Podivuhodné okolí Melbourne

K návštěvě láká také národní park Wilson’s Promontory na nejjižnějším poloostrově pevniny a Healesville ležící v srdci vyhlášené vinařské oblasti Yarra Valley, ve kterém najdete také speciální zoo zaměřenou na australská zvířata. K návštěvě se každopádně bude hodit auto. Věřím, že to zvládnete lépe než my. Na nás objednaný vůz čekal na jiném letišti, než jsme přistáli.

Great Ocean Road

Konečně sedíme v autě a směřujeme jihozápadně na Geelong. Prší a je poměrně chladno, typické jarní počasí v první dekádě listopadu. Kolem nás leží rovina, která až na obzoru přechází v kopečky. Vegetace je bujně zelená. Takovou jsme v Austrálii ještě neviděli. Nad poničenou a poměrně hodně vytíženou dálnicí letí pelikáni. Míjíme značky, které upozorňují na nebezpečí přebíhajících klokanů.

Později odbočujeme na menší silnici a míříme na Great Ocean Road a k Dvanácti apoštolům. A pak se to stane. Vedle silnice běží veliký klokan. Je vysoký aspoň 1,70 m a neuvěřitelně svalnatý. Než se vzpamatujeme, v klidu mizí v okolním porostu. Teprve později si vyhledáme, že to byl eastern grey kangaroo, který bývá až 2 m vysoký a dosahuje hmotnosti kolem 65 kg. Z informací získaných v letadle víme, že poblíž v městečku Anglesea je golfové hřiště, kde se klokanům velmi daří. Opravdu se tam válí celé stádo. Pohled přes plot ale není to, co hledáme. Pokračujeme podél oceánu a projíždíme mezi kopečky se zelenými pastvinami s pasoucím se skotem. Travnaté plochy střídá hustý les s vysokými eukalypty, borovicemi a bíle kvetoucími keři. Zastavujeme na vyhlídkách na pískovcové svahy, bujnou vegetaci a dlouhé prázdné pláže s vlnobitím hluboko pod námi. Podél pobřeží vede sto kilometrů dlouhá pěší stezka. Jít po ní musí být mimořádný zážitek. Jen počasí by mohlo být lepší. Teplota postupně klesá na 14 a pak dokonce na 11^oC. Fouká silný vítr. 

Dvanáct apoštolů

Asi po 270 kilometrech od Melbourne jsme u cíle, Twelve Apostles – Dvanáct apoštolů. Pohled na skály znázorňující apoštoly je dechberoucí. Představte si padesátimetrové pískovcové sloupy omývané burácejícími vlnami,zeleně porostlé vysoké břehy a zapadající slunce. Oceán sloupy vytváří a současně je podemílá a ničí. Zatím poslední spadl v roce 2005. Apoštolů ve skutečnosti není 12, ale stojí jich jen 7. Stále fouká. Chvějeme se zimou, rychle fotíme a ukrýváme se za sklem, v bezpečí auta.

Podél moře pokračujeme až do města Port Cambel. Great Ocean Road vede dál, ale my odbočujeme do vnitrozemí a vracíme se krajinou se sopečnými jezery. Tma se rychle přikrádá a žádný kemp na dosah. Sjíždíme na vedlejší cestu a poprvé na australské pouti se ukládáme k spánku v autě vedle silnice.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Doprava

V Austrálii se jezdí po levé straně, takže řízení nepodceňujeme. Po dálnici se vracíme k Melbourne, obchvatem město projíždíme a směřujeme na východ do Wilson’s Promontory. Povolená je rychlost pouze 100 km/hod a všichni ji dodržují. Nejrychlejší pruh je většinou prázdný. Po předjetí se každý hned zařadí do pruhu pomalejšího.  Velmi dobře jsou zajištěné nájezdy na dálnici. Když se příjezdový pruh připojí, dlouho zůstávají všechny pásy vedle sebe a teprve poté vlevo zmizí pomalý pruh. Za auta se na dálnici mimo území města (ani na okruhu, po kterém jedeme) poplatky neplatí. Blíže ke středu jsou dálnice naopak zpoplatněné. Patrná je snaha ulehčit automobilové dopravě v centru.

