Po stopách soudce Ti – část druhá

MĚSTO NEBESKÉHO KLIDU

Peking je pěkné město, ale už od začátku se nám nelíbil náš řidič. Zavolal jsem tedy do Prahy svému agentovi Honzovi Papežovi z Marco Polo, ať kontaktuje čínskou cestovku a řidiče vymění. Po několika minutách se Honza ozval zpět, pochválil nás za dobrý postřeh a vysvětlil, že řidič je agent tajné policie a vyměnit ho nelze.

V den, kdy jsme dorazili, oslavovala Čína jeden ze 4 národních svátků – Moon Festival. Vyznačuje se lampiony, pojídáním malých koláčků a měsícem v úplňku, který na to všechno svítí. Druhý den jsme si prohlédli Temple of Heaven a Lama Temple, vše za neúnavného štěbetání Lindy. Všichni průvodci tady mají evropská krycí jména, ale jsou to samozřejmě Číňani. Lindu jsme si navíc oblíbili, protože znala český animovaný seriál o Krtečkovi.

Večer došlo k památné události – zatímco fotograf spal, mně zavolal kamarád Obadiah původem z New Yorku, který je už měsíc a půl v Číně a mluví čínsky. Neviděli jsme se 4 roky a teď jsme se potkali v Pekingu, v lobby hotelu Novotel. Nadšeně jsme se přivítali za asistence několika panáků bourbonu. Obadiah mi sdělil, že bydlí v bordelu, protože je to velmi levné – pouze 50 yuanů za noc (pro srovnání – Novotel stojí 100 USD, tj. 800 yuanů). O programu na večer bylo tedy rozhodnuto. Celou noc jsme strávili v baru v domě vedle Obadiahova obydlí, kde Gloom učil čínské „managerky“ pít tequilu s citronem a každé neúnavně opakoval různé čínské věty, které měl napsané na papírku. Především „ty jsi ta nejkrásnější dívka na světě“, „chci si tě vzít za ženu“ a podobně. Já jsem zase zužitkoval čas tím, že jsem se od Obadiaha naučil různé užitečné čínské sentence. Například „Nikdy Taiwan nedostanete“, „Jsme novináři píšící o porušování lidských práv v Číně“ a „Dovez mě do nejbližšího chrámu Fa Lung Ku“.

BUDOVÁNÍ KAPITALISMU POD VEDENÍM KOMUNISTICKÉ STRANY

Tváří v tvář čistému městu, spokojeným výrazům všech obyvatel a obrovským plazmovým obrazovkám vysílajícím v jednom kuse na ulicích reklamy, mám vážný problém s argumentací v politických diskusích. Číňané totiž vybudovali normální tržní ekonomiku, ve které existují soukromé firmy, jsou tu tržní ceny, v Šanghaji je 28 McDonaldů, soukromé aerolinky, nicméně skálopevně žijí v přesvědčení, že se jedná o socialismus. O politickým vězních zavřených v lágrech se pochopitelně během tak krátké návštěvy dozvíme asi stejně, jako nějaký západní Němec během návštěvy Václaváku v roce 1985 v Praze.

V Pekingu jsem po představení čínské opery průvodkyni Lindu požádal, aby mi přeložila nápis, zářící spolu s rudou hvězdou na jednom z mrakodrapů. Nápis zněl – Vítáme sjezd komunistické strany Číny – a budova na které byl umístěn je byznyscentrum. Požádal jsme jí, aby mi dala nějaký příklad, proč si myslí že Čína je socialistická země. K mé hrůze přivolala řidiče-agenta a otázku mu přeložila. Odpověděl mi, že důkazem socialismu je fakt, že všichni jsou si rovni (everyone is equal). Tuto větu mimochodem používají pokaždé, když chceme jet někam kam to není v plánu – tehdy nám je řečeno, že ani chairman Mao nenutil pracující dělat zbytečné věci a proto tam náš řidič nepojede.

Čína je podle něj socialistickou zemí, která si ze všeho bere to nejlepší. Už v sedmdesátých letech otevřeli burzu. Umožňují soukromé podnikání, protože to pomáhá ekonomice. Lákají zahraniční investory, protože chtějí aby Čína byla ekonomicky silná. Ptám se, jak je to v souladu se společným vlastnictvím výrobních prostředků, které je podle mých chabých znalostí marxismu-leninismu základem socialistického státu. Jenom se směje. Jsou prý teprve v první fázi. Komunismus je až ten nejvyšší cíl. Pozoruji, jak všichni kolem pracují jako včeličky a téměř věřím, že se jim to povede. Celý svět se do Číny jen hrne investovat peníze, všechny vlády se předhánějí v podpoře svých firem, všude vyrůstají zahraniční továrny, Nike, Adidas, Armani a Hugo Boss se šije v Číně, země prosperuje – a to všechno je důsledek moudré politiky komunistické strany a pro Číňany jasný důkaz toho, že socialismus funguje.

