvrtém patře, možná jsem už psala, tak mám opravdu dobrý výhled na všechny strany, a trávím hodiny na balkóně a jen pozoruju. Pořád je co. Balkón je na východní stranu, takže po 11 hodině už tam začíná stín a odpoledne až do noci je tam příjemné sezení. Přímo před námi stál loni ještě dům, jeden mezi dalšími. Ten je teď zbouraný a když jsme sem 24/5 přijeli, byla hotová jen základní betonová deska. Denně na stavbě pracují dělníci. Nemůžu říct zedníci, ani tesaři. Jsou to prostě dělníci, na nohou neodmyslitelné plastové pantofle, kalhoty, košili, přes hlavu omotaný hadr proti slunci. To co tam předvádějí mě udivuje. Všechno co mají za techniku je kladivo, hřebíky, prkna, takové ty dráty do betonu a ohýbačku. Během pár dnů udělali neuvěřitelný kus práce, nikdy jsem to takhle jak na jevišti neviděla. Neomylně se na těch pantoflích pohybují po dřevených můstkách nebo už hotových sešroubovaných armaturách, tu a tam trčí svazky těch drátů, no zatím se ani jeden nenapíchnul. Dneška ráno nás vzbudil šílený randál, přijela betonová pumpa a přes dvě hodiny tam lili beton, bylo to jak mraveniště, doufám ze tam nezalili žádnou kočku, které tam jinak tráví volný čas. Před polednem bylo hotové a teď večer už je beton tvrdý. Tak jsem zvědavá, jak na to poroste.
Rozestavěnost je tu totiž úplně neskutečná. Buď se staví úplně nové, nebo bourají či renovují staré. Je to snadné, písek se tu válí úplně všude, tak už jen cement a voda…. a pár těch dělníků. Tito dělají od rána do večera, neumím si představit co za tuhle práci mají. Platy jsou samozřejmě různé, není ale výjimka i jen třeba 600 egp za měsíc. a to už je dost málo na to, aby se za to dalo koupit všechno v supermarketu. Je tu vidět hodně žebráků, od malinkých dětí, které posílají jejich rodiče a pochopitelně spoléhají na soucit turistů, před ženy zahalené v černém od hlavy k patě a v náručí miminko, na kterém sedí mouchy, až po poloslepé či různě znetvořené staré lidi. Někdo žebrá, někdo v lepším případě prodává papírové kapesníčky. I tohle je součást turistického centra zvaného Hurghada.
Dva večery zpátky jsme popojeli kus místním autobusem dál od centra, tam co je hotel Marlin Inn /Miso/ a kde jsem byla jednou ubytovaná. Tenkrát tam sotva dostavili a všude kolem byly náznaky dalších hotelů. Dneška je tam luxusní pěší zóna, vydlážděná, osvětlená, všude obchody se suvenýry, občerstvením, tam žebráky nepotkáte. Tam je to pro ty co by je neměli vidět. Prochází tam policie a tak žebrák nemá šanci. Ale to je ten nepravý, umělý Egypt, pro foťáky a kamery. Všechno vyumělkované.
Začíná se tu konečně oteplovat. Teploměr se ustálil v chládku na 36. Jeden večer jsem ho nechala na balkóně a ráno tam bylo 50, ale to bylo na prudkém slunci, tak to se nepočítá. Rozhodně teplo je všudypřítomné a stále a nebe modré a vodní dýmky voní na každém kroku a rytmická arabská hudba láká k tanci.
Z Egypta plného meruněk , fíků, melounů a azurového nebe zdraví Věra
