Po oslích stezkách liduprázdnými balkánskými horami

Cesta autobusem je sice dlouhá, avšak už na palubě je jasné, že partou rezonuje všudypřítomný smysl pro humor. Skupina se díky tomu dokáže přenést i přes fakt, že řidič naskladnil pouze Starobrno a Krušovice. 

Odpoledne dojíždíme do vesničky Mavrovo, kde strávíme tři noci. Leží přímo u modravého Mavrovského jezera (1200 m) pod malebnými zelenými kopci v srdci stejnojmenného národního parku. Postavíme stany v areálu sportovního komplexu a většina bajkerů už vyráží vstříc rozehřívací etapě kolem jezera. Já se pouštím do vaření, při kterém mi zpovzdálí pomáhá smečka pěti psů. Na tenhle balkánský psí standard si budu holt muset zvyknout. Mimochodem jednoho z „trhačů“ si hned zamiluju a začínám přemýšlet, jak ho propašovat domů. 

Medové dobrodružství pod Velkým Korabem

První etapa vede národním parkem Mavrovo a zčásti podhůřím Šar Planina. Šar Planina je pohoří nacházející se na hranicích Severní Makedonie a Kosova, malou částí zasahuje i do Albánie. Nejvyšším vrcholem je Titov vrh. My směřujeme k nejvyšší hoře Makedonie i Albánie nazývané Velký Korab (2763 m). Vyrážíme z Mavrova stoupákem po luxusní nové asfaltce. Následuje sjezd do vesnice Vrben, odkud už pokračujeme po pravé balkánské makadamové cestě. Jedeme smíšeným lesem, výhledy máme do údolí pod námi. Cestou potkáváme jen dva dřevorubce, tři psy a starousedlíky. Po hodině jízdy se ocitáme v usedlosti Brodec, kde jsou dva polorozpadlé domy obklopené množstvím včelích úlů ve stráni. Tady nás čeká medové dobrodružství. Zdá se, že devadesátiletý včelař čekal několik let na svou příležitost. Jako správný obchodník dává všem ochutnat své medové pokrmy zcela zdarma. Poté je většině z nás hloupé odjet s prázdnou, a tak si kupujeme pár sklenic medu. Přepočty z místní měny nám nedělají starosti, ale později zjišťujeme, že jedna sklenice byla za 450 Kč! Pan včelař si mne ruce a dalších pár let bude dozajista slavit. Každopádně medový příběh s námi pojede až domů. Sjíždíme po šotolině údolím řeky Radika a po asfaltce až do našeho kempu v Mavrovo. Tento den máme v nohách 62 kilometrů s převýšením přes 1000 metrů. 

Nejširší nabídku průvodců a map Severní Makedonie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Královská etapa v parku Mavrovo

Další den nás čeká královská etapa, tedy jedna z nejtěžších. Vyjíždíme na náhorní planiny tvořící centrum národního parku Mavrovo. Tady projíždíme krajinou podobnou mongolským stepím a dojedeme horským kamenitým terénem skrze dvoutisícové hory až do osady Lazarpole, což je relativně civilizovaná malebná horská vesnička. Nikde ani noha, pouze stádo ovcí na obzoru. Stádo je hlídáno psy, po pastevci se slehla zem. Toho jsem se trochu obávala. Příručky radí: musíte zachovat klidnou hlavu, jet pomalu, případně slézt a pomalu projít. Na to už je pozdě, jsme uvězněni mezi zvířaty. Nakonec jsme projeli bez úhony, ale i tak se trhač rozhodl prověřit naše sprinterské schopnosti a až po několika stech metrů nás nakonec nechává žít. Uff. Po krásném sjezdu potkáváme celí vyprahlí úplnou „fata morganu“ v podobě luxusní restaurace ve zmíněném Lazarpoli. Ochutnáváme tradiční pokrmy a užíváme si pohodu. Pokračujeme pak krátkým výjezdem a parádním technickým sjezdíkem do vesnice Tresonche a Selce.  Relativně náročným stoupáním se přehoupneme přes hřeben, kde nám místní málem skácí strom na hlavu. Stoupáme lesní pěšinou, až se napojíme na horskou silničku, kterou dojedeme přímo do kempu. Máme za sebou téměř osmdesát kilometrů a převýšení skoro 1900 metrů!  

