Turecko je země plná přívětivých, milých a pohostinných lidí. Občas ale musíte cenu za tu pohostinnost tvrdě usmlouvat.
Děti kam se podíváš
Turecko je země plná dětí a je moc hezké, vidět ty hordy dětí ve školních oblečcích, jak poskakují na školních dvorech. Řada dětí ale navštěvuje školu jen občas, pokud vůbec. Raději se věnují žebrotě (to ovšem málokdy samy, většinou mají za zády dospělou osobu) nebo žebrotě převlečené za drobné službičky jako prodej papírových kapesníčků, posedávání na obrubníku s osobní vahou před sebou nebo pobíhání s igelitkou, kde je krém na boty a hadřík anebo prosté mámení peněz z turistů. Nemyslím, že mají tuhle shánčlivost z vlastní hlavy a pro lidi, kteří neposílají děti do školy, fakt nemám ani trochu pochopení, ať jsou jakkoliv chudí.
Ptala jsem se na školní docházku dvakrát: „Nemají ty děti být ve škole?“ Odpověď byla naprosto vyčerpávající: „Ano.“ Podruhé jsem byla opatrnější a lépe jsem dotaz formulovala. Zeptala jsem se, jak je dlouhá povinná školní docházka, protože často vidím v době školního vyučování pobíhat venku děti sotva desetileté. To zabralo. Povinná školní docházka je devět let, od sedmi do patnácti, ale od dvanácti let se to tak už nebere, takže to jsem asi viděla dvanáctileté děti. No … přeci poznám puberťáka!
Turecko je země přírodních krás
Některá místa dostávají pěkně na frak ve jménu pokroku a rozvoje, tu něco zatopíme, tu něco vysušíme … Ale stále je co navštěvovat, ať už s turistickým autobusem nebo máte-li to štěstí, po vlastní ose.
Na východě této krásné země kdysi bývalo malé království. Králi jeho království však nestačilo, chtěl se rovnat bohům. Ale nebyl králem z boží milosti, nýbrž z racionálního rozhodnutí okolovládnoucích Římanů. Ty jeho naparování brzo přestalo bavit, král přestal být hlavou státu a jeho hlava přestala být jeho hlavou. Po království zbylo několik mohyl – ta největší a nejznámější je na hoře Nemrut, obklopena obrovitými kamennými hlavami. A to království je nyní zemí Kurdů, národa, který dělá Turecku těžkou hlavu.
Pozoruhodná vesnička bez obalů
V jednom z nesčetných údolí pod horou Nemrut stojí malá a pozoruhodná vesnička. Bydlí v ní asi tři sta Kurdů, z toho polovina dětí a jeden Turek, učitel těch dětí. Do vesnice přijde jen málo turistů, je to tak trochu mimo hlavní tahy a silnice není vhodná pro velké autobusy. Děti jsou tu milé, na turistech zkoušejí své základy angličtiny a jsou upřímně potěšeny, že to funguje. Některé domky mají hliněné střechy, na které se satelitní televizní antény dost špatně přidělávají. Lidé se živí prací na svých políčkách, pasením vlastního dobytka, příležitostnými službami pro turisty, příležitostnou auto nebo oslodopravou a jsou dost chudí. Tak chudí, že vesnička je čistá, nepovalují se tu jinak všudypřítomné odpadky. Všimněte si, jaká je skladba odpadů za průměrnou vesnicí – to je jedno, jestli tureckou nebo českou – jsou to obaly, obaly, obaly … Tihle lidé věci v obalech skoro nekupují …
Penzion a restaurace
Ve vesnici je také penzion a restaurace. Aspoň tak to hlásá nápis na nízké zídce. Penzion má nejmenší možnou kapacitu – jeden dvoulůžkový pokoj s primitivním sociálním zařízením poblíž. V restauraci jsou tři stoly, celkem 14 míst. Majitel penzionu, Mehmet, působí velkolepým dojmem. Od ostatních vesničanů se liší oblečením – má dobré džíny, čisté bílé tričko a elegantní brýle. Později se ukazuje, že je jedním z nejváženějších občanů vesnice. Domníváme se, že jeho postavení se odvíjí od prosperující živnosti – i když jsme po dlouhé době jediní turisté.
Mehmet také umí cizí jazyky. Samozřejmě anglicky, ale znalost angličtiny si přinesl leckterý vesničan z pobytu v armádě. Ta Mehmetova angličtina ale je dost dobrá. Kromě toho umí slušně německy, trochu francouzsky a italsky. Svěřuje se, že hrozně rád cestuje. To máme společné, a tak konečně můžeme opustit obvyklé meze konverzace (What is your name? What is your job? Do you have children?) a můžeme si vyměňovat zážitky z cest. Mehmet o ty naše zas tak moc nestojí, radostně reaguje jen na zmínku o Anglii. Ta se mu hodně líbí, hlavně ale Skotsko. Procestoval Německo, byl v Čechách, na Slovensku, ve Švýcarsku, v Holandsku, v Itálii. Všude má přátele a těší se, až zase po sezóně vyrazí na dva tři měsíce do Evropy.
Uprostřed hovoru se odkudsi vynoří zelený mužík s puškou. Nevyznám se, jenom mi ta lovecká puška připadá tak nějak jiná. Potřásáme si rukou, je to Mehmetův přítel, hlídač televizního vysílače. Nepamatuju si, že bych vysílač někde tady viděla, ale asi musí být, když tu mají ty satelity na střechách. Taky nevím, proč si nosí práci domů, ale jiný kraj…
Ráno je příjemně chladné, vyrovnáváme s Mehmetem účet za nocleh a stravu. Po chvíli smlouvání vyloudíme na Mehmetově tváři výraz čirého zoufalství a tak uzavíráme obchod k oboustranné spokojenosti. Cestou do dalšího údolí trochu počítáme. Kolik tak může vydělat minipenzion a minirestaurace během čtyřměsíční sezóny. Jistě na dobré živobytí po zbytek roku. Sotva ale na letenku do Evropy a dlouhý pobyt v zahraničí. Ale možná, že bystrý hoch ze zapadlé kurdské vesničky má něco, co jeho zahraniční přátelé nemají. Anebo oni mají zase něco důležitého pro vesničku.
