Poprvé pod vodou a hned v Austrálii na Velkém bariérovém útesu

Při potápění hlavně co? Dýcháme! Pravda, že to s námi probírali poctivě od základů. Ale není se co divit, na lodi je se mnou ještě asi 50 dalších lidí a na otevřeném moři se jeden kus ztratí raz dva. Sedím na horní palubě katamaránu Ocean Quest, tropické slunce mi opéká mou čerstvě oholenou hlavu a já přemýšlím, jestli už Češi doma v mrazivém Česku začali přikládat tou předloňskou třešní nebo stále jedou na dřevěné brikety.

Cairns je ráj…pod vodou zrovna tak!

Jelikož jsem neměl na dnešek žádný rozumný program, Cairns i okolí už docela znám a taky jsem si chtěl odpočinout od věčného kroucení volantem, zavolal jsem Johnovi do Deep Sea Divers Den, jestli by tam neměl volno na jednodenní výlet na Útes.

“No worries mate,” to bylo jeho potvrzení. Hotovo, vyřízeno. V osm ráno jsem už seděl na palubě jejich Ocean Questu. Deep Sea jezdí tradičně na jedny z nejlepších potápěčských lokalit Austrálie u Cairns, na reefy Norman, Saxon a Hastings. Já jsem to měl jasně dané – dopoledne introductory dive (tzn. první zkušenost s potápěním, takový rychlokurz, jak na to) a po obědě šnorchlování dokud mě to nepřestane bavit nebo dokud ještě stihnu doplavat za lodí.

Briefing a pokyny k ponoru

Cestou na moře jsme dostali dokonalý briefing ohledně základů pohybu pod mořskou hladinou – není to nic těžkého, spíše je to fyzika základní školy, ale jelikož já se profiluji výhradně do služeb, docela jsem jejich briefing uvítal. Navíc to vedli dva super instruktoři, první z nich si pořád dělal z toho druhého srandu a když viděli, že nás to docela baví, tak v tom pokračovali i během výkladu.

Jedna drobnost pro neangličtináře – pokud na tom nejste s angličtinou úplně nejlépe, doporučuju připravit se na to, že by u potápěčů na pobřeží Austrálie mohly nastat problémy. Většina těch kluků mluví jen australsky (= ojedinělá kombinace angličtiny, dialektu, rychlosti a místních výrazů, včetně těch technických ohledně výstroje apod.).

Velký bariérový útes. Průzračný ráj Austrálie

Když přijedete na útes, tak jsou tam podle mě tři věci, podle kterých to hned poznáte. Zaprvé barva vody – tam, kde je nudná hlubina, je voda temně modrá, zatímco v místech, kde útes dosahuje 1-2 metry pod hladinu (což je přesně to proč tam jste), tak tam je voda krásně azurová.

Pokud by nefungoval tenhle trik s barvou vody, zkuste spolehlivější alternativu – většinou je tam totiž ukotvený buď přímo ponton nebo sada bójek. A třetí poznávací znamení? Na palubě uslyšíte někoho z posádky křičet cosi jako “Allright guys, welcome to the Great Barrier Reef! All the snorkellers and certified divers please make your way downstairs to get your gear. All other passengers please remain on the upper deck, you will be called shortly.“ Takže sice jste tam, ale jelikož nejdřív jdou do vody šnorchlaři a potápěči, se kterými je nejméně práce, tak ještě stihnete pohodlně jedno pivko XXXX (neboli „fór Ex“ což je pivovar v Queenslandu).

Kombinéza, bomba a plicní automatika

Tak a jdeme na to. Nejdříve si navléknete slušivou kombinézu (ochrana proti slunci i medúzám), pak vám kolem pasu upevní závaží (já mám 50 kg i s postelí takže jsem dostal hnedka tři), na záda posadí nafukovací vestu s připevněnou bombou, k tomu všelijaké hadičky na regulaci tlaku ve vestě, pak taky tu gumu, co si strčíte do pusy (odborně se celé té soustavě prý říká plicní automatika).

