Angličtina je světový jazyk a tématicky do podcastu SVĚTOVÍ rozhodně patří. A s kým povolanějším jsme si o ní mohli popovídat než s Broňou, nadšeným učitelem angličtiny?
Bronislav Sobotka je učitel, lektor a populární český YouTuber, který na svém kanále pomáhá lidem zamilovat se do angličtiny. V rozhovoru se podělil o své zkušenosti z učitelské praxe ze střední školy a výuky angličtiny skrze zážitkovou pedagogiku, při které lidé získávají sebevědomí v mluvené angličtině a překonávají nechvalně známou czenglish. Broňa v rámci svého samostudia angličtiny strávil také pár let v zahraničí, konkrétně v Irsku, Skotsku a Velké Británii, kde svou angličtinu poctivě piloval kontaktem s místními. Dostalo se mu také hlubšího vhledu na britský pohled na přítomnost Čechů a Poláků ve Velké Británii a jejich vliv na Brexit. O tom a mnohém dalším se v tomto příjemném povídání doslechnete. Enjoy!
V angličtině jsou oficiálně dva, ale ve skutečnosti asi 12 časů. Potřebuje člověk, který si chce vypilovat angličtinu tak, aby se domluvil třeba na hotelu, v obchodě nebo s místními, znát všechny tyto časy?
Je 6 základních časů, které bys měl umět, ale domluvit se můžeš i úplně bez časů. Můžeš někam přijet a říkat „pivo“, „víno“, „vypít“… Teoreticky nepotřebuješ žádný čas, ale na to, abys mohl používat tzv. dovolenkovou angličtinu, jich potřebuješ 6. Těch dalších 6 je za mě dobrých, když se tím chceš živit, píšeš nějaké eseje, pracuješ v mezinárodní firmě a něco prezentuješ. Často to přirovnávám, aby to lidé, pochopili, k českým pádům. Mě se americká kamarádka ptala, jestli by nám taky nestačily jen dva. Říkala mi to stejné: „To taky všech sedm používáte? Fakt to lidi používají?“ Za mnou také lidi chodí a ptají se „Fakt používají všech 12 časů?“ A já jim odpovídám „Fakt používáš všech sedm pádů?“ Oni mají dva časy a zdá se jim, že i dva pády by nám mohly stačit. My jich máme sedm – a teoreticky taky nemusíš mluvit všemi sedmi pády, naučíš se tři a nějak to okecáš. Ale někde ti to chybí. Podobně to vnímám i s těmi časy, můžeš se domluvit v pohodě se šesti, ale je to, jak kdybys vynechal některý pád. Je to jako kdybys občas řekl „Já hlad velký mít.“
Jak vlastně rodilý mluvčí tu naši „czenglish“ slyší?
Slyší to tak, jako kdybychom si my pletli pády. Když nějaký Američan bude plést pády, tak podobně oni slyší, když my si pleteme časy. Nebo i budoucí čas. Když někdo řekne tomorrow, tak každý chápe, že jsi myslel zítra. Angličtina ale rozlišuje, jestli ses rozhodl teď: „I will do it tomorrow.“, jestli ses rozhodl už předtím: „I’m going to do it tomorrow.“ Věta „I’m doing it tomorrow“ znamená, že už to mám s někým domluvené, to sdělení je „Jsem na tom domluvený s Markem.“ Když mě třeba pozveš do kina a já ti řeknu „I’m sorry, I’m playing tennis with Marek.“, tak ty víš, že máme zamluvený kurt, jsem to já a Marek. To je ten gramatický přesah. Pokud ti ale řeknu „I will play tennis with Marek.“, tak to zní trošku jako „Než jít s tebou do kina, to radši budu hrát tenis s Markem.“ Ale v normální situaci, pokud lidi slyší „will“ a „tomorrow“, tak ví, že zítra něco děláš a není úplně podstatné, jestli to je plán, rozhodnutí teď nebo to máš s někým domluvené.
