Podél pobřeží Baltu na koloběžce

Cestování s koloběžkou je moje velká vášeň, vydala jsem se s ní už na několik delších putování, například po Islandu, Irsku nebo Kubě. Tyto dlouhé cesty pak prokládám kratšími výpravami po blízké Evropě. A v roce 2021 jsem se takhle rozhodla pro týdenní výpravu podél celého baltského pobřeží v Polsku, od hranic s Německem až po hranice s Kaliningradem. Vybrala jsem si tuto oblast i přesto (nebo spíš právě proto), že to tam moc dobře znám.

Krátké podzimní dobrodružství

Obecně do Polska jezdím klidně i několikrát za rok a dost často i takhle na sever. Líbila se mi představa, že jednotlivá mně známá místa propojím jednou kontinuální cestou. Celé pobřeží protínají oficiální evropské dálkové cyklotrasy EuroVelo 10 a 13, popřípadě polská trasa R10. Dá se vyrazit na cestu i pěšky po evropské dálkové trase E9.

Na cestu jsem se rozhodla vydat na podzim, na přelomu září a října. Tohle období mělo spoustu výhod – všude bylo minimum lidí a ubytování bylo za příjemné ceny. A i počasí mi vyšlo parádně, bylo teplo, že jsem jezdila i v kraťasech, a dokonce jsem zvládla i koupačku v moři. Nevýhodou pak byl dřívější západ slunce – nejednou mě dostihla tma dříve, než jsem stihla dojet na ubytování.

První nečekané setkání už ve vlaku

Na start cesty do Świnoujście jsem se rozhodla využít vlak. Přestupovala jsem dvakrát, jednou v Přerově, podruhé v Gliwicích, kde jsem stihla i rychlou noční projížďku městem. Pak jsem jela už celý zbytek cesty na sever téměř až k německým hranicím v kuse. Už ve vlaku přišla první velmi zajímavá setkání. Byli jsme tam čtyři, co vyráželi na podobnou cestu. Dva pánové, co ale měli dohromady jen jedno kolo s vozíkem, kde měli všechny věci. Na cestě se pak na kole střídali a druhý vždycky běžel vedle. A pak jsme se seznámily s Agnieszkou, která na cestu vyrazila na kole i přesto, že na něm nebyla moc zvyklá jezdit, a ještě nikdy neujela víc než 30 km za jeden den.

Od konečné vlakové stanice jsme se vydali všichni čtyři dohromady ke startovní čáře – hranici s Německem. Během těchto pěti kilometrů jsme zjistili, že pánové mají tempo přece jen trochu pomalejší.  Ale s Agy jsme jely podobně rychle, a tak jsme přirozeně pokračovaly v cestě spolu dál a dojely jsme takhle až za polovinu celkové trasy.

Nekonečné písečné pláže, nádherné borové lesy a majáky

Hned tento první den jsme projížděly kolem desetimetrového majáku ve tvaru větrného mlýna (Stawa Młyny) a kousek dál i kolem nejvyššího majáku v zemi. Je jich zde podél celého polského pobřeží patnáct, některé jde obdivovat pouze zespoda, ale pár jich slouží zároveň i jako rozhledna. A pak už jsme projížděly nádhernými borovými lesy, převážně po písčitých cestách, na kterých se sem tam stalo, že písek byl o něco hlubší, než jsem čekala. Taková překvapení způsobovala okamžitá zpomalení až zastavení koloběžky, popřípadě vychýlení ze směru jízdy.

Za lázeňským městečkem Międzyzdroje už začínal Wolinský národní park, který je plný nádherných vesniček a lesů. Během západu slunce mě pak nadchl pohled na krásně osvětlené mlhy převalující se po louce.

