Využil jsem toho, že se Ginza vždy během víkendu odpoledne zavírá pro auta a vyrazil tam. Samozřejmě mě zase hnala posedlost udělat hromadu fotek, i když bylo jasný, že o krásnejch záběrech s modrou oblohou si můžu akorát tak nechat zdát – nebe bylo souvisle šedivý, což je pro fotografování ta nejhorší varianta.
Nicméně dopřál jsem si ten luxusní pocit jít uprostřed týhle jinak značně vytížený ulice (konkrétně Chuo Dori), kde metr čtvereční stojí přes milion jenů. Tu a tam byly v ulici rozestavěné stolky se židlema a slunečníkama, lidi tady piknikovali a četli noviny, pohoda.
Pěšky jsem došel až k císařskýmu paláci, tedy čtvrtí Marunouchi, ale dovnitř zahrad jsem se už nedostal, zrovna zavírali. Po chodnících kolem vodního příkopu běhala spousta milovníků joggingu v dost bizarních oblečcích, to jsem tady ještě neviděl. V parčíku naproti se jednak konala „hoch“ svatba (pochopitelně za účasti mnoha amatérských „paparazzi“), jednak součást slavnosti Lightopia (na několika místech Tokia slavnostní osvětlení v předvánočním čase): v přesných rozestupech byly na ploše 50 krát 50 metrů rozestavěné zřejmě ručně malované lampiony a protože se už stmívalo, zřízenci v nich rozsvěcovali svíčky. Bylo to trochu kýčovité, ale pěkné.
Cestou zpátky kolem staré budovy Tokyo station. V parčíku před stanicí spící bezdomovec, dost nehezky ležící napůl v trávníku, napůl na chodníku, tělo zlomené přes obrubník. Pod viaduktem jedna jídelna vedle druhé. Na stromech lemujících ulici nezbytná vánoční výzdoba v podobě fujtajblových světýlek.
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
