Poklady Rhétské dráhy

Čekali byste pod pláštíkem památkové ochrany UNESCO železniční skanzen? Omyl! Po kolejích na východě Švýcarska jezdí moderní nízkopodlažní klimatizované vlaky se spoustou místa pro cyklisty, a dokonce s dětskými hernami na palubě.

V mnohých soupravách tady bývají dokonce řazeny speciální vagony pro fotografy s elektricky stahovacími okénky – to, aby mohli cestující fotit všechnu tu krásu kolem kolejí bez rušivých odlesků v oknech, která v 21. století v klimatizovaných švýcarských vlacích už zpravidla nelze otevírat.

Rhétská dráha obsluhuje 384 kilometrů převážně horských úzkokolejek v největším švýcarském kantonu Graubünden. Z toho bezmála třetina – 122 kilometrů – je pod památkovou ochranou UNESCO.

Vzhůru k ledovcům

Světově vyhledávaná památeční železniční pouť startuje na nádraží Thusis. Nejdrsnější úsek lze z okna vlaku velmi dobře sledovat za Filisurem, jen co přejedete nepřehlédnutelný Landwasser viadukt, patrně nejfotografovanější železniční most světa. Kamenné oblouky se fotogenicky stáčejí rovnou do skalního tunelu, takže u oken tu ve vlacích občas vzniká tlačenice.

Z Filisuru vlak vyšplhá během půl hodiny na 20 kilometrech o 700 metrů výš do Predy – samozřejmě bez ozubnice, to je u Rhétské dráhy železné pravidlo. Inženýři zde proto na přelomu 19. a 20. století vyprojektovali řadu točitých viaduktů a spirálovitých tunelů, díky nimž v nejobdivovanějším úseku mezi zastávkami Bergün a Preda rozvinuli trať do dvojnásobné délky (12 km) oproti strmé albulské silnici – koleje drží sklon do 3,5 %.

Abyste doopravdy pochopili, jakou divočinou se tady železnice prokousává, vydejte se pěšky na „vlakologickou“ stezku z Bergünu do Predy. Výstup o 400 metrů výš zabere přes dvě hodiny svižné chůze, vzduch do plic můžete cestou nabírat při zastávkách u naučných tabulí, vtipně zavěšených na kolejnicích nastojato zaražených do země. Zároveň se dobře dívejte, kudy kam vlastně kolem vás všechny ty mašinky jezdí – až tudy pojedete ve vlaku, aby se vám z albulského kolejového labyrintu nezatočila hlava.

Z Mořice do italského Tirana

Jen co se vlak protáhne albulským tunelem, už jste na dohled přepychového Svatého Mořice. Z místního nádraží u jezera vyrážejí červené vláčky RhB na epickou pouť k ledovcům v průsmyku Bernina (2 253 m n. m.) a vzápětí k palmám na švýcarsko-italském pomezí (429 m n. m.). To vše stále bez ozubnice, třebaže sklon trati dosahuje až 7 %.

Dojet z Mořice do cílového italského Tirana trvá jen něco přes dvě hodiny, ovšem to byste se cestou nesměli nikde zdržet. A to bude zatraceně těžké, lákadel k pěším túrám je zde totiž víc než dost.

Tak třeba zastávka Morteratsch – odtud vede překvapivě lehounká vycházka ke stejnojmennému ledovci. Kolem cedulí, jež názorně ilustrují, jak rychle tady led za poslední desítky let ustupuje, dojdete podél říčky vytékající z ledovce prakticky po rovině ke značce se zákazem dalšího postupu asi za 40 minut. Pozor, pokoušet se přiblížit k ledovci až na dotek je opravdu hazard, led je neustále v pohybu a nikdy nelze odhadnout, kdy a odkud se odloupne další zmrzlý kus velký jako vagon.

Nejširší nabídku průvodců a map Švýcarska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Do průsmyku Bernina

Z Morteratsche se koleje strmě zdvihají k průsmyku Bernina, i tam tvoří kulisu ledovce. Načež se trať zalomí – místy dost prudce – z kopce směrem k italské hranici. Hlavně od zastávky Alp Grüm se senzační vyhlídkou na další ledovec je to dolů slušný sešup. Trvá to odtud přibližně jen hodinu, než spatříte ve slunném příhraničním údolí první palmy a keříky vinné révy.

