Mystičtí zpěváci z dalekého Bengálska, blázni posedlí hledáním božství v člověku, osamocení tuláci, jejichž domovem je pouze vítr – takové jsou typické a trochu romantické představy o baulech. Roční výpravu za „skutečnými“ bauly podpořil Expediční Fond.
Baulský byznys
Baulové v jasně oranžových či pestře záplatovaných hábitech a s jednostrunnou ektárou zdviženou v působivém gestu nad hlavou jsou dnes bezpochyby nejznámější ikonou bengálské kultury. V Kolkatě, hlavním městě indického Západního Bengálska, stejně jako v jejím bezprostředním okolí, se s nimi lze potkat takřka na naždém rohu: jejich písně jsou pravidelně vysílány rádiem i televizí, objevují se na reklamních plakátech a téměř neustále se někde konají nejrůznější baulské festivaly, vystoupení a workshopy.
Bengálská společnost je baulskými písněmi doslova posedlá. Proč však právě jimi, když kromě nich existují desítky jiných písňových žánrů, od klasických přes náboženské až po lidové? Je to tím, že baulské písně v sobě mají rozměr, kterou jiné žánry postrádají. Na první pohled vypadají jako obyčejné vesnické lidovky, jsou však doslova nabity skrytým smyslem. Ten odkrývá hlubokou lidskou moudrost vyjádřenou vtipným a prostým jazykem, zároveň však poukazuje i na esoterické znalosti o lidském těle či na touhu přiblížit se božství, které nesídlí kdesi v dalekých nebesích, ale nalézá se přímo zde – v člověku samém.
Být baulem tedy neznamená jen zpěv písní. Je to celý životní styl, který je současnému městskému člověku velmi sympatický. Podle široce rozšířených představ je ideální baul osamělý tulák vyvázaný ze sociálních vazeb, mudrc povznesený nad všechny lidské malichernosti i světská lákadla, moudrý blázen odsuzující kasty a překračující hranice náboženství. Mnoho lidí je fascinováno také spirituálními aspekty baulské cesty: o baulech se říká, že nemají chrámy, ani neprovádějí rituály – jejich mystické písně jsou jedinou formou vztahování se k božství, které má vcelku abstraktní a eklektickou povahu (o tom ostatně svědčí i to, že může být nazýváno různými jmény: Kršna, Alláh, Ježíš…).
Tento lákavý obraz je však pravdivý jen zčásti. Baulové sice opravdu nemají chrámy a obecně stojí mimo běžné institucionalizované náboženství, to ovšem neznamená, že by šlo o mystiky, jejichž veškerá zbožnost spočívá ve zpěvu písní. Obraz baulů jako mystických pěvců je do velké míry produktem bengálského obrození, jež přibližně před sto lety rozvířilo debaty o kořenech a povaze bengálské společnosti a usilovalo o její modernizaci. Baulové se zdáli nabízet mnohem „romantičtější“ a humanističtější podobu spirituality i přístupu ke světu, než jakou nabízelo tradiční náboženství a společnost rozdělená do kast. Pravdou však je, že tradiční baulská praxe se neskládá pouze ze zpěvu písní, ale především z tvrdé práce na svém těle a tajných rituálů, pro něž je potřeba spolupráce ženské partnerky. Zpěv písní je pak spíše jen doplňkem, který se nicméně ve 20. století dostal z komerčních důvodů do popředí. Dnes je po baulských písních tak velká poptávka, že baulští zpěváci vznikají doslova jako houby po dešti.
S prostředím baulského světa jsem se seznámila již před několika lety při svém několikaměsíčním pobytu v Kolkatě. Protože mě zajímalo, jak vypadá baulská tradice ve svém původním prostředí stranou velkých měst a byznysu, vypravila jsem se do Bengálska znovu, abych na venkově po těchto tradičních formách pátrala.
Putování Rárhem
O baulech je známo, že dříve žili výhradně na vesnicích; do blízkosti měst se začali přesouvat kvůli lepšímu výdělku teprve v průběhu 20. století. Při svém pátrání jsem tedy zamířila na venkov. Výpravu jsem započala v Rárhu, tj. v oblasti centrálního Bengálska ohraničené na východě řekou Bhágírathí (jedním z ramen Gangy). Většinu času jsem trávila v distriktu Birbhum, o němž mnozí tvrdí, že to je pravá domovina baulů.
