Podzimní Hokkaido: moře červených korálů i zasněžené vulkány

Uprostřed ostrova se rozléhá největší národní park Daisecuzan s nejvyššími vulkány Hokkaida. Z hor jsem zavítal k pobřeží. Jezero Notoro, jež ústí do moře, se každoročně koncem září v moře promění. V moře „červených korálů“, jak se tyto koberce vodních rostlin trčících z vody přezdívají.

Celé rudé kolonie přitahují kolony návštěvníků do městečka Abaširi. A možná ještě početnější zástupy se přijíždějí podívat také na moře zamrzlé. To ovšem o pár měsíců později. Pobřeží okolo Abaširi je nejjižnějším místem, kam se díky mořským proudům dostanou driftující ledovce. Z přístavu vyplouvá brázdit zamrzlé Ochotské moře ledoborec s nám důvěrně známým názvem Aurora. Toto jméno si však v našich končinách s poetikou jitřních červánků či polární záře asi nikdo nespojuje.

Lid Ainu stále žije

Jižně od Abaširi leží na úpatí hor velké jezero Kussaharo. Na jeho břehu vyvěrá horký pramen, u něhož je zřízený přírodní onsen. V tento upršený den byla koupel více než vítaná.

Hned vedle vítá návštěvníky skanzen Ainuů. Vešel jsem do jednomístného domu postaveného ze dřeva a dalších přírodních materiálů. V rozích místnosti jsou zaprášené postele. Mezi nimi police, na nichž leží věci, které už dlouho nikdo nepoužil. Uprostřed je velké ohniště, u kterého procítěně hraje na kytaru charismatický, dlouhovlasý muž v klobouku. Předzpívává okolo sedící mládeži v jazyce Ainuů. Přisednu si a zaposlouchávám se do příběhu zpívaného ve smutných tónech…

Ainuové jsou původní obyvatelé Hokkaida. Žijí také na Kurilských ostrovech, Sachalinu a na nejjižnějším cípu Kamčatky. V dnešní době už existuje jen hrstka stoprocentně „čistokrevných“ členů. Padli za oběť netoleranci, rozpínavosti a agresi jak ruské, tak japonské. Ainuové nemají mongoloidní znaky. Světlejší pleť, husté vlasy i vousy dávají tušit europoidní původ. Snad i proto byli ještě v nedávné době hodně diskriminováni. Ainuové jsou původně lovci a rybáři. Mají svou kulturu i náboženství, které vychází z animismu. V minulosti se ke své národnosti téměř nehlásili, aby uchránili své děti od šikany ve škole. Dokonce ještě v devadesátých letech prohlásil japonský premiér, že jejich země je jednonárodnostní. Až v roce 2008 stát uznal Ainu původními obyvateli a ukončil diskriminaci už téměř vymizelého etnika.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přívětivost Širetoko

Na severovýchodě země ční do moře poloostrov Širetoko, nejodlehlejší kout Japonska. V jazyce Ainuů to znamená Konec světa. Téměř celý výběžek je národním parkem s největším výskytem medvědů.

Byl třetí podzimní večer a já jsem se na stopu k Širetoko už pomalu poohlížel po místě, kde bych tu noc přespal. Náhle u mě zastavuje velmi přátelský a vstřícný chlap. Když se za jízdy dověděl, jakým způsobem cestuji a kam se chystám, ožil myšlenkou mi mé cestování ozvláštnit a zpříjemnit. „Můj šéf má v Širetoko malý srub,“ říká pln nadšení. „Určitě nebude mít nic proti tomu, abys tam pár dní pobyl.“  Ráno ve stanovenou dobu mě vyjíždíme k Širetoko. Po delší cestě dorážíme na místo a po kratším hledání nalézáme srub. Jednoduchá bouda má uvnitř malá kamna, v kůlně je zásoba dřeva, velký litinový kotel a pod ním ohniště. Goemon buro, starou tradiční lázeň, kterou dnešní Japonci už většinou ani neviděli, teď budu mít pár dní k užívání… Dovídám se nejen, jak ji správně použít, ale také její historii.

Když má člověk „štěstí na medvěda“

V Širetoko jsem měl nejen štěstí na střechu nad hlavou v deštivé dny, ale i štěstí na medvěda. Zrovna byl čas, kdy se lososi stahují k pramenům řek, kde je pak jejich koncentrace obrovská. Stačilo by jen natáhnout ruku do vody. To však nikdo neudělá, protože to je přísně zakázáno a lovit se smí až v moři a to minimálně 100 metrů od ústí. Tento zákaz však neplatí pro medvědy, jimž nastává doba hojnosti.

Slunečné dopoledne mě zavedlo až ke skalnatému pobřeží. Voda v mělké řece v poklidu obeplouvá velké balvany. Avšak co to?! Jeden z těchto balvanů se najednou pohnul! Oh, medvěd! Konečně vidím medvěda! Velká šelma je na lovu! Je těžké usoudit, v jaké je momentálně náladě. Medvědi nemají žádné mimické svaly, takže „klidný“ výraz tváře může být matoucí. Případy zaútočení na člověka jsou však velice vzácné. I tak raději zůstávám v bezpečném odstupu. S velkým vzrušením ho sleduji. Pomalu obchází poslední úsek řeky. Je soustředěný jen na ryby, okolí si nevšímá… Teď! Mrštným skokem je znovu ve vodě a švihem tlapy konečně ulovil lososa!

Krom medvěda jsem spatřil i pět širetockých jezer. A cestou k nim i nádherné vodopády a spoustu vysoké zvěře, která tam nemá v člověku nepřítele a nedrží si jinak běžný odstup.  Celým poloostrovem se táhne hornatý pás.

Putinův ostrov Kunaširi

Z jeho průsmyku je pěkně vidět na 25 kilometrů vzdálený ostrov Kunaširi. V jazyce Ainuů to znamená Černý. A tento ostrov se stal i černou kaňkou mezi japonsko-ruskými vztahy. Ostrov je kontrolovaný Rusy, přestože je Japonci považován za jejich. Důležité dohody dlouho doprovázejí dusné dohady. Shoda zůstává v nedohlednu.  I sám Putin si na ostrov zajel na výlet, aby demonstroval, že tento ostrov je v ruských mapách značen zcela jinou barvou než Japonsko.