Po stopách Oldřicha Čecha Pákistánem

Eko cesty Asie 2008 – Pakistán

Přechod íránsko-pakistánských hranic proběhl v tradiční přátelské atmosféře. Po prvním kilometru jízdy po levé straně jsem zajel moc blízko ke krajnici a najel na kámen, který mi poškodil ráfek, a tak jsem po více jak 6000 km měl první závadu. Kolo jsme vyměnili a v další vesnici mi za 25 kč kladivem ráfek opravili.

Cesta z íránských hranic do Quetty vede pouští, kde začátkem října bylo přes den kolem čtyřiceti stupňů. První úsek cesty byl docela dobrý – občas jen písečná duna, chybějící krajnice nebo asfalt. Po cca 100 km se silnice zúžila na šířku 1,5 auta, a tak vyhýbání obrovským namalovaným náklaďákům bylo složitější, obzvlášt‘, když zde platí pravidlo, že větší má přednost. Po dalších cca 50 km asfalt zmizel a na checkpointu, které jsou skoro v každé vesnici a kde se sám zapisuju, mi řekli, že dosavadní cesta byla ta dobrá. Měli pravdu, zbytek cesty byl většinou bez asfaltu, a tak jsem do Quetty nedojel. Jezdit v noci je prý nebezpečné a vzhledem k místnímu zvyku jezdit bez světel se o to ani nepokouším.

Když zapadlo slunce, zaparkoval jsem na checkpointu. Krajina byla hornatá a většinou pustá. Jen občas se objevila malá vensice a v ní děti, které chtěly propisky. Ze začátku jsem jejich požadavku moc nerozuměl, ale když si o tužky říkali i policajti, tak mi došlo, že je asi opravdu nemají, a tak si přiště vezmu velkou zásobu. Do Quetty jsem dorazil po obědě – no, spíš jen na okraj města, což mi úplně stačilo. Obklopen houfem dětí jsem se pokoušel udělat nějaké fotky místního hemžení, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Lidé a děti byli přátelští a stále se chtěli fotit. Doplnil jsem zásoby jídla a vyrazil směr Lahore (cca 1500 km). Hned za městem mě upoutaly velké kouřící komíny cihelen a údolí zahalené kouřem. Bylo jich tu více jak 30, a tak jsem zastavil u jedné, kde se kouřilo z komína. Hned mě tu přivítali a udělali malou exkurzi. Uprostřed velké hromady stál komín, ze kterého se kouřilo. Do otvorů přikrytých poklicemi sypali dva chlapi uhlí. Moc jsem nechápal, jak to celé funguje, ale majitel této cihelny nám řekl, že už tady vypaluje cihly 30 let.

Na mapě vedou z Quetty do Lahore dvě cesty. Jižní má být ta lepší a po 100 km bude prý freeway. Jen těžko jsem si mohl představit, jak bude v Pakistánu vypadat dálnice, ale doufal jsem, že lepší než ta dosavadní hlavní spojnice s Evropou.

Nejširší nabídku průvodců a map Pákistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

S policejní eskortou

Za Quettou ke mně přijel policajt na motorce, že prý ho mám následovat. Na malé motorce v sandálech vypadal trochu legračně. Na checkpointu si ale vzal pušku, tak už vypadal lépe. Cesta vedla horami podél afghánských hranic a občas byla velmi úzká. Po 20 km předal eskortu policejnímu autu, které jelo přede mnou. Moc jsem nerozuměl, jaké tady číhá nebezpečí, ale když jsem viděl několik bouraček a stav silnice, tak jsem byl docela rád, že mám zdarma průvodce. S policejním doprovodem jsem ujel asi 60 km, když se začalo stmívat, a tak mě na noc zavřeli v areálu místní policejní jednotky. Aby se mi opravdu nic nestalo, tak mě tu celou noc hlídalo šest policajtů s puškami. Klima se změnilo a poprvé zažívám vlhké teplo (cca 30 stupňů), v autě nemám klimatizaci, a tak všechny větráky běží naplno.

Další den byla silnice trochu lepší, ale ve městech to byl opět úplný chaos, a tak jsem byl docela rád, že mi cestu proráží policejní auto s majákem. Ne, že by na něj brali řidiči a chodci nějaký velký ohled, ale trochu to pomáhalo, když nefungoval můj klakson. Doprovodná auta se stále pravidelně střídala a já už je ani nepočítal a nenatáčel. Silnice byla většinou čtyřproudá, ale více jak 70 km / hod jsme stejně nejeli. Kličkovali jsme mezi náklaďáky, motocykly, koly, osly a krávami, a tak cesta moc rychle neubíhala. Docházela mi nafta,  karty na benzínce nebrali, a tak jsme museli zajet do města vyměnit peníze. Bankomat mi visa kartu taky nevzal, ale naštěstí tu byla směnárna, a tak jsem vyměnil dalších deset Euro.

Po 500 km jízdy bez přestávky a jídla jsem požádal o pauzu na jídlo. Malá restaurace byla kousek od benzínky, ale má ochranka moc nadšená z mého výběru nebyla, tak mě aspoň uzavřeli do místnosti, kde jsem byl sám. Po večeři se mi ještě podařilo venku vyfotit pár lidí a pak už jsme pokračovali ve spanilé jízdě. Do Lahore jsme dorazili kolem osmé hodiny. Auto jsem zaparkoval u hotelu, který střežila hotelová ochranka, tak mě policajti nemuseli hlídat. V hotelu jsem zjistil, že mají použitý rostlinný olej, ale ráno v devět už na mě čekal můj doprovod, a tak jsem musel pokračovat na hranice.