Jedním ze způsobů, jak lze údajně potkat zajímavé bauly, je návštěva některého festivalu, na něž baulové přijíždějí jako posluchači i jako účinkující. Zkusila jsem nejdříve několik velkých a u kolkatských vrstev vyhlášených „baulských festivalů“. Po špatných zkušenostech s nimi jsem se ale zařekla, že už budu nadále objíždět jen málo známé vesnické akce, o nichž bengálské elity nemají potuchy. A tak jsem trávila mnoho hodin kodrcáním se v rozhrkaných autobusech, jen abych unikla stereotypům a měla možnost setkat se s těmi skutečně „opravdovými“ bauly.
Vesnické festivaly
Malých vesnických festivalů jsou v Bengálsku desítky. Téměř nikdy nebývají přímo baulské, ale jsou pojímány šířeji – zpravidla se konají pod hlavičkou višnuismu. Oblíbené jsou festivaly, na nichž se oslavují události vztahující se k životu višnuistických božstev Rádhy a Kršny nebo hlavního propagátora tohoto kultu v Bengálsku – světce Čaitanji (1486-1534). Také se mohou pojit se smrtí významného lokálního gurua nebo jiné výrazné osobnosti.
Na takovéto festivaly, které trvají zpravidla několik dní, přicházejí tisíce lidí z blízkého i dalekého okolí. Ve vesnicích nebývají žádné hotely ani ubytovny, a i kdyby byly, většina lidí by na ně stejně neměla peníze. A tak spí, kde se dá: na nádvořích chrámků, pod různými přístřešky z látek a plastů, ale i kdekoli jinde, kde je alespoň kousek volného místa a přitom nehrozí, že by na ně někdo šlápl. Na některých festivalech staví dokonce pořadatelé stany vystlané slámou, což přijde obzvláště v chladných zimních měsících, kdy jde nad ránem i v tropické Indii pára od pusy, opravdu vhod.
Atmosféra je tam podobná jako na našich poutích: původní náboženský rozměr je skryt kdesi daleko za plastovými stánky přeplněnými sladkostmi, obřími naběračkami, kleštěmi na odtahování hrnců z plotny, plakáty filmových hvězd a jiným nepříliš poetickým obsahem. A když se člověk dobře dívá kolem, může v té změti dokonce zahlédnout i pár maličkých dřevěných kolotočů na ruční pohon. Naprostou samozřejmostí jsou pak pódia s hudební produkcí – pěkně nahlas a co nejblíž u sebe, takže se účinkující z různých pódií musí překřikovat. Je příhodné, že jeden z mých baulských přátel uvažuje o zpívání písní výhradně v bitevních metaforách.
Vesnické festivaly mají příjemně svobodnou atmosféru a stojí jistě za zmínku, že právě kvůli ní byly za dob bengálského obrození tehdejšími mravokárci často pranýřovány. Největším trnem v oku jim bylo stýkání různých kast, volné mísení mužů a žen a přítomnost pochybných elementů – tantriků, podvodníků a prostitutek…
Baulové na tyto festivaly přicházejí v hojném počtu, neboť jim skýtají dobrou příležitost k výdělku i kontaktu s ostatními zpěváky a praktikujícími. Festivaly jsou pro ně velmi výhodné: mohou získat informace o jiných festivalech, novou posilu pro svou kapelu, dozvědět se o možnosti nahrávání pro rozhlas, směnit talismany, koupit nový hudební nástroj nebo se naučit novou písničku. Nejeden baul takto přišel dokonce ke své životní partnerce. Na festivalech se žije v noci, zatímco přes den panuje ospalá nálada: z ampliónů se linou unylé mantry či donekonečna opakované písně z cédéček a lidé dospávají probdělou noc, případně si prohlížejí kuchyňské náčiní vyložené na plachtách podél cest. Jakmile se ale zešeří, začne se festival pomalu probouzet k životu. Poloprázdné uličky mezi stánky se zaplní proudy lidí a začnou ožívat i pódia, na nichž se pak muzicíruje dlouho do noci.
Pódia jsou někdy vysoké prkenné stavby, jindy to ale bývá jen trocha volného místa na zemi mezi sedícími diváky. Na pódiu se tísní spousta baulů, kteří čekají, až na ně přijde řada. Nesmí chybět muž s notesem, který si u každého nově příchozího zapíše patřičné personálie, aby pak před jeho výstupem mohl ohlásit jeho jméno, vesnici a někdy i gurua, pokud je mezi lidmi více známý. Baulové nejsou rozhodně nijak jednotnou tradicí, a tak takové programy bývají často hotovou přehlídkou nejen zpěváckých stylů, ale i účesů, různobarevného oblečení a hudebních nástrojů. Výdělky nebývají velké. Pokud se zpěvák předem s pořadatelem nedomluvil na větším programu, dostane příležitost zazpívat jen dvě nebo tři písně, za což dostane zpravidla 5-30 kč. Konkrétní částka záleží na spokojenosti publika: když se někomu právě zpívaná píseň obzvláště líbí, přistoupí ke zpěvákovi a spínacím špendlíkem mu na oděv připne drobnou bankovku.
