Pod pokličkou správců a ochranářů v národních parcích Nového Zélandu aneb je libo chatu nebo past?

Upravovaných treků, různě náročných značených cest či horských túr, přírodních rezervací, národních parků, chat, přístřešků, zajímavých bodů je na Novém Zélandu nepřeberné množství. Informační cedule, naučné stezky, ale i toalety, odpočívadla, parkoviště.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Kdo se ale o tuto celou infrastrukturu stará? A jak je to vlastně s ochranou Nového Zélandu proti introdukovaným savcům, kdo vede nerovnovážný boj za záchranu vzácných druhů místního endemického ptactva?

Na Novém Zélandu spravuje přírodní (částečně i kulturní) dědictví státní organizace Department of Conservation (dále jen DOC) – tedy vládní odbor ochrany přírody Ministerstva životního prostředí NZ. Pečuje o všechny státem vlastněné lesy, přírodní rezervace atd. a samozřejmě i o národní parky. Jejím posláním je pečovat o udržitelné soužití lidí s přírodou a umožnit v rámci možností rekreační vyžití, v tomto případě trempování.

Mnohé stezky byly využívány již Maory před příchodem prvních Evropanů a pak novými osadníky. Některé z nich měly v době neexistence silnic prvořadý zásobovací význam (někde až do poloviny dvacátého století). Dnes tyto úkoly převzaly silnice a o stezky v zájmu trempů pečuje DOC.

Vzhledem k jejich rozsáhlé síti po celém Novém Zélandu i díky bujnosti flóry, vodních živlů a erozi je obtížné udržovat všechny ve schůdném stavu. Zvláště v oblastech deštných pralesů se neudržované stezky brzy stávají neprůchodnými. Proto jsou stezky rozděleny do několika kategorií a udržovány podle důležitosti a zájmu turistů.

Jak je nahlíženo na turisty a trempy

DOC rozděluje nás turisty do několika kategorií a podle toho pečuje o stezky. Pro nás jsou důležité tři skupiny:

• Backcountry Comfort Seekers (BCS) – tato skupina trempů předpokládá bezpečné a pohodlné dobrodružství s dobrým standardem chat, včetně dobře udržovaných stezek. Zahraniční návštěvníci patří hlavně do této skupiny. Vyhledávají hlavně ‚Great Walks‚.
• Backcountry Adventurers (BA) – tato skupina jsou zkušení trempové, kteří akceptují i lehce riskantní situace. Na trase předpokládají pouze základní vybavení.
• Remoteness Seekers (RS) – převážně lidé vyhledávající volnost, samotu a objevování nových míst. Nepředpokládají žádná zařízení na trase, často si vybírají stezky, které nejsou udržované nebo neexistují. Jsou to vysoce zkušení trempové.

Toto členění je vcelku důležité jak z pohledu DOC, tak i turistů. Stezky se upravují podle tohoto klíče. Některé oblasti (například velká část Fiordlandu) byly vyčleněny pouze pro skupinu RS. To proto, aby tam chodili pouze opravdoví zkušení trempové a příroda byla uchráněna před davem pěších turistů. Stezky jsou udržované na hranici schůdnosti a doopravdy jsou jen pro otrlé. Vybírejte si túry podle vlastních sil, nepřeceňujte se, dejte na doporučení pracovníků DOC.

Kde po cestě přespat?

Na Novém Zélandu existuje rozsáhlá síť ‚horských‘ chat, jejichž počet se pohybuje okolo tisíce. Většina byla postavena v šedesátých a sedmdesátých letech pro lovce, ale poslední chaty na hlavních stezkách se staví již převážně pro turistické účely a jsou větší a komfortnější, aby uspokojily nápor zejména zahraničních turistů.

Chaty, boudy a přístřešky mají na novozélandských cestách dlouhou tradici. Koncem devatenáctého století se lidé dostávali do vnitrozemí pěšky po zbudovaných stezkách, podél kterých se stavěly první chaty určené k přenocování během desítky kilometrů dlouhých pochodů. Tehdy je využívali hlavně prospektoři – hledači zlata. Některé stavěli farmáři na vzdálených koncích svých pozemků, aby se nemuseli denně vracet zpět domů.