Všude zelená

Jakmile se dostaneme mimo Melbourne, opět se objevují travnaté pastviny a řady tmavozelených rozsochatých cypřišů, které tvoří u silnice podloubí či celé aleje. Poprvé za cestu po Austrálii zde pozorujeme také políčka a rybníky. V okolí se pěstuje vinná réva, reklamy nás lákají k návštěvě vinařství. Krajina je poměrně hustě osídlena. Ve vesnicích i městečkách chybí v Evropě typické dominanty kostelů. Svatostánky zde nemají žádnou věž. Kolem silnice se často objevují značky „Pozor na koaly“ nebo „Dalších 150 km pozor na přebíhající klokany“. V této oblasti jsou stejně jako v jiných částech Austrálie poměrně běžné požáry. Eukalyptové lesy a trávové stromy většinou přestojí oheň bez pohromy, jehličnany banksia by bez požáru ani nevykvetly či nevyklíčily.

Wilsons Promontory

Po 220 km od Melbourne přijíždíme do národního parku Wilsons Promontory. Kopcovitá krajina s žulovými skalami i písečnými dunami nás hned od počátku uchvátila. Charakteristický je pro ni velmi hustý porost, který teď na jaře překrásně bíle kvete. Květy patří keři Kunzea ambigua. Po prohlídce informačního centra přecházíme most přes ústí řeky Tidal a míříme na Pillar Point, který nabízí překrásnou vyhlídku na lesy, písečné pláže i ostrovy v modrém moři. Často odtud bývají vidět i velryby. To se nám však nepoštěstilo. Zato je vidět plno ptáků. Nejvíce nás zaujala hejna papoušků s růžovým bříškem. Na procházce jsme také narazili na wombata, který okusoval trávu a nezdvořile se k nám točil zády. Tento třicetikilový vačnatec s krátkýma nožkama vyhrabává komplikované systémy doupat, podobně jako hlodavci. Vak má otočený dozadu, aby mu do něj nepadala hlína.

Druhá stezka, kterou jsme si vybrali, je tajemná. Vede hustým porostem, kde lze nalézt banksie se šiškami používanými pro výrobu suvenýrů. V korunách stromů se určitě skrývají spící koaly a stačilo by počkat do večera, abychom je zahlédli. Naše poslední zastávka je Squeaky Beach. S oblými, červeným lišejníkem porostlými balvany je opravdu tak pěkná jako na reklamních plakátech. Název získala podle zvuku, který se ozývá, když chodíte po jejím bílém písku z křemene. Jen neradi z parku odjíždíme. Do Wilsons Promontory bych si přála jet na týdenní dovolenou, jako to dělají Australané.

Průvod tučňáků

Již z Evropy máme koupené vstupenky na Penguin Parade – přírodní show, která se opakuje každý večer na Phillip Island ležícím 140 km od Melbourne. Ostrov je spojený s pevninou dlouhým mostem. Tučňáci mu zajistili slávu i turisty. Můžete zde pozorovat také tuleně nebo se věnovat nejrůznějším atrakcím. Tou hlavní ale zůstává večerní návrat tučňáků z moře, jejich výstup na vysoký břeh a příchod k děrám na zatravněných dunách, kde žijí. Celá záležitost je bohužel zkomercializovaná. Diváci sedí na tribunách a průvodkyně v oranžové vestě jim říká, co smějí (být potichu) a hlavně nesmějí (nic fotit ani natáčet, nechodit k tučňákům blízko). Současně s počínajícím soumrakem se objevují první skupinky maličkých tučňáků. Nechají se vynést vlnami až ke kraji a zase se vrací hlouběji do moře. To se několikrát opakuje. Nakonec přece jen vyjdou na písek a bez dalšího váhání směřují vzhůru. Jsme trochu zklamaní. Vidíme jen malé hloučky. Většina jde zřejmě jinou cestou, kolem diváků s VIP vstupenkou. Když už je úplná tma a i opozdilci jsou na břehu, vracíme se po dřevěných visutých chodnících. Pod námi jsou jemně osvětlené štěbetající skupinky tučňáků. Proudí zejména korytem potoka. Jsou jich stovky či tisíce. Tato podívaná skutečně stojí za to.