Probouzím se s ostatními kolem sedmé. V noci bylo chladno a i když jsem byl oblečen, nebylo mi zrovna nejtepleji. Popíjíme čaj a pozorujeme skupinu opic „Thomas Leaf Monkey“ skákající v korunách stromů. Portýři dělají k snídani volská oka s rajskými a chlebem a já dávám do placu svou Kayu (přesnídávku, kterou jsem si před pár dny koupil v sousední Malajsii) a dvě pěkně měkká manga. Mé zápěstí je stále bolavé, ale už se to lepší. Po ránu se vyrojila spousta otravných kousavých mušek na rozdíl od pijavic, kterých je tu oproti očekávání mnohem méně než v Taman Negara.
Návrat do vesnice (Pondělí 5.4.2004)
Řeka už má poloviční šíři oproti té včerejší a voda v ní je také mnohem čistší. Skrze protrhávající se oblohou vykukuje slunce, které svými teplými paprsky ozařuje část písčitého břehu a přilákalo tím početné hejno různobarevných motýlů. Je jich neskutečné množství různých velikostí a stále jich přibývá. Největší z nich jsou velké jako má dlaň! Poletují kolem a dosedají na naše sušící se věci. Hbitě vytahuju svou Minoltu a dělám pár snímků této další pro Evropana ojedinělé podívané.
Nikam nepospícháme, odtud je to do naší vesnice už jen pár hodin pochodu. Relaxujeme, jdu se vykoupat a dělám očistu. Ponořuju své nahé tělo do příjemně chladivé vody poskakující přes kameny a nechávám se masírovat jejími proudy. Když vylezu z vody, není třeba se utírat, silné slunce se o to postará samo.Kolem oběda dostáváme nudle a pakujeme.
Navlékám si své nedosušené triko ze včera, které si stejně během pochodu ihned propotím. Nohy si nechávám holé a nazouvám si pouze sandály. První část dnešního treku povede totiž řekou, protože v některých úsecích se prostě jít po břehu nedá. A tak se brodíme tentokrát už jen po kolena šumící řekou a pozorujeme porostlé strmé svahy po obou březích a vychutnáváme si nádheru tohoto božského místa ještě nenarušeného lidskou civilizací.
Asi po hodině se od řeky odchylujeme a jdeme džunglí skrz malé kaučukovníkové plantáže. Na jednom ze stromů náhle zahlédnu asi půl metru dlouhého hada hnědé barvy s tmavými tečkami na hřbetě. Průvodce Ali je kus před námi a ani jeden z portýrů netuší, co je tohle hádě zač. Nevypadá jedovatě, nemá žádná výstražná zbarvení, ale na to se raději nespoléhám. Had navíc evidentně nemá z naší přítomnosti radost a s nastraženě vztyčenou hlavou čeká, co se bude dít! A tak se při focení držím v dostatečné vzdálenosti a po krátkém čase nezbytném pro tuto činnost necháváme plaza svému osudu a pokračujeme v cestě.
Za nedlouho pak už přicházíme k řece Sungai Bohorok, na jejímž druhém břehu se rozkládá vesnice, odkud jsme před dvěma dny vyrazili. Je to náš poslední brod i konec našeho dobrodružství v této hornaté džungli rozkládající se pod vulkány. Podle nejvyššího z nich, 3404 metrů vysokého Gunung Leuser, je také pojmenován zdejší národní park.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Když dorazím do hotelu, je kolem třetí hodiny. Původně jsem měl v plánu ještě dnes dojet do Medanu a strávit tam noc, ale jsou tam dnes senátorské volby a nedoporučuje se tam zajíždět kvůli případným nepokojům. A tak, když se domluvím s hoteliérkou na oboustranně přijatelné ceně za dnešní nocleh, zůstávám ještě jednu noc a až zítra pojedu dál na jih. Peru si věci, které se pak suší na balkoně, zatímco já už sedím s ostatními členy naší skupiny v nedaleké restauraci a dáváme si něco k jídlu a pití. Posléze se vracím unaven do svého pokoje, natáhnu se a plánuju další cestu.
Rád bych jel dál do Berastagi, Danau Toba, Bukittinggi a krom jiných na závěr vylezl i nejvyšší vrchol Sumatry a zároveň nejvyšší indonéskou sopku Gunung Kerinci s jejími 3805 metry…
V osm večer jdu ještě jednou se Saschou do restaurace, kam by měli opět přijít i všichni ostatní, ale nakonec doráží jen průvodce Ali bez kytary, kterou odpoledne slíbil. Mají tady natočené DVD z období těsně po smrtící povodni, které tu pouští turistům na požádání. A tak koukám na zdrcující záběry zbořených domů, několikametrových nánosů ohromných kmenů a kamení, z jejíchž útrob vyprošťují za pomoci armády mrtvé ti, kteří přežili. Koukám kolem sebe a uvědomuju si, že každý z domorodců kolem sedících tu tenkrát o někoho přišel. Když pak kolem jedenácté ulehám do své postele, uvědomuju si, jak je život nevyzpytatelný a jak blízko může být smrt. Proto se snažím každý jeho okamžik náležitě prožít, což se mi tady v „opičím ráji“ maximálně podařilo…
