Portugalsko: Podzimní trek kolem kaskády Fisgas de Ermelo

Název regionu v překladu znamená “za kopci“ a vystihuje ráz krajiny a také určitou izolaci od okolního světa. A izolovaný je i národní park. To, že Parque Natural do Alvão ve svém názvu nemá označení “národní“, ale jen “přírodní park“, vůbec nic nemění na tom, že oficiálně spadá do kategorie národních parků. Národním parkem je tato kopcovitá oblast o rozloze 70 km čtverečních od roku 1983. Rozkládá se mezi městy Vila Real a Mondim de Basto a zahrnuje i několik typických severoportugalských vesniček, ve kterých jako by se zastavil čas.

Do parku taxíkem

Dalo by se čekat, že z těchto měst bude do vesnic v parku jezdit nějaký autobus, ale není tomu tak. A tak těm, kteří touží chráněnou oblast navštívit a projít se po některé z dobře značených turistických stezek, nezbývá, než si půjčit auto a nebo se do parku nechat dopravit taxíkem. A to byl i můj případ. Musela jsem zvolit právě ne zrovna nejlevnější taxi variantu.

Z Vila Real, které se stalo mou základnou pro tento jednodenní výlet po národním parku, mě vezl přátelský řidič Antonio. Shodou okolností pocházel Antonio z vesnice Ermelo, do které jsem měla namířeno a kde začíná jedna z turistických stezek vedoucích národním parkem. Antonio mi po cestě ochotně ukazoval krásy okolní kopcovité krajiny, která mnohdy brala dech. A to i přesto, že některé kopce jsou “osázeny“ větrnými elektrárnami. Byl krásný slunečný listopadový den. Stromy se začínaly zbarvovat podzimními barvami a místní lidé u silnice sbírali popadané jedlé kaštany, které jsou v Portugalsku na podzim oblíbenou lahůdkou.

Okružní trasa ke kaskádě Fisgas do Ermelo

Do Ermela jsme dorazili po více než půl hodině. Domluvila jsem si s Antoniem čas, kdy mě měl zase vyzvednout a vydala se k bílému kostelíku s kamennou zvonicí Igreja de São Vicente. U něj začíná a končí turistická stezka s označením PR3 MDB vedoucí ke kaskádě Fisgas de Ermelo. Kaskáda na řece Olo je hlavní geologickou kuriozitou a také symbolem Parque Natural do Alvão. Okruh je dlouhý 12,4 km a je označen jako “difícil“, tedy obtížný. Převýšení, které se po cestě překonává se pohybuje kolem 650 metrů a podle údajů na informační tabuli lze celou trasu zdolat za 4,5 hodiny.

Tento údaj se ovšem týká jen těch, kteří se po cestě nehodlají zastavovat, fotit a kochat se krásami okolí. Takže, když jsem se s Antoniem domlouvala na hodině, kdy mě měl u kostelíku vyzvednout, raději jsem si k oficiálnímu času přidala ještě hodinu a půl. Předpokládala jsem, že šest hodin by na trek kolem kaskády mohlo stačit. Kromě mě si tuto slunečnou listopadovou neděli zvolil k výletu ke kaskádě i zájezd devadesáti šesti portugalských trekařů. Ti ale nabrali takové tempo, že po několika prvních kilometrech jsem byla na cestě sama.

Nejširší nabídku průvodců a map Portugalska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Z Ermela do Varzigueto

Okružní trasa kolem kaskády se dělí na dvě části. Nejprve je nutné vystoupat až do vesnice Varzigueto vzdálené od Ermela necelých 5 km. Odtud se pak cesta stáčí zpět do Ermela. Od farního kostelíka v Ermelu vede cesta nejprve po asfaltce lemované typickými kamennými domky s břidlicovými střechami. Na rozcestí, kde stezka začíná klesat směrem pryč z vesnice, je umístěno několik uvítacích nápisů v portugalštině a také vlajka. Dlážděnou cestu brzy vystřídala hliněná lesní cesta a já sestupovala lesem k potoku Forvença. Minula jsem rozpadající se opuštěný domek, který dotvářel romantickou atmosféru. Ve vzduchu byla cítit vůně borovic. Stromy a staré kamenné zídky kolem cesty obaloval mech. Přes potok Forvença se klene nový mostek. Za ním začíná dlouhá etapa výstupu až do Varzigueta.

