Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.
Zhruba týden před odjezdem necháváme naplno propuknout cestovní horečku a plánujeme, co s sebou. Je fakt, že to ani jeden z nás pořádně neví. V květnu a ještě k tomu ve velehorách jsme v Turecku ještě nebyli, a tak máme trochu obavy z velkého množství sněhu. Ve čtyřtisícové výšce ho může být ještě dost a dost. To jsme vlastně viděli před třemi lety cestou do Íránu. Jeli jsme také v půli května a v horských průsmycích ho pořád leželo spoustu. Ale ono to zase nějak dopadne, jako vždycky. Pro jistotu si do batohu přibaluji starý svetr.
S přestupem v Rumunsku
Na cestu jsme se vydali v den nula, 14. května večer. Nejdříve přímým rychlíkem Pannonia z Prahy do Bukurešti. Ač jsme si koupili místenky, přesouváme se do jiného, prázdného kupé. Docela při nás stojí štěstí a celou cestu už k nám nikdo nepřistupuje. Během jízdy si nacvičujeme fráze v rumunštině, abychom se mohli zeptat průvodčího ,jestli máme v Bukurešti hned přípoj do Bulharska. Nácvik probíhá tím stylem, že Ríša opakovaně vchází z chodbičky do kupé a představuje průvodčího a já se ptám. Většinou to ale nezvládneme a dáme se do smíchu. Stejně nám náš nácvik není nic platný, rychlík do Bulharska prý ještě nejezdí, a tak budeme muset přečkat noc v Rumunsku. To jsou vyhlídky.
Vystoupili jsme raději už v sedle Predeal, tři hodiny jízdy před Bukureští. Predeal je nejvýše položenou stanicí v Rumunsku a leží ve výšce 1050 metrů nad mořem. Před setměním pozorujeme z okna vlaku zasněžený hlavní hřeben Fagaraše v dálce. Je ještě celý pod sněhem, a to má jen něco málo přes 2.000 metrů! Začínají nás přepadat obavy o náš osud. Vůbec si netroufáme představit, kolik sněhu bude mezi tureckými čtyřtisícovkami.
Noc uprostřed psí smečky
Na Predealu vystupujeme už za tmy a jdeme hledat nějaké to místo na spaní. Obcházíme ulice plné hotelů a stavenišť a toulavých psů a nakonec zůstáváme u dolní stanice lyžařského vleku mezi sjezdovkami. Komfort tu nemáme žádný, ale schyluje se k desáté hodině, a tak musíme vzít zavděk alespoň proužkem betonu u budovy.
Sotva jsme se rozkramařili a zalehli, našli si nás ti toulaví psi. Nejen že všude bez ustání štěkají, ale ještě se na nás postupně chodí dívat. Vždycky když začneme usínat, zmocní se nás neurčitý pocit, že nás smečka pozoruje. Tak vystartujeme ve spacáku do sedu, otevřeme oči a opravdu! Psi kolem nás pobíhají, a tak křičíme a tleskáme, aby nám dali už pokoj. Raději jsem vylezl pod střechu budovy a přichystal k ruce několik prken, abychom se měli přinejhorším čím bránit. Psí invaze se opakují zhruba každou půlhodinu a my postupně propadáme depresi, jak tahle noc dopadne. Přejeme si navzájem divoké sny Maxipsa Fíka a v půl druhé konečně usínáme.
Ráno vstáváme po šesté hodině, tak akorát, abychom stihli vlak do Bukurešti. Pokouším se nacpat spacák a karimatku zpátky do batohu a není mi jasné, jak jsem to tam měl vlastně naskládané. Všechny věci se tam najednou nemohou vejít. Takhle je to po ránu vždycky. Tady na horách je docela zima, kousek od nás na sjezdovce dokonce ještě leží sníh. Bez odkladů odcházíme na nádraží. Sotva jsme provedli ranní hygienu, přijíždí náš vlak a nastupujeme. I ve vlaku je nám stále zima a zasněžené hory v dálce ten pocit ještě umocňují.
Vlak do Istanbulu
Po sto čtyřiceti kilometrech a třech hodinách jízdy se blížíme k Bukurešti. Město se projevuje nejprve vyšší koncentrací odpadků podél tratě a malými domečky – slumy – kolem prašných ulic. Mezi cestou a kolejemi leží v prachu mrtvola koně a na ní svorně hoduje několik psů a koček. Schází tu jen transparent „Welcome in Romania“. V cíli vystupujeme, jdeme vyměnit peníze a obstarat si místenku. Dali jsme za ni polovinu vyměněných peněz, 130 000 Lei, a zbytek jdeme utratit do stánků. Po dvou hodinách odpočinku míříme do právě přistaveného vlaku směr Istanbul.