Aby si baul vydělal alespoň trochu slušné peníze, musí za večer obejít několik pódií a na každém dostat příležitost vystoupit. To však není vždy snadné. Zatímco některá místa jsou otevřená všem, kolem jiných se pohybuje víceméně stálá skupina zpěváků, kteří vetřelce nevidí moc rádi. Na jednom známějším festivalu dokonce funguje stan zřízený a spravovaný bengálskou vládou, v němž mohou vystupovat jen ti, jímž došlo poštou oficiální pozvání (není snad třeba zmiňovat, že hudební produkce na tomto místě bývá jedna z nejhorších).
Baulští zpěváci si v podstatě konkurují, a tak není divu, že mezi nimi občas panuje jistá nevraživost. Obvykle jsem se vystoupení také aktivně účastnila (doprovázela jsem své baulské přátele na činelky), a tak jsem měla dostatek příležitostí vyslechnout hádky o pořadí účinkujících, počet zpívaných písní, nebo dokonce i o jejich maximální povolenou délku – čím déle totiž baul zpívá, tím je větší šance, že někdo z publika vstane a připne mu na oděv další bankovku. Účinkování samo mi často nepřišlo moc zábavné – účastnila jsem se ho především proto, abych se lépe sblížila s ostatními vystupujícími. Mnohem větší cenu však pro mě měly „okraje“ – náhodná setkání s obyčejnými praktikanty, kteří se programů aktivně neúčastnili, nebo rozhovory s partnerkami baulů čekajícími v ústraní. Opravdu zajímavé postavy bych bohužel spočítala na prstech jedné ruky. Velká část rárhských baulů, s nimiž jsem se setkala, žila v podstatě nezajímavým rodinným životem a k ideálu mudrce povzneseného nad světská lákadla měla hodně daleko. O praxi se s nimi příliš mluvit nedalo, zajímali se spíš o peníze a možnosti koncertování v cizině.
Jednu zajímavost jsem v Birbhumu ale přeci jen potkala. K mému velkému překvapení se ukázalo, že v baulských ášramech žije spousta cizinek, přičemž některé zde hledají pravou spiritualitu, zatímco jiné „tantrický sex“. Naprostá většina jich zůstává společností téměř nepovšimnuta; několika z nich se však podařilo vypracovat se na slavné baulské zpěvačky, které si oblíbilo publikum po celém Bengálsku.
Útěk do Bágri
Mé cestování po Rárhu trvalo půl roku. Ačkoli jsem zažila i spoustu hezkých zážitků, začínala jsem být postupně čím dál otrávenější z negativ, která se k baulsko-uměleckému stylu života pojí. Vadily mi hlavně nepříjemné konkurenční vztahy, neustálé handrkování o peníze a nadměrné užívání alkoholu a konopných produktů. A k tomu všemu se ještě přidalo vyčerpání z nedostatku spánku a špatného jídla. Proto jsem se jednoho dne odhodlala k činu a překročila řeku Bhágírathí, čímž jsem definitivně opustila svět rárhských umělců a vstoupila do Bágri, světa skutečných praktikantů.
Bágri tradičně označuje oblast na východ od Bhágírathí (tj. distrikty Muršidabád a Nadiu) a sahá až k hranici s Bangladéšem, který dříve tvořil s Bengálskem jeden kulturní celek. Je známo, že v Bangladéši se dodnes zachovala řada tradičních forem, které jsou v indické části Bengálska již mrtvé; bylo tedy možné očekávat, že i Bágri na tom bude s tradicemi lépe než Rárh.
Přesun do Bágri se ukázal jako výborná volba. Ačkoli i tato oblast trpí řadou ekonomických problémů a sociálních třenic, lidé jsou tu mnohem příjemnější a nejsou ještě tolik zkažení západními vlivy. Bylo pro mě milým překvapením, že se ke mně chovali jako k normální lidské bytosti a nikoli jako k pouhému zdroji rychlých financí nebo pracovních příležitostí v Evropě. Rozdíl mezi těmito dvěma prostředími si ostatně uvědomují i sami zdejší baulové, kteří ke svým bratrům „za řekou“ moc důvěru nemají a považují je za pouhé zpěváky, co o skutečné praxi nemají potuchy.