Druhý den cesty byla neděle, což pro Agy znamenalo ranní návštěvu kostela a pro mě delší spánek. I tento den na cestě byl naprosto nádherný a úžasný. Projížděly jsme opět krásnými lesy, malými vesničkami, které by ještě před měsícem během sezóny byly obsypané turisty a připomínaly by spíše rušné středomořské letovisko, a užívaly jsme si krásné výhledy na moře. Oba tyto dny bylo opravdu nádherné a slunečné počasí.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Gofra – polská vafle, kterou musíte ochutnat

Zastavily jsme se také na výbornou „gofru“ – polskou vafli. Tuhle dobrotu nevynechám pří žádné ze svých návštěv Polska, nejradši ji mám se šlehačkou a s čerstvými jahodami a borůvkami. Variací je ale opravdu nespočet, nahoru může přijít čerstvé i kompotované ovoce, marmelády, nutella, oříšky, dokonce i lentilky nebo gumoví medvídci…

Za městem Kolobrzeg jsme na chvíli opustily lesy a krajina se změnila. Projížděly jsme kolem polí, listnatých stromů, velkého jezera Jamno plného rákosí. Začalo se nám také trochu ochlazovat, přišel studený vítr, další den mělo dokonce pršet. Také povrch byl náročnější a náročnější, objevoval se častěji hluboký písek, bahno nebo nerovné panelové cesty. Dělala jsem si z toho trochu srandu a říkala jsem, že na této trase nám ten místy hluboký písek vynahrazuje absenci kopců.

Tady ryby umí opravdu na jedničku

Během sezóny není problém i mimo velká města narazit na nespočet výborných restaurací, mimo sezónu jsme se při hledání otevřené restaurace občas trochu zapotili. Ve vesnici Rowy jsme přijeli k jediné otevřené, bohužel ale asi pět minut před zavíračkou. Ale když pan číšník viděl můj zoufalý a hladový výraz, tak se zašel poradit do kuchyně a vrátil se s tím, ať si sedneme, že nám ještě uvaří. Dostaly jsme výborný vývar a rybu. Obecně, ryby tady na severu umí opravdu na jedničku, nejoblíbenější bude asi ryba smažená, ale já si mnohem více užívám ryby s různými omáčkami, zeleninou nebo třeba i s koprem. A samozřejmě rybí polévky.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Sloviňský národní park – vysoké duny, jezera a komáři

Další den jsme strávily celý ve Sloviňském národním parku (polsky Słowiński Park Narodowy). Tohle místo mám opravdu moc ráda, a i když jsem tady byla už po několikáté, zase mě dokázalo okouzlit a moc jsem si to tady užila. Je to úžasná krajina plná lesů, nekonečných písečných pláží, vysokých dun, mokřad, jezer… a komárů. Hlavně těch komárů. Tolik jako tuto výpravu jsem jich tady nikdy nezažila, měly jsme na to asi docela štěstí. Ve vesničce Kłuki jsme obdivovaly skanzen, který reprezentuje kulturu Pomořanských Slovinců – obyvatel žijících u jezer Gardno a Łebsko.

Poté nám ale začala legrace! Široké lesní cesty vystřídala úzká bahnitá cestička mezi mokřady. Dřevěné chodníčky se chvílemi objevovaly snad více pro výsměch než pro pomoc, jelikož jich bylo opravdu málo a často končily nebo začínaly vysokým schodem. Jen tak pěšky nebo na kole by to byla pohoda, s naloženou koloběžkou už to bylo trochu náročnější. A nejvýživnější byla poslední lesní část předcházející letovisko Łeba. Písek na cestách byl tak hluboký, že se nedalo skoro vůbec jet. Problém ale byl, že nedalo ani jít! Ve chvíli, kdy jsem zpomalila do rychlosti chůze, okamžitě se kolem mě zhmotnil mrak komárů. Repelent samozřejmě vůbec nepomáhal.

Duny ani písek za národním parkem neskončily

V Łebě jsme si s Agy za odměnu a zároveň na rozloučenou daly výbornou večeři, dokonce i na dezert došlo. Další den pak Agy svou cestu musela ukončit a já jsem pokračovala dál sama.