V Pekingu narážíme i na sochu čínského národního zvířete – je to lev, který má ptačí spáry, tělo pokryté šupinami a špičaté uši, zkrátka od všeho trochu. Dívám se na něj a pomalu té jejich ekonomické teorii začínám rozumět.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

V RODNÉ VESNICI SOUDCE TI

Díky Lindě jsme zaznamenali výrazný úspěch v našem pátrání po soudci Ti. Před mnoha lety viděla o soudci Ti televizní hru a kdesi si přečetla, že na místě jeho rodné vesnice existuje památník. V mžiku jsme upravili celý program a přesunuli se letadlem do provincie, hraničící s Mongolskem. A zde jsme doopravdy – ačkoliv v tom městě o tom nikdo nevěděl – objevili malý zapomenutý parčík, ve kterém stála pamětní deska a 1400 let starý cypřiš, který podle pověsti zasadila matka soudce Ti. V parčíku posedávali staří lidé v obnošených uniformách ještě z doby Mao Ce Tunga a o čemsi klábosili. Strom byl ověšen rudými fábory s čínskými znaky. Požádal jsme místního průvodce o překlad nápisů. Uctívají ten strom jako boha, vysvětlil nám nápisy na transparentech.

To bylo všechno, co zůstalo po soudci Ti. Místo vesnice bylo kolem nás třímilionové město plné mongolsky vyhlížejících obyvatel, s ulicemi z hlíny, ze kterých vyrůstaly mrakodrapy. Na hotelu neznali whisky ani gin, k snídani se podávalo pečené kuře a jediný nápoj na pití – horké mléko. V rohu parčíku jsme vyfotografovali malý oltář, pod kterým ležely kamenné trosky – podle hlídače parku to byly zbytky památníku Soudce Ti zničeného během kulturní revoluce.

KDYŽ JE DOBŘE – NERADUJ SE, KDYŽ JE ŠPATNĚ – NETRAP SE.

A přece – ještě jednu vzpomínku jsme na místě jeho bývalé rodné vesnice po 1400 letech nalezli. Byla to ulice nesoucí jeho rodové jméno Ti. Malá úzká ulička, jejíž jednu stranu tvořila zeď buddhistického chrámu a druhou zadní zeď zahrady. Nebyly v ní žádné domy ani stromy, skutečně zastrčená díra. Na špinavém chodníku posedávali staříci, před sebou rozložená plátna s obrazci taoistického systému věštby budoucnosti. O kus dál před chrámem prodávali prodavači vonných tyčinek a sošek Buddhy, nepochybně původem z pekingské továrny. Jeden ze staříků se mi na první pohled zalíbil – byl to drobný úctyhodný stařešina s čínskými vousy, tlumokem se třemi knihami, sedící na stoličce nad svým plátnem a obklopený hloučkem pokuřujících Číňanů. Přistoupili jsme blíž, stařík mě přivítal vřelým úsměvem. Prostřednictvím průvodce jsem staříka požádal, aby mi vyložil budoucnost. Nejprve si nechal přeložit moje jméno do čínštiny. Chvíli ho studoval a pak začal popisovat papír drobnými znaky. Když to o chvíli později průvodce začal překládat, cítil jsem, že jsem blízko absolutnu. Stařík vyhlížející jako Laoc, taoistická věštba, to všechno se odehrávající v ulici pojmenované po soudci Ti. Celé to mystérium na mě dolehlo svou plnou silou. Tady konečně najdu světlo ve svém tápání po smyslu života, dojdu osvícení, poznám význam toho proč jsem jaký sem a najdu pevné vodítko pro budoucnost. Objevím smysl svojí touhy překonat hranice obyčejného života a nejspíš to bude – tak jako to ve všech zenových příbězích bývá – jen na základě několika obyčejných slov, pronesených tímto taoistickým mudrcem, nalezeným v podobě dědečka ve špinavé uličce severočínské provincie. S napětím jsem očekával průvodcům překlad. První dědečkova věštba zněla:

„Když je dobře, neraduj se, když je špatně, netrap se.“

(If it’s good, don’t be happy, if it’s bad, don’t be angry.)

Osudové napětí okamžiku poněkud narušil fakt, že se průvodce i všichni okolní Číňané začali chlámat na celé kolo. I já jsem dostal lehký hysterický záchvat smíchu. To však nebylo nic ve srovnání s druhou dědečkovou věštbou. S úsměvem taoistického mudrce prohlásil:

„Máš na penisu černou tečku. Jestli to je pravda, běž k doktorovi, jestli ne, přesvědč se sám.“

Neměl jsem tu sílu čekat na třetí čínskou věštbu. Vřele jsme dědečkovi poděkoval, štědře jsem ho odměnil a vykročili jsme ulicí Soudce Ti vstříc svým dalším osudům.