Oproti minulým cestám letos vlak sestává jen ze čtyř vozů a z toho je jen jeden k sezení. Místenku nám sice vydali do nekuřáckého vozu, ale ve skutečnosti je to stejně kuřák. I kdyby nebyl, stejně se tady ale kouří úplně všude, a tak je to vlastně jedno. Ani jinak nevybočuje náš vagón z balkánského průměru. Dveře na záchod nemají ani zámek ani kliku, a tak fungují jen jako lítačky, opěradla sedaček se kácí na sedadla, světla nesvítí a tak podobně. Ale alespoň jsme v kupé zase sami.
Bulharské spolucestující
Kolem čtvrté hodiny jsme na Rumunsko-bulharských hranicích a pomalu se suneme přes Dunaj po impozantním patrovém mostě. Bulharská krajina je od té rumunské poněkud odlišná a ještě fádnější. Ubylo pastvin a stád a vystřídala je barevná políčka a všudypřítomné keře. Na rozdíl od rumunských drah poklesla naše rychlost tak na pouhých padesát kilometrů v hodině. V kupé jsme stále sami, tak večeříme a jdeme se natáhnout, než k nám někdo přistoupí. To se stalo někdy po desáté hodině.
Najednou nás probudil jekot cikánských žen a v našem kupé se rázem ocitla hromada zavazadel velká tak, že bychom se ani nedostali ven, kdybychom chtěli. Prozatím ale nechceme, krčíme se v koutku a pozorujeme, co se bude dít. Cikánky neustále ječí, přehrabují všechna zavazadla a vypadá to, že něco hledají.
Až podle cinkotu lahví jsme seznali, že to není zájezd cikánský, ale dokonce cikánsko-pašerácký. Lahví s alkoholem je tu tolik, že by bez problémů zaplnily středně velké skladiště a přivedly k extázi nejednoho alkoholika. Cikánky se neustále hádají, pobíhají z kupé do kupé a přerozdělují stovky lahví mezi sebe ve snaze provézt je nějak nenápadně přes hranice. Oba dva dostáváme po pěti lahvích, abychom jen tak nekoukali a taky se zúčastnili této skupinové akce a pomohli je zdárně dostat k tureckým konzumentům.
Od té chvíle jsme už oka nezamhouřili, protože každých pět minut cikánky handlují láhve v taškách, přinášejí bůhví odkud další zavazadla a znovu a znovu mění jejich obsah. Za neustálého cinkotu stovek lahví pokračujeme jako pojízdný lihovar pomalu k Turecku.
Pašeračky na hranicích
Ani na hranicích naše utrpení ještě nekončí. Cikánky přinášejí další lahve a kartóny cigaret z freeshopu a kupé se znovu mění v překladiště pašovaného kontrabandu. Raději odcházíme nechat si dát razítko do pasu a oficiálně se tak ocitnout v Turecku. Letos naštěstí nejsou víza potřeba, a tak je to celkem rychlovka. Vlak ale stejně stojí dál až do půl páté do rána.
Jako vyvrcholení celého toho balkánského bordelu se k nám do kupé přišla schovat jedna z mnoha pašeraček. Jen tak v kupé postávala a omluvným úsměvem a kňučela. Kňučela? Až po chvíli nám došlo, že to nekňučí ona, ale že má pod sukní schovaného pašovaného psa. To už i na nás bylo moc. Měli jsme odjet už před hodinou, a tak se už nemůžeme dočkat, až vystoupíme.
Dostaneme se vůbec z Istanbulu?
V pět hodin vystupujeme v Edirne na liduprázdném nádraží. Otogar je prý pět kilometrů za městem, a tak máme docela štěstí, když nám zastavuje dolmus a bere nás až tam. A tam jde do tuhého. Před šestou hodinou ranní tu ještě žádný provoz není a my nemáme kde vyměnit peníze, abychom si koupili jízdenku. Autobus do Istanbulu jede za pár minut, ale cena za dopravu v Euro se nám zdá docela vysoká, a tak smlouváme, hádáme se, uraženě odcházíme a zase se kajícně vracíme, abychom nakonec odjeli za 8 Euro na osobu. Cestou dospáváme a v devět hodin, po šedesáti hodinách jízdy, jsme konečně v Istanbulu.
Ani nejedeme do centra, jen rovnou na autobusovém terminálu měníme peníze a jdeme si sehnat autobus na východ do Vanu. Jízdné je u všech společností (je jich tu tak na sto osmdesát) stejné, 50 TL, a liší se jen časy odjezdů. Turci letos mají měnovou reformu, umazali ze svých bankovek šest nul a tak už z nás milionáři asi nikdy nebudou. Kurz je víceméně stabilní,1 TL za 17 Kč.
Zůstáváme v kanceláři s nejméně vtíravým nahaněčem. Ten slibuje odjezd už v 11:00 a příjezd do Vanu o čtyřiadvacet hodin později. V jedenáct hodin jsme ale v autobusu jediní cestující. Řidič pro změnu tvrdí,že odjezd je až v poledne a příjezd do Vanu až tak kolem druhé hodiny odpolední. V pravé poledne se stále nic neděje. Vyjíždíme až o čtvrt hodiny později. Po několika stech metrech jízdy ale u autobusu nejdou zavřít dveře, a tak se řidič vrací zpět do garáží a opravuje se. Na druhý pokus vyjíždíme v jednu hodinu a řadíme se do pomaloučku se sunoucí kolony vozidel.