Čtyři druhy chatek

Jejich počet rostl v období od třicátých do padesátých let s hlubšími zásahy do dosud nedotčené krajiny. Každopádně nejvíce chat se postavilo v šedesátých a sedmdesátých létech. Tou dobou se stavěly hlavně pro lovce vysoké zvěře, jejíž počty se měly zredukovat. Od konce sedmdesátých let vzrůstalo jejich využití turisty. Postupně se začaly stavět chaty s větším počtem lůžek již přímo určené k turistickým účelům. Roku 1987 byla založena organizace Department of Conservation. Ta postupně převzala správu nad většinou z tisíce chat rozmístěných po celé zemi.

Chaty většinou postavené uprostřed lesů na odlehlých místech jsou otevřené, obvykle se základním vybavením – kamny, palandami s matracemi, vodou z potoka nebo s dešťovou vodou sbíranou do nádrže ze střechy. Za pobyt v nich se platí, předem si musíte koupit „lístky“ opravňující k přespání, a ty pak v chatě znehodnotíte. Na nejpopulárnějších místech se setkáte se strážcem chaty který se v sezóně stará o její provoz.

• Kategorie 1 – Great Walks. Tyto chaty jsou vybavené palandami, matracemi, studenou vodou, dřezy a umyvadly pro mytí nádobí i osobní hygienu, topením spolu se zásobou paliva. Mohou mít i plynové sporáky a v sezóně v nich bydlí správce. Cena za nocleh je u každého treku jiná, kolem NZ$ 50 dle lokality a náročnosti obsluhy.
• Kategorie 2 – Intermediate. Vybavené palandami, matracemi, vodou, topením, umyvadly pro osobní hygienu. Mohou mít kamna a palivo, někde i správce. Cena za nocleh od 20 NZ$.
• Kategorie 3 – Basic. Vybavené palandy s matracemi, vodou, většinou kamna. Cena za nocleh 10 NZ$
• Kategorie 4 – Shelters and Bivouacs. Očekávejte jen střechu nad hlavou, palandy. Případné další vybavení se různí chatu od chaty. Nocleh zdarma.

Samozřejmostí je u všech chat toaleta, voda buď z potoka nebo dešťová ze střechy. Na pár místech je voda znečištěná; tu je pak potřeba převařit, ale na to vás na místě nepřehlédnutelně upozorní. Kamna jsou téměř ve všech chatách, DOC někde na frekventovaných trasách mění klasická kamna za plynová. Ta mají z mého pohledu tyto nevýhody: nedá se na nich nic uvařit, kamna mají hodinové časové spínače, což sice šetří plyn, ale v zimě vás přes noc moc nezahřejí. A pak také plynová bomba může být prázdná.

Předpokládá se, že dříví na topení, které jste spotřebovali během svého pobytu, před odchodem z chaty zase připravíte pro další návštěvníky tak, aby i oni měli možnost rozdělat si oheň. V některých odlehlých chatách narazíte na uložené potraviny, hlavně konzervy. Ty nejsou k volné konzumaci, ale jsou majetkem například lovců, kteří si tam takto nechávají zásoby pro své další návštěvy. Proto je neberte – každý si má vzít s sebou dostatek potravin.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Nezapomeňte si koupit lístek

Stanování je většinou povoleno pouze na vyhrazených místech. Jestliže kempujete ve volné přírodě, snažte se během úpravy povrchu pro stan co nejméně poničit terén. (pro skupinu RS je stan přirozenou výbavou) Někde se za stanování musí platit – viz Great Walks.

Lístky na ubytování/noclehy a stanování zakoupíte v kancelářích DOC nebo v informačních centrech. Kdo bude chtít v chatách strávit víc než týden, ať zauvažuje o nákupu Annual Hut Pass. Tato průkazka vás opravňuje k ročnímu využívání všech chat kategorií 2 až 4 za poplatek NZ$ 122. Průkazku zakoupíte pouze v kancelářích DOC nebo na jejich webových stránkách.

