Po zemi do Kurdistánu: Van, Cilo-Sat, Hakkari, Diyarbakir, Erzurum

Z Evropy do Asie

Pomineme-li cestu do Istanbulu přes Balkán, kterou už snad každý někdy absolvoval, zbývá do Kurdistánu zbývá ještě necelých 2000 kilometrů přes Malou Asii. Ačkoli turecké aerolinky THY zajišťují každodenní spojení s východotureckou metropolí Vanem, volíme raději cestu autobusem. Istanbulský autobusový terminál Esenler je z centra města dobře dostupný metrem a nabízí takový výběr spojů, až je člověk na rozpacích. Rozloha parkovišť je neuvěřitelná a počet kanceláří přepravních společností odhadujeme tak na sto osmdesát. Cesta Istanbul – Van dálkovým autobusem stojí 50 TL, což je v přepočtu cca 800 Kč.

Autobus jede 1700 km o něco déle než čtyřiadvacet hodin, s občasnými zastávkami u výborných tureckých restaurací – lokant. Nadmořská výška cestou stále stoupá. Ankara – 800 m., Bingöl – 1100 m., Tatvan – 1700 m. A už se před námi objevuje neuvěřitelně modrá voda Vanského jezera lemovaného vyhaslými vulkány. Koupání v jeho vodě rozhodně stojí zato. Je totiž zásaditá a jakoby mýdlová. Tím pádem i výborná na přeprání oblečení. V okolí jezera se nachází mnoho urartských a staroarménských památek včetně proslulého ostrova Akdamar.

Náš autobus ale jede dál a výš. V průsmyku Kuskunkiran dosahujeme nadmořské výšky bezmála 2300 metrů a potkáváme první sníh. Zde začíná divoký, nikdy neuznaný Kurdistán. Turecké vojenské hlídky zastavují auta i autobusy každých pár kilometrů a každý se musí podrobit kontrolám dokladů i zavazadel. Naštěstí nemáme jako cizinci žádné problémy a vojáci jsou celkem zdvořilí.

Cesta do hor

Ve Vanu, největším městě východního Turecka, jsou ceny jídla v lokantách jsou oproti těm istanbulským o polovinu nižší. Místní dolmus za 2 TL nás bere směrem na jih ke zříceninám urartské pevnosti Čavuštepe. Kromě rozlehlých ruin na vysokém pahorku a několika nápisů v klínovém písmu tady ale toho moc k vidění není. Zato okolní krajina se zasněženými hřebeny stojí zato. Další den se přesouváme stopem 60 km ke starému kurdskému hradu Hošap kalesi. I když je už částečně v troskách, na vysoké skále pořád působí impozantním dojmem.

Pokračujeme znovu stopem přes průsmyk Güzeldere. Ten patří k nejvyšším v Turecku. Se svou výškou 2730 metrů je jen o pár metrů nižší než nejvyšší alpský průsmyk. Stopování je zde až neuvěřitelně snadné. Téměř každé volné auto nám zastavuje a náklaďáky snad všechny, takže si můžeme vybírat. V těchto místech se obvykle nepije, lidé zde žijí bohabojněji než na západě země, ale nedaleko je hraniční přechod do Íránu a Íránci si zřejmě hned po překročení hranic rádi dopřejí zakázané ovoce. Za 3 TL jsme si zde dalivýborný oběd a černý turecký čaj.

Na další křižovatce směrem na Yüksekovu (v překladu Vysoká Louka) a Írán má turecká armáda už na křižovatkách obrněné transportéry a kamenné pevnosti ježící se hlavněmi kulometů. Přestupujeme na další stop a sjíždíme kaňonem Velkého Zábu, sledujíce masív hor.

Pohoří Cilo-Sat

Pohoří Cilo-Sat (anebo Buzul Dagi – Ledovcové hory) je to nejvzdálenější, nejvyšší a nejopuštěnější v Turecku, do kterého se dá projet bez problémů s vojáky na hranicích. I když nás někteří domorodci od této cesty zrazovali, že prý jsou hory plné kurdských partyzánů a jejich táborů a oficiálně se do nich nesmí, přesto jsme jim neodolali.

Nejvyšší vrchol Reško anebo také Ulu Doruk (Velký vrchol) dosahuje výšky 4.135 metrů. Pod něj jsme zamířili kouzelným údolím plným kempujících domorodců. Celý den stoupáme vzhůru po travnatém koberci mezi trsy kopru velikosti tújí. Další den vstáváme do mrazivého rána. Ve vyšších polohách je sníh ještě zmrzlý a stoupá se hezky, ale po poledni se jeho konzistence mění a my se boříme až po stehna. Ulu Doruk se už zdá na dosah ruky, ale kazící se počasí a sníh nás nakonec přimělo k návratu.