Pak přijde zábavná část – sednete si na okraj lodi, plivnete do brýlí, trochu to rozmažete, pak to ponoříte do vody, tu vylejete a brýle si nasadíte – tak se vám nebudou během ponoru mlžit. Na nohy ploutve, přidržet brýle a hup do vody. Ani to nebolelo – plujete tam jak bójka, protože máte krásně nafouklou vestu, na které drží veškerá ta technika.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tipy, triky a hups do vody

Představuju si, jak to asi probíhalo dřív, než začali vyrábět tyhle nafukovací vesty – potápěč se rozloučil s posádkou lodi, hupsnul do vody, na sobě tři závaží a už ho nikdo nikdy neviděl:)

Ale zpátky k ponoru. Jelikož dostanete svého průvodce do skupiny max. 4-5 lidí, naučí vás na hladině několik základních úkonů pro požitek z akce. Např. jak najít ztracenou hadici se vzduchem, jak si vyčistit náhubek od vody, co dělat když vám nateče pod brýlí apod. Ono se to nezdá, ale jakmile vidíte okolo první rybky, začnete se nad celou tou nádherou usmívat, a tedy vám zaručeně nateče pod brýle i do náhubku. Takže se tyhle triky docela hodí. Pak jdete k lanu, začnete se za asistence podvodního průvodce nořit pod vodu, čímž vlastně opouštíte jeden svět a cestujete do druhého. Ono to zní jako klišé, ale samotného mě překvapilo, jaká je to prostá pravda.

To, co vidíte pod sebou, je úplně jiná dimenze a pro člověka, který toto zažívá poprvé, obrovský zážitek. Celé kouzlo korálového útesu totiž tkví v tom, o jak rozmanitý ekosystém se jedná (a tím myslím opravdu rozmanitý). V Ústí nad Orlicí je v bazénu velké akvárium s korály a rybkami, a já jsem se při tom sestupu pod hladinu cítil úplně jako kdybych se nořil do toho akvária.

Je to nepopsatelný pocit, když najednou před sebou vidíte rozlehlou členitou krajinu, kterou na první pohled obývá tolik rozmanitých druhů. Ve složité a nepřehledné mase všelijakých výčnělků, brázd, jeskyní, útesů a písečných dun se schovává snad na každém rohu jiná barva a forma života. Kolem plují velká hejna docela malých rybek, občas do toho připlují větší ryby a všechny tak krásně zbarvené jak jen si to lze představit (tak unikátní barevnou paletu jsem na souši viděl snad jen ve Wai-o-tapu na Zélandu).

Těžko popsat, co všechno tam dole působí na lidské smysly. Snad všechno. Zrak se pase na nepřeberné paletě barev a tvarů, sluch zachytává všechny bublinky, v puse cítíte trochu slané vody a hmatem zjišťujete, jak hladká je mořská okurka, kterou jste před chvílí našli ukrytou na mořském dně. Navíc mi trochu přijde, že pod hladinou to utíká rychleji (což mě nutí k myšlence přestěhovat všechny kanceláře světa pod vodu), takže když jsem se sžil se vším tím vybavením a začal si to naplno užívat, byl čas k obědu.

“One more time”

Ale jak už se dá tušit, po obědě jsem si připlatil ještě jeden ponor. To se nedalo vynechat. Poslední hodinku na útese jsem věnoval ploutvím, šnorchlu a hledání velkých želv. Ty se mi sice nepodařilo najít, ale těsně předtím, než jsme vylezli z vody, připlulo k nám hejno tuňáků a začali se krmit (zřejmě) na těch malých rybkách, co byly všude okolo. Do toho začali z nebe nálety nejrůznějších ptáků, jak jsou zvyklí lovit střemhlavým letem do vody, tam chytit nějakou tu rybu, chvilku sedět na hladině, zhltnout jí a hned zase vyletět zpátky na nebe. Takže nakonec vlastně docela parádní podívaná.

Cesta zpátky do Cairns trvá z útesu Norman cca 90 min. rychlejším plavidlem (motor namísto plachty), což jsem strávil tím, že jsem se probíral tou spoustou záběrů, co nafotil podvodní fotograf. Ono když je na lodi 50 lidí a on každému udělá cca 8 snímků, tak máte na stole 400 obrázků stejně zakuklených potápěčů, a někde mezi tou záplavou jste možná vy. Hledaje vyjeveného strýčka s kapucí na hlavě a modro-černými brýlemi, dovedla mě tato vylučovací metoda nakonec k cíli, mým osmi fotkám a účtence na 50 dolarů.

Kam příště?

Přemýšlím, kde si udělat potápěčský kurz. Na českém rybníku? V červnu na Bali? Nebo při příští návštěvě Austrálie? Nečekaná souhra skvělého programu, životní zkušenosti, perfektní posádky i výstavního počasí u mě rozpoutala tyhle krásné starosti. Ale o tom to přeci je.