Úzká stezka plná kamenů mě vyvedla z lesa, kde se napojila na širší kameninou cestu. S každým vystoupaným metrem se mi nabízely čím dál zajímavější pohledy na okolní krajinu. A také na rozeklaný skalní útes, ze kterého padá řeka Olo do kaňonu a vytváří jednu z nejzajímavějších portugalských kaskád. A to hlavně po deštích, kdy má řeka dostatek vody. Po celé trase jsou na zajímavých vyhlídkových místech umístěny naučné tabule informující o místní fauně a floře a geologickém složení. V parku například žije ohrožený vlk iberijský, orel královský nebo divoká horská kočka. Nejhezčí pohled na Fisgas de Ermelo je z vyhlídky nazvané “Alto da cabeça grande“ na útesu nad kaňonem, do kterého kaskádovitě padá řeka Olo. Ve skalní stěně vzniklo několik jezírek. Tato vyhlídka je skvělým odpočívadlem vhodným k posvačení.

Ve Varzigueto, které je od vyhlídky zdálené již jen asi půl hodiny chůze, sice teoreticky nějaké malé občerstvení existuje, ale může se stát, že bude zavřené. Tak je dobré se na celý den vybavit dostatkem vody a také si přibalit nějakou svačinku. Po cestě do vesnice Varzigueto je možné sejít k řece tam, kde pomalu začíná padat do kaňonu. Je zde několik přírodních jezírek, která v horkých letních dnech vybízejí ke koupeli. Do Varzigueto jsem dorazila po 3,5 hodinách. Vesničku tvoří několik kamenných domků obklopených zelenými loukami, na nichž se pásly ovce, krávy a osli. Kromě jednoho farmáře na poli jsem nepotkala ani živáčka.

Cesta zpět do Ermela po druhé straně kaňonu

U informační tabule ve Varzigueto se turistická stezka stáčí zpět do Ermela. Nejdříve je nutné přejít po silnici most přes Olo a za ním opět cesta uhýbá na kamenitou cestu vedoucí do zalesněného kopce. Z nadheldu jsem následovala tok řeky, až jsem se dostala na nejvyšší bod celé trasy někde nad padající řekou. Odtud již začal dlouhý sestup zpět do údolí. Cesta se zde napojila na rozpadající se asfatku. Po pravé straně se přede mnou objevilo nádherné panorama údolí nad nímž se tyčí hora Monte Farinha. Na jejím vrcholu stojí kostel Nossa Senhora da Graça a kousek za horou pak město Mondim de Basto.

Oblast kolem hory je opředená tajemstvími. Byly tam nalezeny pozůstatky z doby železné včetně primitivní svatyně. Po asfaltce jsem došla na další vyhlídkové místo, odkud si lze kaňon s kaskádou prohlédnout z jiného úhlu. Zde mě turistické značení zavedlo opět na kamenitou cestu. Sklon svahu zde je docela velký a kolena během sestupu dostávala zabrat. Po asi půl hodině jsem došla na rozcestí, kde se trasa PR3 setkává s PR7 mířící do Mondim de Basto. Na rozcestí stojí malá kaple. Pokračovala jsem po stezce PR3 lemované křovinami a trávou směrem dolů do lesa. Na skalnaté cestičce si lze na několika místech všimnout vyrytého žlabu z dob dávno minulých. Kolem cesty vedoucí lesem se opět objevily rozpadající se kamenné zídky porostlé mechem.

Cesta mě dovedla k řece, přes kterou se klene široký most. Na druhém břehu řeky začal poslední úsek celé trasy – finální výstup zpět do Ermela, které stojí na svahu nad řekou. Kopec, který je třeba vystoupat, je docela strmý a únava už je také znát, a tak tento úsek mnoho z nás může považovat za ten nejnáročnější z celé trasy. Stoupala jsem kolem malých políček, na kterých rostla vinná réva a zelenina, až se cesta konečně stočila do samotné vesnice. Když se pak cesta napojila na hlavní asfaltku lemovanou mně již známými kamennými domky, věděla jsem, že jsem konečně v cíli. U kostelíka, odkud jsem ráno na túru vycházela, jsem opět stanula po 5,5 hodinách.