Ale není kam spěchat, zrovna Alp Grüm a okolí rozhodně stojí za delší zdržení – ať už kvůli pivu či kávě na vyhlídkové terase naproti ledovci, anebo kvůli takzvaným ledovcovým kotlům. Kamenné svědky posledního velkého ústupu ledu z Alp, odkryté teprve nedávno na přelomu 20. a 21. století, si můžete zblízka prohlédnout v lesíku u nádražíčka Cavaglia, snadno tam seběhnete za hodinu pěšky i z Alp Grümu.

Jakkoli tahle železnice i při pohledu z jedoucího vlaku vypadá strmě, tak teprve na vlastní nohy pochopíte do morku kosti, jak náročný projekt tady mezi lety 1908 a 1910 ve skutečnosti vystavěli.

Po úprku z hor se koleje na pár kilometrů téměř narovnají, když vlak projíždí podél jezera Poschiavo a uličkami přilehlých vesniček. Ale nenechte se ukolébat, ne abyste snad usnuli! Ten největší šlágr celé berninské dráhy máte stále před sebou. Spirálový viadukt pod nádražíčkem Brusio šikovně překonává poslední velký výškový skok na trase: kdyby byl vlak jen o trošku delší, nakonec by tady podjel sám sebe.

Výlet do minulosti

Základní kámen Rhétské dráhy položil holandský námořník. Willem Jan Holsboer přišel v 19. století do Davosu s neoblomnou vírou v léčivou moc zdejšího alpského vzduchu. Věřil tomu tak moc, že ačkoli jeho první anglické manželce zdejší lázeňský pobyt při léčbě tuberkulózy nepomohl a ve věku 20 let zemřela, Holsboer se v Davosu přesto usadil, s místní farmářkou zplodil pět dětí a s Alexandrem Spenglerem, lékařem své první zesnulé ženy, založil prosperující zdravotnický byznys.

Mělo to však háček: jak přibývalo hostů, stále palčivěji se ukazovalo, že je potřeba zajistit jejich dopravu do hor. A tak se zrodila Rhétská dráha. Postavit první, třicetikilometrový úsek trvalo pouze rok: z Landquartu (kde je přípoj na trať běžného rozchodu z Curychu) do Klostersu vyjel první úzkorozchodný vlak na podzim 1889, necelý rok poté přibylo dalších 20 kilometrů do Davosu.

Graubündenská úzkokolejka se rychle rozrostla až k dnešní souhrnné délce 384 km tratí možná i díky tomu, že po celou první čtvrtinu 20. století platil ve svérázném kantonu s částečně vlastní řečí (vedle němčiny a italštiny tu dodnes aktivně používají také rétorománštinu) zákaz vjezdu automobilů. Navíc i poté, co si lidé v referendu po řadě odmítnutí konečně odhlasovali zrušení zákazu, objevovaly se v curyšských novinách udivené zmínky o tom, kterak kdesi v horách na východě Švýcarska čelí automobilisté pohoršeným vrhačům kamenů.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Švýcarsko z paluby panoramatických vlaků

Od roku 1930 vozí turisty napříč Alpami legendární „nejpomalejší rychlík světa“ zvaný Ledovcový expres. Projet horskými úzkokolejkami ze Svatého Mořice do Zermattu po trati dlouhé 291 km přes 291 mostů a skrz 91 tunelů mu trvá 8 hodin. Je to jediný vlak ve Švýcarsku se třemi cestovními třídami: druhou, první a Excellence Class, což je prakticky all inclusive jízda včetně bohatého hodování, nápojů s vybraným švýcarským vínem k jednotlivým chodům, služeb concierge či superluxusních elektricky polohovatelných křesel. Ve voze Excellence Class obkládaném 24karátovým zlatem je pouhých 20 míst, každý pasažér má garantované místo u okna a kdyby náhodou bylo hodně nevlídné počasí, lze cestu sledovat virtuálně za pomoci půjčeného drážního tabletu.

Po několika trasách Graubündenu pendluje populární Bernina Express, který mezi Svatým Mořicem a italským Tiranem překonává za 2 hodiny ohromné převýšení (celá jeho trasa z Churu do Tirana poté zabere kolem 4 hodin), bez ozubnice vystoupí až do nadmořské výšky 2 253 metrů v průsmyku Bernina – propagován je zcela po právu coby „velkolepá jízda od ledovců k palmám“.

Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete v češtině na webu MojeSvycarsko.com, kde si také můžete objednat tištěné mapy a brožury zdarma k zaslání poštou. Nezapomeňte také sdílet vaše zážitky ze Švýcarska na Instagramu s hashtagem #MojeSvycarsko a inspirujte tak ostatní k dokonalé dovolené.