Lístky na chaty v kategorii Great Walks a dnes i mnoho dalších míst k noclehu je potřeba předem zarezervovat a zakoupit. Hlavní sezóna bývá vyprodána i půl roku dopředu!!!

Boj s predátory

Samostatnou kapitolou činnosti DOC je pak boj s introdukovanými predátory, zejména savci. Dnes je již i v ČR poměrně dobře známo, že na Novém Zélandu před příchodem lidí nežili žádní savci, byli sem zavlečeni ať už s nějakým záměrem či náhodou prvními Maory a následně bílými osadníky.

Zatímco první obyvatelé přivezli krysy a psy, Evropané pak dílo zkázy dokonali – kuny, lasičky, kočky, z Austrálie (kde jsou chráněni) dovezli posumy (kusu liščí) – to vše bylo pro místní, většinou endemické druhy ptactva naprostou apokalypsou… Nejenže se neuměli obratným lovcům bránit, ale někteří z nich byli (a jsou) nelétaví – jako například dobře známý symbol Zélandu pták kiwi, slípka takahe či vzácný papoušek soví – kakapo.

Protože si později Novozélanďané uvědomili o jaké přírodní unikáty díky rozsáhlé decimaci přicházejí (během prvních několika desítek let se predátoři podepsali na likvidaci 35% veškerých ptačích druhů!), započal nerovný boj s těmito škůdci, ale také s podobně introdukovanými druhy rostlinných plevelů, včetně klasických evropských jehličnanů, které jsou vůči původnímu rostlinstvu velmi invazivní, ničí potřebné pH půdy a tak postupně vytlačují tolik důležitý původní buš, pobřežní pralesy a ničí všeobecně velmi křehký novozélandský ekosystém.

Týmy biodiversity

V rámci organizace DOC tedy pracují “biodiversity” týmy, které mají na starosti právě likvidační programy na odstranění predátorů nebo plevelných rostlin.

Jedná se převážně o systematické pokládání pastí a návnad a jejich následné čištění a monitoring, stejně jako vedení statistik o pohybu a množství chycených šelem. Tyto údaje jsou pro DOC vysoce důležité, dle nich pak připravují nové strategie a vyhodnocují poznatky zejména pro prevenci šíření či rozmnožování těchto savců.

Je třeba říci, že novozélandská vláda do těchto aktivit vkládá astronomické částky, a programy jsou také často důvodem rozsáhlých společenských protestů. Nejvíce kontroverzní je plošná aplikace nechvalně proslulého jedu s pracovním názvem “1080”(fluorooctan sodný) – a to nejen z důvodů ekonomické efektivity, ale také z pohledu ekologie a zdravotní závadnosti jedu (zejména neselektivní účinky i na domácích a hospodářských zvířatech a vysoké zvěři, v poslední době se hovoří i o nebezpečném dopadu na vodní hospodářství).

Zapojit se může každý

Protože se jedná o nákladnou činnost a protože si spousta běžných obyvatel Nového Zélandu uvědomuje naléhavost potřeby likvidace predátorů, účastní se programu ochrany přírody také spousta dobrovolníků.

Může se jednat o jednotlivce, ale také dobrovolné spolky, obecní komunitní sdružení či firmy, které organizují či zakládají projekty, berou si pod patronaci celé lokality přírodních území které potřebují pomoci nebo se zaměří na pomoc některému z ohrožených druhů. Tyto složky dobrovolné pomoci jsou na Novém Zélandu zcela nepostradatelnou součástí boje s predátory a nutno říci, že participace či přímo vedení podobných projektů je společensky velmi vysoce ceněno a dostane se mu obvykle dostatečného uznání.

Programy běží během celého roku a po celém území Nového Zélandu, a tak každý, kdo pobývá rád v úžasné novozélandské přírodě a chce pro ni něco udělat, má prostřednictvím DOC skvělou možnost se některého účastnit. Odměnou za práci ve vašem volném čase vám tak budou skvělé zážitky často z naprosto unikátních míst, kam se jako návštěvník Nového Zélandu nemáte šanci dostat, potkáte podobně smýšlející lidi a podpoříte regeneraci novozélandského přírodního bohatství.