Postřehy vodáka-amatéra z tropických řek Thajska

Během března až května jsem se pokusil sjet několik vodácky nezmapovaných řek v národních parcích Thajska. Nejprve sucho a pak náhlé přívaly deště zčásti plány překazily, ale něco se podařilo a zkušenosti jsou zajímavé. Berte je jako postřehy vodáka-amatéra z lehkých tropických terénů. Výborné nafukovací čluny pro sjezd českých i zahraničních vod poskytuje výrobce Gumotex.

Pijavice

Při chůzi pralesem po deštích nebo kolem řek se zpod listí vyrojí pijavice. Během chůze se jim dá s vhodným oblečením a postřikem ubránit, i když s průnikem několika krvežíznivých potvor až na tělo je nutné vždy počítat. Problém nastává na lodi, do které si kleknete nebo sednete. Pijavice se pak z bot a kalhot rozlezou a mají i dost času najít cestu k vaší kůži. Zbavovat se jich při každém nastupování do lodi není prakticky možné a navíc některé druhy „skáčou“ na své oběti ze stromů.

Opice milují lepidlo

Drzé opice nám během dne v kempu vloupaly do stanu, ačkoliv v něm nebylo žádné jídlo. Roztrhly zip a dokonce odšroubovaly víko pevně zavřeného vodáckého sudu. Pak prokously obě lepidla, které – ač ještě neotevřené a zabalené v igelitce – jim zřejmě neodolatelně voněly. Přitom rozházely a po okolí roztahaly všechny ostatní věci. Lepidla už pak byly nepoužitelné a potenciálně tak vznikl docela problém, protože propíchnutí lodi o ostnaté větve je docela reálná hrozba.

Zarostlé vracáky

V řekách se stabilnější hladinou vody je většina vracáků (vratných proudů) zarostlá nebo aspoň zakrytá převislým křovím a stromy, takže se v nich nedá zastavit. Tam, kde stav kolísá, bylo za malé vody dost odkrytých neporostlých břehů a naplavenin, zatímco za dešťů řeka tekla prakticky skrze rychle bující vegetaci a křoví. Se spadlými nebo polospadlými stromy, bambusy a křovím, často s tvrdými a velkými trny je potřeba počítat stále.

Zamaskujte se

Loď je dobrá pro pozorování zvěře. Zjistili jsme, i když to zní komicky, že je dobré si na příď a boky zastrčit pár větví nebo obrovitých lopuchů. Zvířata na vodě člověka nečekají a takto si opravdu o něcodéle myslela, že připlouvá jen další spadlý strom.

Konkrétně v Thajsku je kanoistika téměř neznámý pojem. Jsou dostupné jen mizivé informace a o řekách v národních parcích téměř žádné. Místo mapy je potřeba používat Google Earth. Zajímavé je i ježdění po přehradách jako je Sri Nakarin nebo Khao Sok, které jsou obklopeny přírodními rezervacemi a v mnoha místech široké jako řeka. Vyjel jsem i na moře v oblasti Phang Nga / Ao Leuk na moc hezký výlet kolem mangrovníků, ostrůvků, prázdných pláží a vysokých skalnatých útesů s jeskyněmi, kde jsem vyfotil i prehistorické malby (v oblasti docela časté).

A na závěr pro ilustraci jeden deníkový záznam o řece, pijavicích a bambusových zmijích:

Terénním pick-upem jsme dojeli na konec polosjízdné bahnité cesty v hloubi národního parku Kaeng Krachan. Poslední 3 týdny pršelo. Vzal jsem na záda 25kg pytel s lodí, pádlem a vodou a vydal se sám úzkou stezkou dolů k řece. Chodník zarůstal a byl zapadaný listím a pralesním ovocem, které pojídaly tlupy opic v korunách stromů. Země byla plná pijavic. K řece to byla hodina a půl na plný výkon; sestup 400 výškových metrů. Ke konci se lehký déšť změnil v silný liják. Listí na bahně nekontrolovatelně klouzalo, tak jsem několikrát spadl v prudkém svahu do křoví a pytel s lodí mi ještě pro jistotu přeletěl přes hlavu.

Déšť asi vylákal ven hady. Došlápl jsem asi 3cm vedle zářivě zelené Zmije bambusové – načež jsem zařval a vyskočil i s batohem do výšky! Hned za chvíli jsem ze stezky musel klackem odstraňovat ještě další dvě. U řeky jsem se začal zbavovat pijavic a sundal jsem si i košili, načež jsem si všiml, že na mně skákají z bambusu nade mnou! Jednu jsem našel skřípnutou v zipu poklopce!! K tomu se přidaly ještě malé tenké pijavice, které nebyly moc vidět.

Řeka byla trochu rozvodněná; kousek jsem se v ní brodil a zkoušel proud. Nakonec jsem se rozhodl vrátit. Do „civilizace“ – k vesnici horského kmene Karenů – by to bylo po řece 35km. Nebezpečných míst pro sólojezdce by tam bylo asi příliš. S pytlem na zádech jsem tedy spěchal do kopce zamořeného pijavicemi a hady, abych to stihl za světla.

Přes veškerou možnou ochranu se dostalo jen 7 pijavic. Boty a kalhoty jsem u auta zapečetil do igelitového pytle – později jsem v něm těch potvor napočítal ještě přes 50.

Závěr: je potřeba se sem vrátit, až nebude tolik pršet a bude méně vody v řece.