Další dny se potulujeme po horách. I když jsme na nejvyšší vrchol nevylezli, zdolali jsme několik dalších, méně zasněžených těsně pod hranicí čtyř tisíc metrů.

Hakkari

Do kurdské metropole Hakkari jsme přijeli po pár přestupech a vojenských kontrolách. Město leží v nadmořské výšce 1800metrů a nad ním se tyčí 3430 metrů vysoký Sümbül Dagi. Ačkoli má 60000obyvatel, domy jsou roztroušené po svazích a vypadá spíše jako velká vesnice.

Před desátou hodinou večer se ulice město vylidňují – přichází policejní hodina. Ta se vztahuje i na důležité a kontrolované silniční trasy. Jet tady přes noc je problematické. Druhý den odjíždíme stopem po silnici kopírující iráckou hranici. Kromě vojáků jakoby zde už ani nikdo nežil. Skalní hřebeny jsou poseté kamennými kulometnými hnízdy. Každých pár kilometrů jsou v průsmycích postavená nedobytná kasárna s prosklenými pozorovacími věžemi. Ani se neodvažujeme fotit.

Mezopotámie

Sjíždíme tři sta kilometrů na západ do mezopotámských nížin. Na skalách v údolí Tigrisu se vyskytují historické skalní nápisy a přes řeku vedou mnohasetleté mosty v různém stádiu rozpadu.

V městečku Midyat je mnoho křesťanských kostelů, ale jsou uzavřené a navenek opuštěné. Zato z mešit se line večerní ádán – svolávání k modlitbě. Naší další zastávkou je Mardin. Je to starobylé posvátné městečko plné medres a arabsky vypadajících mešit. Je zde mnoho starobylých mauzoleí a súfistických škol. Jen nejvyšší kopec ve městě s mohutnou pevností je nepřístupný. Okupuje ho všudypřítomná turecká armáda. Ve spletitých uličkách bazarů pod bohatě zdobenými minarety si připadáme spíše jako v Damašku. Počasí už je tu ale vysloveně mezopotámské. To znamená vedro k zalknutí.

Na noc se přesouváme dolmusem za 5 TL do sto kilometrů vzdáleného Diyarbakiru. Je to monumentální prastaré město dokonce i na mezopotámské poměry. Má minimálně pětitisíciletou historii a přízvisko Brána národů. Zde se střetávaly kultury i dějiny říše Chetitské, Assyrské, Urartské i Babylónské. Jeho centrum je obehnané mohutnými dvanáctimetrovými hradbami o tloušťce osmi metrů. Velká mešita Ulu Camii je kopií Umajjovské mešity v Damašku a jedna z nejstarších v Turecku. Hned za městem se nachází prastarý kamenný most přes Tigris. Nocleh v laciném hotelu tu lze jako jinde na východě země pořídit za ceny kolem 10 TL.

Erzurum

Po čtyřista kilometrech jízdy na sever do hor jsme v Erzurumu ve výšce 1900 metrů. Město samotné je v cestopisech hodnoceno spíše negativně, jako „prašné město s nepřívětivými domorodci“. My jsme tu ale objevili zajímavé památky: medresy Čifte Minareli a Yakutiya s nezvykle fajánsově zdobenými minarety, starověké hrobky Üč Kimbet a mohutnou pevnost. Kvůli vyšší nadmořské výšce se zde nedá spát na střeše hotelu.

Jako poslední lahůdku si necháváme výstup na Palandöken, třítisícový vrchol nad městem. Zdejší lyžařské středisko už je ovšem skoro bez sněhu. Travnaté náhorní plošiny přímo vybízejí k túře na běžkách. O 50 km dále na východ je stará pevnost v Pasinleru a starobylý kamenný most přes řeku Aras u vesnice Koprüköy.

Návrat na západ

Vlakem se vracíme na západ do Erzincanu. Více než 200 km jízdy přijde na 5,5 TL. Cesta je proti autobusu mnohem komfortnější, ale pomalejší. Můžeme ale fotit a pozorovat trosky vesnic poničených zemětřesením. Zbytek cesty Z Erzincanu do Istanbulu jedeme už zase autobusem za 35 TL.

Podrobný cestopis Pavla Skleničky najdete v rubrice Cestopisy. Jeho 1. díl je ZDE.