Mojžíš je významná starozákonní postava, jedna z nejvýznamnějších osobností náboženských dějin. Zprvu žil v Egyptě, pravděpodobně za vlády Ramesse II, odkud vyvedl předky izraelských kmenů,které pak vytvořily biblickou Izrael. Podle Bible se mu Bůh-Hospodin zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel základ Zákona-Desatero božích přikázání a kde Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu.
Desatero zůstává základem křesťanské a židovské morálky dodnes. Dokonce i Korán se Desaterem inspiroval. Ač člověk nevěřící, uvědomuji si, že nic lepšího nebylo dodnes v této oblasti objeveno. Komunisté se sice snažili nahradit Desatero Morálním kodexem budovatele komunismu, k jakému morálnímu stavu společnosti tímto dospěli, vidíme všichni sami. Protože mě osudy Mojžíše zajímaly, rozhodli jsme se podívat na místa, kde se Mojžíšovy příběhy staly, do Svaté země. Pod pojmem Svatá země si většina čtenářů vybaví pouze Izrael. Svatá země je ovšem pojem širší, starozákonní i novozákonní lokality najdeme nejen na území dnešního Izraele, ale i na palestinských autonomních územích, v Jordánsku a v asijské části Egypta. Tam vedly i naše kroky.
Cesta vede na Sinaj
Nebyli jsme v Egyptě poprvé. Již jsme měli za sebou Káhiru, Gízu, Luxor, Karnak, Údolí králů, chrám bohyně Hapsepšovet i korálové pobřeží v oblasti Hurghady. Tentokráte vedla naše cesta na Sinaj, po stopách Mojžíšových. Egypt nás při první cestě tak fascinoval, že bychom se tam vraceli pořád. Fascinující svět starých památek, pyramidy, oázy v poušti, majestátní řeka Nil, šnorchlování v Rudém moři mezi hejny barevných ryb, korálové útesy, orientální trhy, nesmírné bohatství vedle neskutečné bídy, mercedesy vedle oslíků a velbloudů, milión lidí žijících na káhirském hřbitově v neuvěřitelných sociálních podmínkách, nádherné mešity,ale i křesťanské koptské kláštery a kostely, neodbytní prodavači suvenýrů vedle příjemných pohostinných lidí, rozpadající se taxíky, kuřárny vodních dýmek s vůní jablečného tabáku, internet kavárny vedle rozpadajících se domů či dokonce brlohů, luxusní hotely vedle bídy třetího světa.
Po několika dnech odpočinku na březích Rudého moře jsem se vydali na hlavní cíl cesty- horu Sinaj a klášter svaté Kateřiny. Místního průvodce jsme si domluvili za pár dolarů u tamější cestovní kanceláře. Jako střední generace, která získala vzdělání v dobách předlistopadových, jsme dali přednost ruštině. Průvodce přijel na smluvené místo přesně v deset večer. Menja zavut Mohamed. To nás skutečně překvapilo. Osm z deseti Egypťanů se jmenují Mohamed, ve zkratce Ahmed. Byl fajn, jako většina místních lidí. Spolu s dalšími osmi turisty – Rusové a Italové- jsme nasedli do obstarožního mikrobusu a dobrodružství začalo. Nočních sto padesát kilometrů jsme zvládli do půl druhé ráno. Přivítal nás noční klášter svaté Kateřiny. A s ním několik stovek velbloudářů nabízejících své služby. Ti odolnější nafasovali baterku a dali se na noční pochod.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Průvodcovská literatura uváděla, že se jedná o tříhodinový výstup. Nevěřil jsem, říkal jsem si, že za svižné dvě hodinky jsme nahoře. Hluboce jsem se mýlil. Na vrchol vysoký 2286 metrů jsme stoupali svižně skoro čtyři hodiny. Před námi jen prudká cesta nahoru,světla stovek baterek, všudypřítomní beduíni nabízející službu svého velblouda. Moje něžnější polovička po třech hodinách chůze využila jejich služeb. Na velbloudu – po dvacetiminutovém smlouvání o ceně- si klidně kráčela k vrcholu, netušila ovšem, že posledních sedm set schodů musí stejně pěšky. Kolem půl šesté ráno jsme byli na vrcholu. A pak to přišlo. Východ slunce. Oranžová koule ozářila celý Sinajský poloostrov, vrcholky hor dosahující výšky i přes 2600 metrů. Kolem nás fascinující atmosféra. Vedle kaple svaté Trojice (zde prý Bůh promluvil k Mojžíšovi z kouřového oblaku) a malé mešity (muslimové a křesťané žijí v Egyptě po staletí vedle sebe v míru a pohodě) stojí skupina korejských věřících a zpívá náboženské písně. Udělali jsme desítky fotografií okolních hor, ale atmosféru nezachytíte. Tu musíte uložit v srdci.
Dolů jsme se vraceli stejnou cestou. Nebylo již příjemných nočních 17 stupňů, ale hodně přes 30. V devět jsme dorazili do kláštera svaté Kateřiny. Křesťanští mniši zde žijí neustále od roku 527, kdy klášter založil císař Justinián. Stavba nahradila kapli, která stála vedle hořícího keře, kde podle tradice spatřil Mojžíš Boha.
Kapli postavila svatá Helena, matka císaře Konstantina roku 337. V 9.století byl klášter pojmenován po svaté Kateřině, poté co mniši našli na nedaleké hoře její ostatky. K vidění zde je nejen hořící keř, ale i Mojžíšova studna, bazilika , a dokonce i mešita. Bohužel, druhá největší křesťanská knihovna po Vatikánu, plná vzácných rukopisů z raně křesťanské doby, je přístupná na zvláštní povolení jen badatelům. K Rudému moři jsme se vrátili až ve tři odpoledne. Nespali jsme celou noc, ale nadšení z toho, že jste kráčeli po kořenech naší křesťanské civilizace, vám spánek nahradilo. Svatá země a vůbec celá oblast Blízkého východu nás tak uhranula, že i přes možná rizika vyplývající z irácké krize či občasného terorismu, se do ní stejně zase vrátíme.
