Pobřeží Atlantiku

Protože se náš výlet začal pomalu ale jistě chýlit ke konci, vyrazili jsme z Marakéše na pobřeží. Do Al-Jadidy nás bus vyšel na 45 D. Je to docela velké město, známé především skrz výborné windsurfingové podmínky. Al-Jadida je původem portugalská pevnost, která se dodnes nachází na pobřeží, přestože město samotné zdi pevnosti již dávno přerostlo. Pevnost určitě stojí za prohlídku, velká cisterna (vstup 10 D), která se zde nachází, sloužila jako kulisa pro film Othelo. Autobusové nádraží je zde umístěno velmi nevhodně na kraji města. Kdybychom měli čas, jeli bychom z Marakéše do Agadiru a přes do Essaouiru do Al-Jadidy.

Za 20 D jsme další den dojeli po nově postavené dálnici do Casablanky, největšího marockého města. Ubytovali jsme se v prostém hotelu Idial (76 D dvoulužák, sprcha se platí zvlášť), který se nachází blízko centrálního tržiště. Casablanka se nám moc nelíbila, je to veliké špinavé město evropského ražení, navíc plné lidí. Koloniální architektura je však krásná a odsvěcený křesťanský kostel nedaleko velkého francouzského parku stojí za návštěvu.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Do hlavního města Ribátu jedeme z Casablanky osobním vlakem (32 D místo). Cesta je velmi příjemná, vlak je to nový. Škoda, že v Maroku není hustší železniční síť, protože cestování vlakem by bylo příjemnější než cestování busem a finančně by vyšlo na stejné peníze. I když, cestovat místními autobusy má také něco do sebe. Na Ribátu je vidět, že je to hlavní město. Je tady uklizeno, lidé chodí moderně evropsky oblékáni. Medina je malá, naopak ville novue se honosí širokými bulváry s palmami. I zde se však nachází několik historických míst, především terasa u moře a stará portugalská část města je hezká.

Rífem jsme již projížděli na začátku naší cesty, ale bohužel většinou za tmy, a tak se na toto pohoří moc těšíme. Z Casablanky jedeme autobusem (100 D místo) přímo do Šávenu, městečku v srdci pohoří Ríf. Je to moc hezké a příjemné městečko s chladným čistým vzduchem provoněným všudypřítomnou marihuanou. Šáven je znám především jako centrum pěstitelů marihuany, a tak tady můžete koupit cokoli. Řada turistů sem jezdí si pořádně zahulit, což ale nebyl náš případ. My se vydali za město s cílem vylézt na nejvyšší kopec široko daleko. Po třech hodinách výstupu byl však vrchol, tedy spíše sedlo, stále daleko a my se museli vrátit. Avšak i v tomto místě byl krásný výhled jak na město, které se nacházelo hluboko pod námi, tak na okolní kopce, respektive na krajinu za kopci, kterou jsme projížděli autobusem. V Šávenu mohu doporučit pro ubytování terasu v penzionu Mauritania (25 D noc).

Z deníku:

„… opět jsme zapomněli ráno při odchodu zaplatit …“

Posledním marockým městem, které jsme navštívili, byl Tetouan, město v západním Rífu. Z Šávenu jsme sem dojeli autobusem za 30 D. Je to velké město s širokými bulváry a malou medinou. Mají zde hezké náměstí, na které se však nesmí vstoupit, a to je asi tak vše, co může toto Tetouan nabídnout. My zde utratili několik posledních dirhámů v kavárně a další den ráno jsme vyrazili taxíkem na španělsko-marockou hranici v Ceutě.

Přechod hranice v Ceutě byl naprosto bezproblémový, byl zde klid. S přechodem v Melile se to nedá srovnat. Vyplnili jsme výstupní formulář, celník nám dal do pasu výstupní razítko a tím výstupní formality skončily. Byli jsme sice stále v Africe, ale už ve Španělsku.

Afriku jsme definitivně opustili nástupem na trajekt do Algecirasu, odkud jsem pak pokračovali autobusem do Malagy. V Malaze jsme strávili noc na pláži a večer nasedli do autobusu s cílovou stanicí Praha. Tím naše šestitýdenní výprava definitivně skončila.