Poprvé v Číně aneb čemu se nedivit

Přicházíte totiž ze země bělochů, která je zajímavá z mnoha důvodů. Hlavně je to pro ně obdivuhodná oblast neustávajícího pokroku, peněz a blahobytu. Zdejší lidé totiž netrvají na svých tradicích, a tak úspěšně kopírují kromě oblečení a aut i veškeré vzorce chování.

Ani na záchodě nejste sami

Jedno se však ještě nenaučili. Jejich nedostatečná proxemická zóna může vyvolat v Evropanovi přímo nepříčetnost a pojem soukromí je jim zcela neznámý. Jedním z nejzvláštnějších čínských vynálezů je veřejný záchod, na němž sedí nad betonovým žlábkem jeden bobek za druhým, a ten poslední tak může sledovat veškerý odtok. Zřejmě je vykonávání potřeby pokládáno za příležitost ke konverzaci, mně se však komunikovat nedařilo.

Dalším zásahem do soukromí je profese sběrače lahví. Přisedne si k vašemu stolečku, pozoruje celou dobu, co pijete, na co se díváte, jak hýbáte pusou, když mluvíte, a čeká … Nutno však podotknout, že na čínských ulicích prázdné pet lahve nenajdete.

Byrokracie, neodbytní průvodci a jazyková bariéra

Když jsme vyplňovali veškerá data do dlouhého ubytovacího formuláře, který živí několik byrokratů ministerstva turistiky, vešla bez zaklepání do pokoje žena, sedla si na naši postel, rozložila mapu a jala se nám ukazovat, kudy máme oblast projezdit. Čínské rady bývají drahé, přestože se dozvíte na příklad pouze to, že před vámi teče řeka. Převratnost takové informace ještě umocňuje neuvěřitelný anglický přízvuk, kterému v podstatě není vůbec rozumět.

Abychom však Číňanům nekřivdili: dvě fráze (děkuji a na shledanou), které jsme se jako jediné byli schopni naučit my, jsme neřekli ani jednou správně. Názvy měst jsme už potom raději jen ukazovali v obrázkové podobě. Konec konců, Číňané vždy dobře věděli, kam chceme jet.

Ministerstvo turistiky dnes už nezakazuje prakticky žádnou destinaci. Ale při první návštěvě této velikánské země a s nedostatečnou jazykovou výbavou je téměř nemožné vybočit z obvyklého koridoru turistických cílů. Pokusili jsme se o to hned na začátku našeho putování, při výletu na Čínskou zeď. Existuje totiž možnost, jak poznat její rozpadlé části a vyhnout se milionům čínských turistíků, a to na čtyřhodinové trase z Jinshalingu do Simatai. Není však jednoduché se sem dopravit, většinou na vás všichni pokřikují „Badaling Badaling“.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Vlakové nádraží: město ve městě

V hlavním městě Pekingu vyrůstá pod zelenými plachtami lešení miliony nových mrakodrapů, zatímco staré domky jsou hromadně ničeny. Bulváry mohou tedy být široké a prostorné, pelotony cyklistů dokonce disponují vlastním pruhem. Největším zážitkem však není přehlídka tradiční čínské architektury uvnitř Zakázaného města ani uličky plné lampiónů a moderního hluku, ale takové obyčejné vlakové nádraží.

Na ploše srovnatelné s menším českým městem se těsná milionový dav cestovatelů, kteří měli štěstí a sehnali lístek. Je dobré jízdenku zakoupit vždy týden předem, jen tak máte záruku, že získáte lehátko. V opačném případě vás utlačí čínský dav, který zaplní vagón k prasknutí a znemožní i nutnou cestu na záchod. Pohyb na chodníku k hlavní nádražní budově připomínal spíše stání ve frontě, v níž člověk přestane být člověkem.

Čím těsněji se dostanete, tím těžší bude pro vás tolerovat některé kulturní zvyky, protože spousty z nich jsou opravdu naší představě slušného chování protivné. Přesto však se v tomto světě, v němž nerozumíte jazyku, nonverbálnímu projevu ani chování, časem zorientujete a zjistíte, že existují lidé, které zajímáte nejen jako zdroj peněz. Ti potom opráší svou angličtinu a vyptávají se.

Dnes už nemají zakázáno cestovat, ale ještě několik desetiletí nebudou Číňané z finančních důvodů schopni se podívat do světa jinak než pracovně. Takto se snad náš cílevědomý kamarád, novopečený farmaceut dostane za rok do Norska. Doufejme, že právě tito kosmopolitněji založení mladí lidé budou iniciátory ochrany toho nejkrásnějšího, co Čína má: úchvatné přírody, tradičních kulturních prvků a architektury. Pochybuji však, že by v dohledné době pochopil někdo na vyšších místech, že se tato země nedá ničit donekonečna, a to ani ve jménu nekonečného pokroku.