Noc v autobuse
Než jsme po ucpaných silnicích přejeli Bospor, uplynulo tři čtvrtě hodiny, a než jsme dojeli do garáží Harem na asijské straně a dostali se z přeplněného města, byly už tři odpoledne. Do Ankary s námi řidič nejede nijak zvlášť rychle. Do města vjíždíme někdy v sedm hodin a celou hodinu se zase proplétáme po nekonečných výpadovkách do centra na otogar. Ankara se totiž rozkládá na území o průměru asi tak čtyřiceti kilometrů, vyplněném převážně fungl novými sídlišti a pastvinami. Tempo turecké bytové výstavby se zdá být neuvěřitelně rychlé. Když jsme se za soumraku vymotali z města, zkoušíme se nějak zkroutit na sedačku a usnout.
O kvalitním spánku nemůže být v autobusu ani řeč. Sotva jsme usnuli, zastavuje řidič u restaurace a rázem jsme znovu vzhůru. Až někdy kolem půlnoci se mi povedlo usnout v největším zátahu asi na tři hodiny. Potom se už na nepohodlné sedačce jen tak převracím a kroutím až do svítání. To nás zastihlo v Malatii, asi ve dvou třetinách cesty.
Tahle poslední část cesty je nejzajímavější, co se krajiny týče, ale nejpomalejší co do rychlosti. Silnice se šplhá na náhorní plošiny a překonává horské průsmyky v nekončících serpentinách. K naší smůle se navíc silnice na spoustě míst opravuje a rozšiřuje, a tak se chvíli co chvíli musíme vydat zdlouhavou objížďkou po kamenité a hrbolaté cestě. Autobus se s námi kolébá krokem a my závistivě pokukujeme po autobusech jiných firem. Ty mají nejspíš odvážnější řidiče nebo co a na silnici nás soustavně předjíždějí. Zdá se nám to takhle pokaždé, tak nevím, jestli je to jen iluze a jedeme všichni rychle, anebo máme fakt smůlu. Pravdou je, že jsme zatím moc autobusů nepředjeli, spíše oni nás.
Konečně na východě Turecka
Během dopoledne postupně stoupáme výš a výš: Bingöl 1100 metrů, Muš 1400 metrů, Tatvan 1700 metrů a dál podél pobřeží jezera Van. V dálce na obzoru za hladinou jezera vykukuje zasněžený čtyřtisícový Süphan, ze dvou třetin ještě pokrytý sněhem. V průsmyku Kuskunkiran v bezmála 2300 metrech potkáváme zbytky sněhu a vjíždíme do oblasti kontrolované tureckou armádou. První kontrola na opevněném stanovišti se protáhla na čtvrthodinku. Autobus nám vojáci zajistili podložením kol, aby snad řidič nemohl ujet, a probíhá kontrola dokladů.
Přesně ve čtyři hodiny odpoledne, po osmadvaceti hodinách jízdy z Istanbulu anebo jednatřiceti hodinách z Edirne, o dva tisíce kilometrů východněji, vystupujeme. Ještě odtud z Vanu je Süphan stále vidět, a to může být tak sedmdesát kilometrů daleko. Znovu do autobusu se nám hned nechce, tak jdeme i s batohy pár kilometrů zpátky po silnici a cestou se zastavujeme na lahmacun.
Odbočujeme na kruhovém objezdu se sochou vanských koček. Neváhám a fotím, před třemi lety jsem právě tady zaváhal a fotka mi unikla. Škoda jen, že se do záběru nevejdou všechny ty zasněžené hory kolem dokola. Po hodinové procházce a nákupu jídla si zastavujeme dolmus a pokračujeme směrem na Hakkari. Silnice vede mezi svěže zelenými loukami se spoustou žlutých květů přes průsmyk ve výšce 2225 metrů a zase o něco níž.
V údolí vystupujeme a docházíme asi kilometr po svých k pevnosti Čavuštepe. Teď večer je kopec s areálem už opuštěný. Pevnost pochází ze sedmého století před naším letopočtem, z dob Urartské říše. Prohlídku si necháváme na zítra a jdeme večeřet. Postupně se stmívá a do tmy září jen sníh na okolních vrcholcích. A taky blesky. Ty se přibližují hned ze třech protilehlých směrů, z každého pohoří jedna bouřka. Jestli se to všechno srazí nad námi, to bude asi mela. Zatím ale neprší, provoz na silnici pod námi utichá a tak v klidu sedíme přímo v ruinách pevnosti a postupně si uvědomujeme to nesmírné ticho všude kolem nás. Konečně pohodový večer. Žádné smečky toulavých psů, žádní pašeráci a celníci, žádné smradlavé autobusy, jen ticho, hvězdy, nekonečné hory a my.
