Po stopách bájného slovinského Zlatoroga

Něco takového už opravdu musí stát za to, řekli jsme si a rozhodli se, že si trochu té krásy taky sobecky uzmeme pro sebe.

Jako správné období pro honbu za poznáním jsme zvolili červen – měsíc, ve kterém Slovinci slaví výročí vyhlášení své nezávislosti. A protože nás přímo magicky přitahují terénní nerovnosti, kopečky, hrbolky a krtince, nemohla naše pouť směřovat nikam jinam než do pohoří, ve kterém se takových pahrbků urodilo požehnaně – do Julských Alp. A pro zajímavost dodávám, že tato nejvýchodnější část Alp je jedním z mála pohoří, které bylo pojmenováno již v dávné historii a to podle římské osady Forum Iulii, kde vládl rod Juliovců.

Mléko a strdí vítězí

Představíme-li si „Julky“ jako terč, potom jeho černým středem bude bezesporu nejvyšší hora celého pohoří – Triglav. Sem míří střely většiny střelců, pistolníků a hráčů šipek. Říká se, že každý Slovinec by měl alespoň jednou v životě pokořit jeho vrchol a shlédnout z jeho špice na střechy své rodné země.

Měli jsme zprvu také takovou touhu, ale pak jsme od tohoto záměru odstoupili a pro tentokrát jsme se rozhodli nepřekážet Slovincům v konání jejich nepsané občanské povinnosti. Navíc, když si uvědomíme, že občanů tohoto národa jsou přibližně dva miliony a dnů, kdy se dá nahoru bezpečně vylézt asi šedesát v roce, myslím si, že tam bude celkem slušně narváno. To si radši pak doma vyfuníme na Říp – je to přeci jen o pár stovek metříků níž a navíc je tam ještě to mléko a strdí…

Do doliny? To se pěkně zapotíte!

Nepůjdeme-li teda po vršku, co to vzít pěkně od spoda? A když už dolinou, proč ne rovnou tou, která se pyšní přívlastkem nejkrásnější? Jako výchozí bod k prozkoumání Doliny sedmi triglavských jezer jsme zvolili chatu neboli „Koču“ na Planini pri jezeru, kde jsme přespali.

Vydatně posilněni ještě teplým domácím štrůdlem jsme se vydali do lůna horských velikánů. Jelikož každá odměna musí být zasloužená, rozhodli jsme se nejprve pokořit nějaké ty výškové metry a dolinu si nechat až na zpáteční, sestupovou cestu. Proto naše první kroky směřovaly z romantické planiny Dedno Polje stále vzhůru a vzhůru a vzhůru. Teda, koho napadlo umístit ta vrata tak vysoko? Ale nejsou vrata, jako Vrata, tato, uzavřená mezi horu stejného jména a její kolegyni Zelnaricu, si hned tak s nějakou brankou nezadají! A vůbec, všechny vchody do světských staveb; jim zkrátka sahají sotva k petlici!

Stráž nebo svůdná Koč(k)a?

Pomyslnou branou vstupujeme do království bílého vápence. Před námi se rozkládá masiv hory Kanjavec, která právě drží stráž. Někteří z nás se s ní chtějí vyfotit a neváhají za tím účelem vyšplhat až na její temeno.  Zleva z hřebínku na nás mává Zasavská koča a láká k návštěvě. Jejím svodům se těžko odolává. Dobrá, ale jen na chviličku!

Nejširší nabídku průvodců a map Slovinska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ledově tichá krása

A je to tady! S otevřenou náručí nás vítají první dva ze sedmi sourozenců rodiny Jezerů – Jezero pod Vršacem a Rjava Mlaka. Ale jejich objetí je jaksi chladné. Řekla bych – ledovcově! Zato ten výhled odtud! To je neskutečná krása!