Po mnoha měsících vyčerpávajícího putování jsem tedy konečně našla v Bágri to, co jsem od počátku hledala. Usadila jsem se v jednom vesnickém ášramu u starého baulského páru – gosvámímu bylo kolem osmdesáti a jeho ženě (gurumá) něco lehce pod šedesát. Vzali se, když gurumá bylo necelých devět let, a od té doby spolu jdou po cestě praxe.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V Ášramu
U těchto lidí jsem našla výborné zázemí. Zase jsem dobře jedla, dobře spala, a nebýt toho, že naše studně s „pitnou vodou“ byla po deštích zamořená arsenem (což je bohužel pro tuto oblast typické), byla by to úplná idylka. Vstávala jsem ve čtyři a doprovázela ještě za tmy gosvámího na jeho zdravotních procházkách vesnicí, pomáhala jsem s přebíráním rýže a krájením zeleniny k obědu – a při tom všem pečlivě sledovala dění okolo. Život v ášramu plyne poklidně a zajímavě. Ačkoli mívá ášram stálé obyvatele, nebývá chápán jako soukromý prostor – je to především místo setkávání. Často přicházejí různí sádhuové, kteří buď potřebují něco důležitého prodiskutovat, a nebo jen někde chtějí přespat; neustále se také poblíž nachází některý ze žáků, který o svého gurua a jeho ženu pečuje (pomáhá s úklidem, masíruje je olejem, obstarává jídlo atd.).
Ášram má kromě toho důležitou roli i pro život obyčejných lidí z vesnice. Nebylo dne, aby někdo nepřišel s tím, že jeho dítě má horečku, kráva nechce dojit nebo že si neví rady s organizací hostiny na počest zemřelého příbuzného. Gosvámí se vždy snažil co nejlépe pomoct – ať už dobrou radou či drobným magickým úkonem (pro potřeby té pohřební hostiny dokonce propůjčil prostory samotného ášramu, neboť bylo jasné, že rozvětvené příbuzenstvo se vejde lépe do něj než do malé chatrče pozůstalých).
Nejraději jsem měla večery, kdy se v ášramu scházeli po celodenní dřině na poli nejbližší žáci. Někdy se jen tak nezávazně klábosilo, jindy se však donesly hudební nástroje, a pak se celý večer zpívalo a hrálo. To bylo něco jiného, než jsem znala doposud: žádné soupeření zpěváků, žádné vyumělkované líbivé melodie. Zpívali jsme čistě sobě pro radost (občas to znělo dost výhružně) a nezřídka dokonce na stále stejný nápěv. Na nápěvu totiž ve skutečnosti zas až tak nezáleží: jde hlavně o slova písní, které zvláštním metaforickým jazykem kódují tajnou praxi komunity. Gosvámí občas píseň zastavil, aby se mě zeptal, zda jsem všemu dobře porozumněla. To vždy vyvolalo mezi žáky ohromné veselí. Blýskali radostně očima a nedočkavě čekali, až mě gosvámí přistihne při nějaké neznalosti: Jak se dá přejít bezpečně řeka, v níž řádí tajfun? Kolik částí má měsíc? A kde se v těle nachází krokodýl?
Když gosvámí a gurumá cestovali, brali mě s sebou. Navštěvovali jsme ášramy i malé domácí usedlosti přátel, a tak jsem měla možnost poznat zblízka jejich všední život. Potěšilo mě, že oproti prostředí baulů-umělců se mezi nimi téměř nevyskytuje alkohol ani jiné drogy (pomineme-li ovšem tabák). Základem baulské praxe je totiž co největší kontrola nad svým tělem, a toho při používání drog nelze uspokojivě dosáhnout. Také stojí za povšimnutí, že zdejší „baulové“ se takto sami většinou nenazývají a mívají řadu jiných identit. Často o sobě pouze říkají, že jsou „fakíři“ – doslova tedy nuzáci, chudáci či ubožáci. Je příjemné, že zatímco rárhští umělci hledají neustále způsob, jak co nejrychleji zbohatnout, v Bágri se lze dodnes setkat s ideálem chudoby a relativně velké nepřipoutanosti k majetku. Pro mě však bylo ze všeho nejdůležitější, že zdejší baulové stále poctivě provádějí svou tajnou tělesnou praxi a považují ji za těžiště svého života. A když zjistí, že se o ni někdo opravdově zajímá, těší je to a rádi se o své zkušenosti podělí.
Ačkoli expedice zprvu nevypadala příliš slibně, nakonec se povedla víc, než jsem čekala: nejenže jsem skutečně objevila svoje „opravdové“ bauly, ale ještě jsem – po mnoha letech ježdění do Indie – našla v této zemi druhý domov.