Téměř hned za městem jsem opustila národní park, trochu paradoxně mi ale příroda kolem přišla snad ještě krásnější. Vjela jsem do hlubokých a opuštěných lesů. A hned jsem zabloudila. Nekontrolovala jsem chvíli mapu, jen jsem následovala cestu, kochajíc se okolím, a najednou mi začalo být divné, že na oficiální cyklotrase by byl písek až tak hluboký. Nemělo cenu se vracet, a tak jsem prostě pokračovala dál, jen po pěší trase byla jízda o dost náročnější. A pak se uprostřed lesů začaly objevovat duny. Na rozdíl od těch v národním parku byly podstatně menší, ale zase téměř úplně bez lidí. Zastavila jsem se ještě u nádherného majáku Stilo s úžasnou vyhlídkou a pak už jsem si to pádila dál k Helské kose.

Přes Helskou kosu nebo přes Trojměstí?

Tady se obvykle nabízejí dvě možnosti trasy – můžeš pokračovat přes 35 km dlouhou kosu a pak se trajektem přesunout do Gdaňsku, nebo delší cestou podél pobřeží Puckého zálivu přes Trojměstí. „Trójmiasto“ je společný název pro konurbaci měst Gdaňsk, Gdyně a Sopoty. Kdykoli jindy bych se městu snažila vyhnout a jela přes kosu, ale od října už nejezdí trajekt, tak jsem musela zvolit druhou variantu. Ale na Helskou kosu jsem si udělala výlet opět s koloběžkou později, takže mě nemusí mrzet, že jsem ji při tomto putování vynechala.

Byla jsem překvapená, jak byl průjezd městy hladký, s výjimkou začátku vedla trasa téměř celou dobu po krásných cyklostezkách. Ke konci stezka dokonce opustila velkou silnici a zavedla mě na promenádu podél moře. A pak se západem slunce přišel Gdaňsk – mé snad nejoblíbenější město na světě, ani už nedokážu spočítat, po kolikáté jsem sem už přijela. Byl nádherný a úžasný jako vždy. V tomto městě můžete strávit klidně i pár dní a rozhodně se nebudete nudit. Krásné historické centrum, které bylo po zničení ve válce postaveno opět v původním stylu, skvělé jídlo, šperky z jantaru a spousta zajímavých muzeí – vypíchla bych muzeum druhé světové války, námořní muzeum, radnici, kde je výborně zdokumentováno zničené město po válce, krásně zrekonstruovaný kupecký Uphagenův nebo Artušův dům.

Závěr až u hranice s Ruskem

Pokračovala jsem dál na východ. Po opuštění města krajina chvíli nebyla nějak významně zajímavá, to se ale změnilo s příjezdem na Viselskou kosu. Opět se objevily nádherné borové lesy, výhledy na dlouhé písečné pláže, a dokonce bylo i pár kopců. Cesta se vinula v blízkosti pobřeží daleko od páteřní silnice, potkala jsem jen málo lidí a projížděla jsem pouze jednou vesnicí s názvem Krynica Morska, kde jsem si dala pauzu na oběd a vafli. A přibližně v polovině kosy byl cíl mého polského putování – nejvýchodnější bod baltského pobřeží v Polsku, druhá polovina už patří Kaliningradské oblasti. Cíl to není nijak velkolepý, najdete tam jen závoru a hlídky střežící hranici. Na pláži je pak rozdělující plot, který pokračuje až do moře.

Nebyl to úplný konec, musela jsem odtud zpět na kraj kosy, odkud mi jel autobus do Gdaňsku na vlak zpět domů. Ještě předtím jsem ale samozřejmě oslavila zakončení cesty ve městě výborným jídlem a skvělým polským pivkem.

Článek byl zpracován ve spolupráci s  Polskou turistickou organizací