Poetická Arménie s pohostinnými a lehce domýšlivými obyvateli

Vše důležité je rozporuplné. To je to jediné, co jsem si z Arménie přinesla opravdu v plných hrstech. A sny jsou totálně jiné než skutečnost. Není lepší, jak někteří tvrdí, aby člověk své sny nenaplňoval. Nemůžu souhlasit, i když poznání skutečnosti může sakra bolet. Jak bláhová jsem byla! Jak naivní! A jak to všechno bylo strašné a nádherné zároveň.

Vzpomínám si, jak jsem první týden v Yerevanu plakala a říkala, že chci domů. Že v tom dusivě prašném městě, plném planoucího slunce a šedivého (prý růžového!) tufu, nepřehledných mašrůtek, u kterých se nedá určit, kam jedou, vysokých schodišť bez výtahu, pospojovaného elektrického vedení, které rozhodně nevypadá, že ho někdo odborně zajistil, nebudu ani minutu. A mezi lidmi, jejichž národní sport je čučení na cizinku, na to jsem si taky nemohla vůbec zvyknout. Nemohla jsem si zvyknout, že lidé nemají peníze, a tak chtějí zpeněžit naprosto všechno (jaká úleva ignorantských Čechů, kterým je všechno jedno…), nemohla jsem si zvyknout na jejich pohostinnost, která překonala všechno, co jsem před tím okusila. Oni vás totiž samou pohostinností chtějí zabít. A peněz k tomu netřeba.

Jsou malí, zatvrzelí a domýšliví. V jejich minulosti je tolik krve a tolik křivd, že se jim do života sotva vejde. Ta krev minulá, současná i budoucí je všude kolem, je i v nich, na rukách arménských lidí. Ze všech možných příběhů se mi vybavuje vyprávění o jednom dávném přesunu místního obyvatelstva, které nám přiblížil adoptovaný pantáta Arsen v záři podzimního slunce u jezera Sevan: „Tak taky žili po 8 století Azerové. Ty jsme pak vytlačili za hory, ženy, děti  a starce pobili.“ Dívala jsem se na úrodnou mělčinu jezera, kde na březích rybařili drobní muži, kde se lodičky líně houpaly na vlnách lesknoucí hladiny, která si potichu zpívala, ryby ve vodě mlčely a nehýbaly se z místa. Zůstat na jednom místě a nehýbat se totiž znamená v tomto kraji přežít.

Třpyt hladiny

Sevan se blyští každý den jinak. Pokud jste tam jen jeden den, zmate vás jeho hladina a vy se domníváte, že víte, jakou má barvu. Když jsem ráno za svítání náhodou vstala a podívala se na něj, bylo ledově bleděmodré. Když vstal další člen výpravy (nutno podotknout o dvě hodiny později), bylo již fialově bílé s racky v povětří a klidnou hladinou. K večeru bylo tmavomodré a v noci samozřejmě černé. Ale vaše imaginace pracuje a vy vidíte černotu smaragdovou od svitu měsíce. Slyšíte, jak zježený Sevan naráží na své břehy, jak je nedostupný, jak si žije svým vlastním životem a na příběhy lidí armjanských nebo tam za horami azerbajždánských zvysoka kašle.

Myslím na večer v neupravené a rozbité vesnici, kde jsme ve tmě našli klášter Hairivank. Zpustlý, osvícený jen několika voskovými svíčkami. Uvnitř černý, uhelnatý. A za kláštěrem diví mužové, tmaví, se srostlým obočím, jako by vystoupili právě z nějaké legendy. Desítka mladých mužů, která nás jako vlna překryla svou sounáležitou silou. Jejich vodka byla něžná a jemná  a ryba, kterou nám nabídli, horká a dobrá.

Nejširší nabídku průvodců a map Arménie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Domýšliví?

Ano, jsou hrdí a domýšliví, hodně. Na své písemnictví plné ornamentů a krásy (k vidění v Matenadaranu), na vzdělanost, kterou nezavrhne ani nejprostší pastevec krav. Na dávné věky, kdy zem vzkvétala a byla ve vývoji mnohem napřed než špinavá a a v té době stále ještě dřevěnými obydlími pokrytá Evropa. Vysoké klenby kláštěrů (Sevanavank, Vanevank, Goshavank, Haghartsin, Odzun, Sanahin, Hagpat například), kde dýcháte i v místech, od kterých vás dělí 16, 17 století. Je to kontrast, když se rozhlédnete kolem a vidíte v okolí tytéž dřevěné domky s hliněnou podlahou, kterou tehdy udusávali naši evropští předkové.

Jako by se čas zastavil. Tady konečně se dá pochopit, že vývoj různých národů nejde lineárně, jak bychom si chtěli ve svých hlavách zjednodušit. Že jeden překrývá druhý, jeden odumírá, druhý teprve vstává a co se stane třetímu, to se nedá jasně předpovědět.

Spanilých mužů na Kavkaze není (podle mě) mnoho. A tak jsem se na cestách dívala hlavně na arménky, které se táhnou jak stáda polodivokých koní z jednoho údolí, stráně, ulice do druhé. Jsou ladné, hřívy mají huňaté a tmavé. Když tou hřívou pohodí ze strany na stranu, máte dojem, že se vám zastaví srdce.

Získaly si můj upřímný obdiv, když gazelím krokem bez sebemenšího škobrtnutí brázdily ulice rozkopaného a rozbitého Yerevanu. Na ukrutně vysokých podpatcích, světe div se, ani v odlehlých vesnicích, kde mnohdy neexistovala cesta, tak ani tam si nerozbily  na svých vysokých štaflích nos.

Arménské hory

Chcete-li jít do hor nebo vůbec někam pěšky, budou vás místní odrazovat. A budou říkat: „Když jsme ještě neměli auto (tím myslí 50let starou Ladu s rozbitým předním sklem či Záporožce, z jehož útrob je vidět pod sebe dolů na silnici), taky jsme chodili pěšky.“ Budou Vás strašit vlky a medvědy. A budou říkat, že se tam jít nedá.

Chce to trochu kuráž (víc lidí, v noci oheň, navigaci), a vyrazit třeba na sever ke gruzínsko azerbajžánským hranicím. Tam se dá najít to, po čem jsem v Yerevanu tak moc toužila například já. Čistou přírodu, vodopády, jeskyně, jiskrný vzduch bez prachu, náhorní plošiny. Ve vzpomínkách často vidím smečku labradorů, která se k nám přidala z jednoho obydlí nad Yenokavanem a potom s námi držela krok dalších několik dnů. Jak tři převtělení duchové, kteří se střídali u našich nohou dnem a nocí za pár koleček salámu, hlídali naše denní sny i náš noční spánek. V kopcích mezi Ijevanem, Alaverdi a Dilijanem.

Musím se rozloučit. I když je mi jasné, že se vrátím. Mávám stejně jako pantáta Arsen Molokanům (ruské ortodoxní menšině ve vesnicích Lermontovo a Fioletovo, která se živí zemědělstvím), a říkám v té legrační slovní potyčce stejně jako Molokani Arménům: „Armjanští čorti!!!“ Mávám Haghpatu – klášteru u gruzínských hranic. Haghpat na mé kroky číhá na vysoké náhorní plošině. V šeru mi hází od očí magické odstíny a nechce mě pustit ze svých zdí. Vím, že se brzy vrátím. Alespoň ve snu než budu mít cestu opět náhodou kolem.