Pakistánsko-índická hranice byla kousek za městem. Překvapilo mě, jak tento údajně jediný přechod byl kolem 10 hodiny ráno úplně prázdný. Mé auto bylo jediné, které přejíždělo, a na celnici bylo jen několik lidí. Celníci byli přátelští a odbavení na pakistánské straně proběhlo bez problému. Protidrogový policajt jen zběžně prohlédnul mé auto a zajímalo ho, odkud cestuju. Mluvil dobře anglicky, tak jsem s ním natočil rozhovor. Jeho největší přání bylo, aby se jako každy muslim podíval aspoň jednou do Mekky. Tak jsem mu popřál hodně zdaru a vyrazil do Indie. Vzhledem k stále ne moc přátelskému vztahu mezi Indií a Pakistánem se zde každý den v době uzavírání hranic koná velká show, kdy na sebe obyvatelé jednotlivých států přes hraniční čáru pokřikují. Bohužel na tento zážitek jsem nechtěl čekat, a tak jsem vyrazil kolem poledne do Indie.

Jak se jelo Pakistánem

V Pakistánu jsem byl jen pět dnů a vzhledem k policejní eskortě jsem toho moc neviděl. Překvapilo mě, že jsem neviděl téměř žádné ženy. Lidé se zdáli přátelští, ale o jejich přáních a obavách jsem se toho moc nedozvěděl. Olej se mi žadný sehnat nepodařilo, ale kdybych zůstal v Lahore déle, tak byla šance nějaký získat v hotelu, ve kterém jsem přespal. Narozdíl od Íránu tu pro mě byl větší výběr bezmasé stravy, a tak jsem jedl v místních restauracích.

Jezdit autem po Pakistánu je dosti náročné. Jednak se jezdí na opačné straně, na což jsem si relativně rychle zvyknul. Problém je, když chci předjíždět, že nevidím před sebe. Silnice jsou většinou jednoproudé a jsou na nich pomalé náklaďáky, rikshi, kola, volské povozy, krávy a ve městech ještě spousta lidí. Nejdůležitější součástí auta je klakson, který mi v Pakistánu přestal fungovat.

Cestovní rychlost se pohybuje maximálně kolem 50 km / hod. Cesta z íránskych hranic do Quetty cca 400 km mi zabrala dva dny. Přes Pakistán jsem celkem ujel 1.600 km a utratil jen 500 kč.

Pokud by všichni lidé žili jako průměrný Pákistánec, tak bude lidstvu stačit pouhá jedna třetina zdrojů Země.

Autem z Prahy do New Delhi za 5000 kč

Cesta z Čech do Indie byla 8.000 km dlouhá a trvala jeden měsíc. Kromě Bulharska jsem nikde nezůstal déle než jeden den. Za pohonné hmoty jsem zaplatil pouze 1250 Kč a ostatní náklady nepřesáhly 5.000 kč. Seznámil jsem se s více jak 50 lidmi a s většinou z nich natočil krátký rozhovor.

Z navštívených zemí mě nejvíce zaujal Írán a pohostinnost místních lidí. Během celé cesty jsem nezažil pocit ohrožení a nebezpečí. Nejlepší silnice byly v Turecku a nejhůře se jezdí v Pakistánu. Nejdražší nafta byla v Turecku 34 Kč/l a nejlevněiší v Íránu 0.30 kč/l. Nejvíce použitého oleje jsem nasbíral v Bulharsku – 200 l a žádný v Pakistánu. 

Co se týče zdrojů vody, tak dle zpráv lidí, které jsem potkal, byl velký nedostatek vody v turecké Ankaře a Istanbulu a v íránském Kashanu čerpají z posledních zdrojů podzemní vody.

Ekologická stopa

Je těžké hodnotit, jak žijí obyvatelé jednotlivých států a jaký vliv má jejich životní styl na životní prostředí. Jedním hlediskem je, kolik jednotliví občané spotřebovávají a kolik je schopna naše planeta regenerovat. Vědci spočítali, že na každého obyvatele planety připadá 1.8 Globálních Hektarů. V současné době lidstvo spotřebovává 2.2 GH, což znamená o 20% více zdrojů než je Země schopna generovat. Tato nerovnováha dříve či později povede k devastaci životního prostředí a bojům o zdroje. Paradoxem je, že ti, kteří dnes škodí životnímu prostředí nejméně, jsou a budou na tom nejhůře. Pokud by všichni lidé žili jako průměrný Čech, tak bude potřeba 2.7 zemí k pokrytí zdrojů.

Ekologická stopa – počet Globalních Hektarů GH – zdrojů Země využívaných průměrným obyvatelem jednotlivých států a kolik planet zemí by bylo potřeba pokud by všichni obyvatelé planety žili jako obyvatelé jednotlivých států:

Počet GH na 1 obyvatele planety země	1,8 GH = 1 Země
Česká Republika	4,9 GH = 2,7 Zemí
Rakousko	4,9 GH = 2,7 Zemí
Maďarsko	3,5 GH = 1,9 Zemí
Rumunsko	2,4 GH = 1,3 Zemí
Írán	2,4 GH = 1,3 Zemí
Turecko	2,1 GH = 1,2 Zemí
Pakistán	0,6 GH = 0,3 Země
Indie	0,8 GH = 0,4 Země