Poslední kilometry Expedice Sidecar Ride 2008

Po náročné etapě v horách další den déle odpočíváme a Radek po ránu shání u místních šroubek do upadlé řadičky Petrovy Yuki. Sázíme se o pár piv, že šroubek vydrží až do Prahy. Snídaně se odehrává v berberském stanu pro turisty, a Petr v něm zůstává a tvoří až do pozdního odpoledne.

Na Zdenka a Radka již čekají známé písečné duny Sahary Erg Chebbi. Již při příjezdu k nim nás mírně překvapí řeka – brod , kde místo vody najdeme pouze písek… V Merzouze nás ihned odchytává místní bratr čtyřkolkáře a slibuje skvělou cenu za půjčení čtyřkolky. My si ale nejdříve užíváme pomerančového džusu a parné poledne trávíme ve stínu kavárny. Pak ale už jdeme hledat cestu k dunám. Na konci vesnice je stavení a od něho k písečnému království již coby kamenem dohodil. Zajiždíme co nejblíže a Zdenek po úvodních fotkách skáče do písku a rozhodne se dojít po rukou na vrchol písečné duny. Jaké je však jeho překvapení – písečný povrch na Sahaře je děsně horký – začne poskakovat na rukou a nakonec to vzdává a na řadu musí přijít motorkářské rukavice. S jejich pomocí se dostává až na dunu a užívá se jemného písku a pohledu na majestátní žluté kopce. U pískového dostaveníčka nám asistují také místní kluci, kteří pomáhají vyprostit sajdu zapadlou do jedné písečné koleje. Po cestě zpět fotíme stáda velbloudů a po neúspěšných pokusech o zapůjčení čtyřkoly za normální cenu se vracíme zpátky do Maadidu u Erfoudu za Petrem.

Ać jsme původně měli v úmyslu zůstat delší čas s cestovateli z HORIZONS UNLIMITED na jejich setkání organizovaném Antoniem, akceptujeme Zdenkovo přání, loučíme se odpoledne, a jedeme dále směr Ar Rachidia. U hotelu Xaluca, kde cestovatelé měli jejich moto konferenci nám ještě hraje berberská kapela jejich tradiční rytmy, zajímavostí je i velbloud procházející se v hale hotelu. Antonio se s námi loučí velmi přátelsky a navrhuje Radkovi uspořádání setkání cestovatelů HORIZONS UNLIMITED v České Republice v příštím roce, jakož i účinkování Petrových muzejních kousků na jeho výstavě v portugalském Portu.

Večer v hotelu se krapet picneme, a už se oba cestovatelé pouští do Radka, že etapy jsou příliš předimenzované, a že musíme zvolnit tempo. Radek odůvodńuje delší etapy celkovým zaměřením sajdkárové jízdy  – nejsme přece na pohodové dovolené, ale na opravdové expedici s adrenalinovými prvky. I tak si dohodneme zásadu, že nebudeme dojíždět v noci v cizí zemi, a té se kromě zdržení při poruše Yukiny a absolvování trajektu ve večerních hodinách, také držíme až do konce naší cesty. Zvolňujeme celkové tempo jízdy (mimo město 80, dálnice max 120 km/hod) , i když o nebezpečné situace v Maroku ani tak není nouze.

Při jedné epizodě se otáčí řidič taxíku ze zvědavosti za sajdou a nevšimá si Petra jedoucího za námi. Petr se mu snaží vyhnout ze všech sil, ale řidič ho tlačí ven z vozovky. Po střetu obou vozidel to Petr sice mimo silnici ale pořád na kolech ustojí, a dojíždí nás za pár sekund.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Trasa doporučená Milanem z Touratechu nás vede přes Midelt, kde tentokrát teplotní zlom ani nevnímáme, protože se blíží poledne a teplota v průběhu dne rapidně roste. Po skvělém tuňákovém a sýrovém pikniku v horách, a Petrově vykoupání v jezeře Aguelmame de Sidi-Ali ve výšce 2000 metrů nad mořem příjíždíme v odpoledním vedru do Fesu. Město nás zaujme svými starobylými paláci, trhy i barvírnami a tak fotíme jako diví. Suvenýry už nenakupujeme z jednoho prostého důvodu – už se nám nikam nevejdou. Dáváme si také skvělý oběd – typický mistní pokrm tažin a šiškabab – obdobu českého špízu a jídlo zapíjíme oblíbeným pomerančovým džusem.