Vypráví se, že Bůh, když rozdával zemi lidem, snažil se být spravedlivý a nestranný. Ale protože i on myslel na své blaho, nechal si ten nejkrásnější kout pro sebe. Při svém rozdělování si však nevšiml skupinky lidí, kteří byli tiší, spokojení, nikam nespěchali a neprali se o to nejlepší jako ostatní. Byli mu velmi sympatičtí a tak se rozhodl se, že jim toto území, které mělo být původně určeno pro něj, věnuje.

Divadelníci

Od dalšího jezera na trase – Zeleného – pokračujeme dolů velmi pozvolným a příjemným sestupem. Cestu nám zpestřují svišti, jejichž huňatá těla se prohánějí mezi bělavými valouny. Předvádějí se a producírují – jsou to komedianti.

Ale pozor! Nejsou jedinými hrdiny zvířecí říše, jejichž vystoupení máme tu čest shlédnout. “Hele, koukej, támhle…co to je?“ “Ty vole, Kozoroh!“, nese se údolím. Velká koza s obrovskými zahnutými rohy. Počkej…počkej…nemá ty rohy zlatý? Že by…že by…Zlatorog?!

Zlatorog

Vy jste nikdy neslyšeli o tomto tvorovi? A po kom si myslíte, že je pojmenován jeden z nejznámnějších slovinských pivovarů? O místních chatách, kočách, penzionech a jiných ubytovacích zařízeních nemluvě! Zlatorog, to je bájné zvíře, má podobu kozoroha se zlatými rohy a kopyty a protože je velice plachý, spatří ho většinou jen osamělí poutníci a cestovatelé.

Ale pokud má někdo na cestě opravdové potíže, Zlatorog ho obvykle nenechá v úzkých a s dobrosrdečností sobě vlastní mu pomůže. Takový je to charakter!Ale pozor! Ne abyste se pokusili Zlatoroga chytit! Mohli byste dopadnout jako jeden lovec, který to zkusil a skončil v hluboké rokli, která se před ním znenadání otevřela – samozřejmě díky Zlatorogově kouzlu!

Čtvrtou a zároveň největší vodní plochou na trase je Veliko jezero, zvané také Ledvica. Spiklenecky na nás mrká z lůna hor a pohrává si se slunečními paprsky, které odráží jak bumerang zpátky do atmosféry. Přihraj nám taky nějaké!

Manekýna

Od tohoto místa dolina trochu mění svůj charakter. Více se otevírá a také odvazuje, zejména co se týče výběru oblečení. V jejím šatníku je najednou kromě nenápadné bílé a šedé také spousta odstínů zelené. A pozor! – bez zábran se pouští i do pestrobarevných květinových vzorů!

Předvádí se ve zbrusu novém přehozu ušitém z fialovo-růžových nití silenky bezlodyžné, žlutých a bílých lomikamenů, bledě modrých pomněnek, tmavě modrých hořců jarních, žlutooranžových hvězdnic alpských, fialovo-růžových trávniček a desítek dalších. Sem tam dozdobí svrchník nepřehlédnutelně žlutě zářícím úpolínem a jako nejdražší brož přidá oranžově plápolající lilii.

Tak už je mi jasné, kde hledali módní návrháři šedesátých let minulého století inspiraci!A to bych se málem zapomněla zmínit o nenápadné krásce – protěži alpské.  Ale to už nás vítají další dvě ze sedmi statečných jezer – Močivec a Dvojno jezero. Na jejich břehu se vyvaluje Koča při triglavskih jezerih.

Čolku, příště!

Od chaty pokračujeme ještě chvíli na jih a poté nabíráme kurs východním směrem na planinu Ovčarija a dále do cíle k chatě u jezera. Domov endemického čolka horského – Črno jezero – nám tedy pro tentokrát zůstane utajen. Ale protože jej i celou dolinu bedlivě střeží tři hlavy boha Triglava, doufáme, že jej uhlídají a že se nám co nejdříve naskytne přiležitost se s černým tvorečkem ještě osobně setkat.

Dobro došli!