Dominantou hlavního města jsou více než pět set let staré pevnosti El Morro a San Christóbal, jejichž až šest metrů silné zdi odrazovaly útočníky přicházející jak od moře, tak z pevniny. S temnými zdmi obou pevností kontrastují bělostné náhrobky hřbitova ležícího mezi oběma stavbami. To, že se nachází právě tady, působí poněkud bizarně. „Tam rozhodně nechoďte, a už vůbec ne s kamerou!“ slyším od mladého Portoričana – spontánní varování se týká nedaleké nechvalně proslulé chudinské čtvrti La Perla, která je centrem drog a prostituce.
Kam ovšem stojí za to jít s kamerou, je srdce starého San Juanu okolo ulice Fortaleza. Místní klasická španělská koloniální architektura je právem zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO. Především ve staré části hlavního města, která si dosud zachovala výrazný latinskoamerický charakter, stojí za to ochutnat noční život: nespočet pulzujících barů a hospůdek, krásně vyzývavé pohledy Portoričanek a vše kontrolující usměvaví barmani, vždy ochotní dolít další rum nebo Piňa Coladu. Každý Evropan se tu dokonale uvolní a zbaví obvyklé hektičnosti.
Sanjuanský přístav je zase zajímavý tím, že právě odtud vyplouvají lodě plně naložené Bacardi rumem a farmaceutickými výrobky, kterých se na malém ostrově vyrábí čtvrtina světové produkce. Směrem na jih od hlavního města se kolem hřebene pohoří Cordillera Central jako had klikatí La Ruta Panorámatica – unikátní dvě stě šedesát šest kilometrů dlouhá sít silniček, které strmě vedou až k přírodním krásám parku Toro Negro. Město Ponce je oproti San Juanu poněkud ospalejší. Největší zájem vzbuzuje červenočerná budova Parque de Bombas, ve které je sídlo místních hasičů a také výstava starých hasičských vozidel. Překvapení skrývá postranní Ulice 25. ledna 1899. Město tu nechalo hasičům-dobrovolníkům postavit zhruba šedesát domů jako dík, že srdnatě bojovali se zničujícím požárem v roce 1899. Domy, stejně jako hasičská budova, jsou červenočerné, což je barva místních hasičů a oživují poněkud šedou tvář celého města.
Při křižování ostrova rozhodně nevynechejte Arecibo – gigantický radioteleskop pro zachytávání signálů od mimozemských civilizací vzdálených až 1500 světelných let. Průměr talíře je 305 metrů a při pohledu z vyhlídkové plošiny si jistě vzpomenete na Jamese Bonda ve filmu Zlaté oko. Kdo na Portoriko zavítá, ten se bezpochyby neubrání rozpakům, co si myslet o zvláštním kontrastu mezi malými, přízemními domy Portoričanů a gigantickými nákupními centry Saers a Wall-Mart. I to ale patří k tak trochu jiné Americe a jenom to dokresluje určitou nerozhodnost ostrova, jestli si zachovat přidružení ke Spojeným státům americkým, nebo dát přednost vlastní nezávislosti.
El Yunque je místo, kde Oliver Stone natáčel scény z dnes už téměř kultovního filmu Četa. Ročně zde spadne tři sta miliard litrů srážek. Tento park leží na východě ostrova a je to jediný deštný prales na území USA. Je protkán dvaceti sedmi kilometry cest. Nabízí se tu několikahodinový trek mezi 225 druhy stromů, horských palem a kapradin, který je tak doslova pastvou pro oči.
Tím ale přírodní poklady zdejšího ostrova nekončí. Je tady přes tři sta osmdesát bělostných pláží, pravý ráj pro každého, kdo miluje moře. Surfařský eden okolo města Rincón je celosvětově proslulý již od 60. let minulého století. Fascinující podmořský svět se dá donekonečna prozkoumávat kolem ostrůvků Culebra, Diablo a Icacos, kam se dá dojet katamarány. Pokud se budete chtít při této vyjížďce občerstvit, ochutnejte vynikající Bacardi&Coke, které je v ceně. S jedním se tak dá bezvýhradně souhlasit – s nápisem na značkách aut: Isla del Encanto – kouzelná země.
Katedrála rumu
Skutečná Katedrála rumu se nachází v San Juanu, ve čtvrti Cataňo, kde společnost Bacardi vyrábí tolik ceněný rum. Areál destilérky s perfektně střiženými zelenými trávníky ani nebudí dojem, že zdejší denní produkce čítá úctyhodných 380 000 litrů. Před zahájením prohlídky si dopřejte několik kalíšků Carta Blanca nebo Bacardi 8. Příběh rodiny Bacardi pak dostává zvláštní příchuť. Firmu založil v roce 1862 don Facundo Bacardi v Santiago de Cuba. Díky experimentům při výrobě začal brzy pálit rum nezvykle jemné chuti a prvotřídní kvality. O logo s kaloněm se zasloužila jeho manželka doňa Amália. Když poprvé vkročila do palírny, uviděla v trámoví kolonie netopýrů, kteří jsou podle domorodců symbolem štěstí, zdraví a prosperity.
Přesnou recepturu si rodina dodnes pečlivě střeží. Na počátku se stvoly cukrové třtiny nasekají, podrtí a vylisuje se z nich sladká šťáva (jen pro zajímavost – na výrobu poloviny láhve čistého alkoholu je třeba 10 tun třtiny). Rafinací se z ní získá cukr a zbude melasa. Do ní se přidají speciální kvasinky, vyšlechtěné již donem Facundem. Takto vzniklá kaše je po fermentaci rozdělena na dvě poloviny. První se destiluje v klasických destilačních přístrojích a získáme 65% Aquardiente s velkým množstvím aromatických látek. Druhá polovina – 95% Redestilado – vytéká z destilačních kolon. Obě složky se podle vynálezu zakladatele filtrují přes dřevěné uhlí. Odděleně pak zrají v dubových sudech, ve kterých získávají chuťové, aromatické a barevné tóny. Pak už jen mistři blendeři míchají jednotlivé druhy před plněním do láhví.
Bacardi také dalo vzniknout třem legendárním koktejlům – Cuba Libre, Daiquiri a Mojito. To si také barmani na Portoriku uvědomují a když si objednáte originální Mojito nebo Cuba Libre, okamžitě sáhnou po Bacardi.
Článek vyšel v magazínu Koktejl (říjen 2006). Autor: Antonín J. Grimm