V podvečer si ještě dáváme etapu do Ouezzane, kterou jedeme klikaticí po svazích hor okolo jezera Oued Ouerrha – zajímavý offroadek na asfaltu, silnice je úzká a při vyhýbání se s taxíky musíme sjíždět z deseticentimetrové výšky silnice do snížené metrové krajnice – ani taxíkovi ani sajdě se tam moc nechce, a tak je to hodně o tom kdo vydrží déle a neuhne.

Poslední večer v Africe probíhá ve velkém stylu. Vydáváme se hledat to správné místo kde nám prodají pivo, a v muslimském světě je to opravdu náročná záležitost. Poté co nás prodavačka v tabáku se zděšením odkáže do oněch míst, v místní hospůdce , kde na policích jsou vystaveny limonády a chlapi pijou berberskou whiskey – oblíbený silný čaj, dostáváme radu kde pivo koupit.  Sedneme si ještě do kavárny, kde si dáme kafe a koupený meloun, a večer ve skrytu pokoje popíjíme pivko a s nostalgií vzpomínáme na české restaurace čtvrté cenové skupiny. Na plechovce od piva čteme nápis – vyrobeno v Casablance, což nás udivuje ještě více.

Další den dojíždíme  k večeru k trajektu z Ceuty do Algecirasu a na jeho palubě sedíme venku na zadní plošině, a jen se tiše díváme jak nám mizí pohoří RIF a břehy před očima – tak jsme ji přece jenom pokořili bez ztráty kytičky – hlavami nám běží vzpomínky na Afriku.

Kousek od Gibraltaru na baru u benzínky nás čeká ještě jedno překvapení – oni tady v tý Evropě mají opravdový ženský – kulturní šok  po právě absolvovaném muslimském zahaleném světě je markatní. Další den se koupeme na pláži v Esteponě a o  dva dny později v jednom motorkářském baru v Barceloně mejdanujeme s místními motorkáři a motorkářkama, a Petr kreslí kresbičky motorek pro krásné španělky.

V průběhu  čtyř dnů absolvujeme  přes 3000 km, obzvlášť poslední den je hodně náročný. Petr nás budí v pět ráno, a dojíždíme v dešti v 10 hodin večer do Českých Budějovic – to vše na přání Zdenka, který si chtěl zahrát v Třeboni floorbalový turnaj. Dojezd do Budějic byl náročný – Radek zamířil na Železnou Rudu, protože  na Anníně byli chlapi z BMW klubu Praha, kteří celou jízdu iniciovali. Bohužel se setkání nezdařilo díky  pořádné větrné smršti a bouřce, která se rozpoutala  v ten večer nad Šumavou.

Závěrečné etapy po španělských, francouzských a německých dálnicích volíme poté, co Yuki měla mírné problémy s brzdami a palivovým čerpadlem, a my jsme přislíbili dojezd v pondělí do pražské pobočky Yuki v Průhonicích. Tam jsme včas dorazili, švýcarskou Love Ride jsme tentokrát vynechali z důvodu floorbalového turnaje. Yukina si vylepšila reputaci protože dojela závěrečných 3000 kilometrů bez jediného zaváhání, bavorácká sajda (motocykl BMW R1150 R ročník 2001 a sidecar Velorex v úpravě kluků z pražského Carservisu) fungovala bezvadně celou cestu.

Pro ty z vás, kteří budou mít zájem o návštěvu moderních zařízení  Jedličkova ústavu, kde Zdeněk vyrostl, a který se nachází v blízkosti restaurace, je možno ji dohodnout individuálně tentýž den od 18 hod. na tel.: 723 507 809 (Radek).

Motorkářská Love Ride, jejíž nultý ročník se realizoval při odjezdu sajdy, by se v budoucnu měla organizovat právě ve prospěch stipendijního fondu Jedličkova ústavu – její založení v České Republice podporuje HOG Chapter Praha v čele se svým prezidentem Káďou.

Naše poděkování patří všem, kteří se na realizaci Zdenkovy sajdkárové expedice podíleli  a podpořili její zdárný průběh. Rádi bychom také vyzvedli Petrovu účast, který nejenže psal články, ale svými poutavými historkami nadchnul Zdenka pro sajdkárové cestování. A nejen to – v kuloárech se šeptá, že snad společně zvažují účast v závodech veteránských sajdkár..