A čeká nás ještě jeden parádní bajkový zážitek. Skrz nekonečnou náhorní planinu národního parku Mavrovo dojedeme do horské vesnice Galichnik. Vesnička je hezky udržovaná, s několika fajn restauracemi. Silnice zde končí a pokračujeme po turistické. Už chápu, proč jsme jediní dva odvážlivci, kteří se touto kaskadérskou cestičkou pustili. Naštěstí milujeme výzvy a jít kousek pěšky není žádná potupa. Kamení, ostré zatáčky a pod námi sráz, tak vypadá pořádné MTB. V trailu jedeme až do vesničky Janče a busem se přesouváme k Ohridskému jezeru, do příjemného kempu přímo u vody ve vesnici Lubanishta.

Albánské dobrodružství 

Odtud vyrážíme na okruh do blízké Albánie, která nám připomene značné kulturní rozdíly těchto sousedních zemí. Je více variant tras a my samozřejmě volíme tu dobrodružnější. Po pár kilometrech přejíždíme přes hranice, projíždíme městem Debar a vydáváme se za dobrodružstvím do hor po šotolině. Brzy se kupodivu zjevíme na nové silnici, začínající uprostřed ničeho, s šířkou D1 a kvalitou rakouského povrchu dálnic. Tento nepochopitelný počin jak rychle začne, tak rychle končí. Průzkumnická část etapy již klepe na dveře. Šlapeme vesnicí Kalivač, míjíme budovu, jež vypadá jako vězení. Zvědavost nám nedá a nakoukneme dovnitř. Je to obchod a hospoda ve vesnici Pleshisht. Místní z nás mají Vánoce, my z nich taky.  Šotolina nakonec zmizí a prodíráme se balvany a roštím, vyhýbáme se stádu s velkým psem, a nakonec po další „okrskové“ cestě necestě až do horského sedla přes osadu Selce. Odtud sjíždíme několik kilometrů do městečka Pogradec a do baru na trochu vody. Místní pánové ze mě mají svátek a platí nám piva. MTB ženy v cyklo oblečku tudy zřejmě nejezdí každý den. Pogradec je jinak moc hezké, na albánské poměry upravené a relativně čisté městečko se samozřejmou přítomností nějakého toho balkánského kýče.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

Odpočinek u Ohridského jezera

Ohridskému jezeru se přezdívá pro jeho čistotu „makedonské moře“ či „Titicaca Evropy“. Malebný Ohrid, právem zapsaný jako památka UNESCO, je ideálním místem pro odpočinkový den. Můžeme procházet zdejší tisíciletou architekturu nebo jen tak relaxovat při koupání či návštěvě některé z mnoha hospůdek. 

Východní a západní břehy jezera jsou strmé a členité, zatímco severní a jižní břehy jsou spíše mírné a pozvolné. Jezero je dlouhé 30 km a v nejširším bodě dosahuje šířky 15 km. Díky hornatému terénu, uzavřenému vodnímu systému, hloubce a stabilním podmínkám v průběhu času se v jezeře vyvinuly unikátní ekosystémy s přibližně 200 endemickými druhy. Já a pár dobrovolníků jdeme běhat a později se vydáváme na pětikilometrovou pobřežní procházku do rybářské vesničky Trpejca. Za zeptání nic nedáš, cestu zpět jsme vyřešili lodičkou. Supr zážitek za pár korun. 

Přes hory do Ohridu

Vyrážíme do vápencového pohoří a národního parku Galičica. Nejprve stoupáme po asfaltce, poté najíždíme na horskou cestu. Krajina se zajímavě červená a z vrcholků se můžeme kochat pohledy na blankytně modrou hladinu Ohridského a Prespanského jezera. Sjezd do Ohridu si vybíráme těžký, pěkně po turistické cestě. Na noc přejíždíme autobusem k Prespanskému jezeru, odkud brzy ráno vyrážíme na start poslední etapy. 

Monastýr Treskavec a makedonský aquapark

Z města Prilep nás čeká náročný výšlap k monastýru Treskavec, který se nachází na opuštěném skalnatém hřebeni Zlatovrv, asi 8 kilometrů severně od města Prilep. Klášter, známý také jako St. Bogorodica a proslulý svými byzantskými freskami, byl postaven ve 12. století a dnes ho obývá jen jeden jediný mnich. 

Po vydatném obědu ve městě se přesouváme na místí plovárnu. Koupačka před cestou přichází vhod. Nikde není ani noha, dokonce nás obsluha tobogánu nechává jezdit zdarma. Jsme pro ně asi vzácná návštěva. Předvádíme výkony hodné reprezentace aquabel a se smutkem (i chlorem) v očích se psychicky připravujeme na konec makedonského dobrodružství.

Pohodová atmosféra, dobrodružství na každém rohu, skvělí průvodci a široké spektrum destinací i aktivit je společným jmenovatelem všech cest s CK KUDRNA. V nabídce najdete ferraty, kola, poznávací zájezdy i zimní akce. Více na www.kudrna.cz.