Máme velkou radost, že pozvání do podcastu SVĚTOVÍ přijal Tomáš Vejmola alias Tomík na Cestách, který před pár lety odletěl do Thajska, koupil si tam 35 let starý tuktuk a do roka a do dne s ním dojel na Moravu. Během cesty ho potkaly neuvěřitelné příběhy, přes dvouměsíční čekání na tuktuk v Íránu až po moment, kdy zjistil, že mu Indové celý tuktuk vykradli. I přesto si však zachovává pozitivní náhled na svět a těší se na další cesty. V podcastu se dozvíte, jak se Tomík měl po návratu ze své cesty, jaká byla jeho „kariéra“ cestovatele na plný úvazek a třeba to, jak se dívá na aktuální situaci ve spojitosti s cestováním. A kam se vydá příště? To vše se dozvíte v dnešní epizodě. Díky a příjemný poslech!
Tomáš Vejmola alias Tomík na Cestách na sebe strhl pozornost svým originálním nápadem odletět do Thajska, koupit si tam 35 let starý tuktuk a dojet s ním zpět až na Moravu. Tento ambiciózní plán se mu podařilo splnit do roka a do dne, kdy se vrátil zpět do svého rodného města Hranice.
Jaká je indická pracovní morálka a přístup k práci? Z tvé knihy mi totiž přišlo, že častokrát vůbec nevěděli, co za práci dělají nebo co mají dělat.
Indie je úžasná, tohle se mi úplně zarylo pod kůži. S tuktukem jsem Indii projel od východu na západ, přes ty nejhorší místa, stát Bihár apod. Jednou jsem měl takový problém, když jsem vjel do východní Indie, tak jsem měl zničenou řadicí páku. Tak jsem přijel do servisu a říkám jim „Toto, broken, svařit.“ Logicky to někomu ukážeš a všem to dojde, mechanikovi to musí dojít. Tak jsem tam nechal tuktuk zaparkovaný, odešel jsem si odpočinout do hotelu a druhý den jsem se vrátil, jenže tuktuk tam stál a on s tím nic neudělal. Říkal jsem mechanikovi „Co je? Vždyť já ti dám peníze, však už jsem ti je dal, tady máš svářečku a tohle mi svař.“ Všechno mi odkýval, já jsem odešel a znovu jsem se vrátil za den a on s tím zase nic neudělal. Říká mi, že je to rozbité. „No já vím, že je to rozbité!“ Vzal jsem svářečku, ukázal jsem mu jak to svařit a pak to pochopil. Oni totiž mají své motorky, které opravují celý život a když vidí něco jiného, tak to nedokážou dát dohromady.
Takže oni ti ani neřeknou, že neví co s tím, co kdybyste třeba zkusil jiný servis, oni si tam tuktuk prostě nechají, vše odkývou a nic? A není jim to blbý?
To je strašně nádherný, protože oni nemají čas jako my. My máme hodinky, oni mají čas. Oni nikam nepospíchají. Řeknou ti, že něco udělají, ale už jim je jedno, jestli dneska nebo za týden. Zeptají se tě „Ale kam spěcháš?“ „No já přece spěchám domů!“ „No, ale teď jsi tady.“ „Ale já jsem si naplánoval, že tahle cesta potrvá devět měsíců a už jsem měl být dávno tam.“ „Aha…“ Nechápou, proč spěcháš. Žijou momentem, neví, co bude zítra, natož za týden. V dalším servise jsem se ptal, jestli mi můžou tuktuk opravit, říkají mi „Jo, tak pojď na kafe.“ Říkám jim „Ale já nechci kafe! Já chci, aby to bylo hotový!“ Už jsem byl úplně vzteklý. On mi říká „Však já to opravím, ale teď pojď na kafe.“ A já jsem tam v půlce Indie nějak přepnul a zeptal jsem se sám sebe „Kam vlastně pospícháš, Tomáši? Ta cesta potrvá rok, možná dva, ale kam pospícháš? Co tě čeká doma?“ Tenkrát jsem neměl nic, co by mě hnalo domů, žádnou ženu, dítě, práci, nic, takže jsem v půlce Indie přepnul a začal si to mnohem víc užívat. Když se mi tuktuk pokazil a řekli mi, že ho opraví, řekl jsem si už jen „OK, až to bude, tak to bude“ a úplně jsem se uvolnil, všechno to ze mě opadlo.
Celá země. V Indii mají strašně moc svátků. Mají tam asi tisícovku bohů a každý druhý den je nějaký svátek, jak je Indie obrovská, tak každá slaví nějaký svátek. Oni slaví třeba i Vánoce, byť to nejsou křesťané, jsou převážně hinduisté, muslimové a křesťané jen trošičku, ale oni si rádi oslaví úplně všechno. Banka je třeba druhý den zavřená kvůli svátku, když si chceš vybrat peníze z bankomatu. „Nejde, banka je zavřená, bude až v úterý.“ A ty říkáš „No jo, ale vždyť je čtvrtek.“ Oni na to „No jo, ale tam je tento svátek, pak je neděle, to se přece nepracuje, pak je svátek v pondělí, tak proč banku nakonec otvírat, takže se ve finále otevře až ve středu.“ Jenže to už je pět dní! A oni: „No… jo, pět dní.“ Jim to nijak divné nepřijde. Pro nás je to naprosto nepředstavitelné, ale tam je to normální.
