Navštivte severozápadní Honduras – kraj mayských pyramid, karibských pláží a potomků afrických otroků.
Když nechcete, neplaťte
Podíváme se trochu po severozápadním Hondurasu. Naší cestu zahájíme na hraničním přechodu Corinto, na který se dostaneme z křižovatky před Puerto Barios v Guatemale (směr Finca La Inca). Vidíme mikrobus, který se blíží, tak na něj máváme. Zastavuje. Když vidíme, že uvnitř už není místo k hnutí, říkáme, že raději počkáme na jiný. Nenechávají si to však vysvětlit a dělají nám prostor. Dokonce si i sedneme. Celý minibus přeorganizovali. Vzadu sedí na třech místech pět dospělých a na nich šest dětí. Pod nohama mají lavor s ananasy a nějaké pytle. Před nimi sedí dvě nádherné, pyšné černé Garifunky – potomci otroků přivezených z Afriky na ostrov Roatan, ze kterého utekli a usadili se v Hondurasu a dnešním Belize. Vkusně se oblékají, fintí se šperky a mají vždy krásně upravené vlasy. Vedle nich se tísní na jednom místě dva mladíci. Garifunky mají dvě místa pro sebe tak, jako my. Vedle nás se v uličce mačká dalších pět lidí a ještě dva mladící visí u dveří. Cesta ubíhá rychle – jedeme nejdříve po silnici, poté mezi poli.
Na Guatemalské hranici musíme vysednout a vyřídit formality. Jako obvykle chce celník několik dolarů. Jsme již ostřílení a odpovídáme mu, že nejedeme z Guatemaly poprvé a že jsme minule neplatili a ani teď nebudeme platit, nebo ať nám vystaví doklad. Celník v klidu odpovídá, že když nechceme, tak ať neplatíme. Pokračujeme dál do poloviny hraničního pásma. Tam nás minibusek vykládá a nastupujeme na korbu malého náklaďáčku a spolu s Garifunkami a několika dalšími lidmi a dvěma pytli ananasu jedeme do Hondurasu. Cesta byla o něco horší – prostě polňačka, ale vůbec nám to nevadilo.
Pohoda u Karibiku
V Corintu jsme získali vstupní razítka, zaplatili vstupní poplatek – 3 USD – tentokrát bez smlouvání a s dokladem a mohli jsme vklidu čekat na autobus, který nás zavezl do jednoho z honduraských letovisk. Omoa je malé městečko, má pevnost a je docela vyhlášená jako turistické letovisko. Dokonce tam občas zakotví i zábavní loď s Američany. Měli jsme tu čest ji vidět a docela jsme se bavili. Místní obyvatelé kvůli nim (samozřejmě také kvůli výdělku) dokonce uspořádali trh – kousek od mola, aby se výletníci moc neunavili. Ti otrlejší si dokonce najali připravené cyklorikšaře a nechali se provést kolem pevnosti a k hlavní silnici. Někteří zašli do přilehlé plážové restaurace, kde se zpili do němoty.
V Omoe je pěkná cca 200 metrová pláž, na které se tlačí i deset lidí – prostě pohoda jazz. Ubytováni jsme byli asi 40 m od moře u paní Pii – Germánky, která moc dobře ví, co nabízí a o ceně vůbec nesmlouvá. V celém okolí má asi nejlepší ubytování a je si toho vědoma. Za 8 USD na noc pro dvě osoby to není špatné. Čistá dřevěná chatka s třemi dvoulůžkovými pokoji a s další možností spát ve společné místnosti za méně. Před chajdou jsou zavěšené hamaky pro klidný podvečerní odpočinek. Po setmění se musí dovnitř, neboť zdejší komáři jsou dosti krvežízniví a je jich všude dost. Pia dokonce zdarma půjčuje kolo i kajak, na kterém se dá krásně projet po moři, které je teplé, čisté a bez vln. Takový malý zapadlý ráj.
Pyramidy nejsou jen v Egyptě
Cestou na západ jsme navštívíli nejjižnější Mayskou památku – Copán, který se nachází kousek od Guatemalské hranice. Kvalitního ubytování je v nedalekém malebném městečku dostatek a ceny začínají na 8 USD. Asi kilometr po chodníku od městečka je v pralese známé naleziště. Za 12 USD si tu můžete prohlédnout stély panovníků Copanu z roku 613, kulaté náměstí, schodiště s hieroglyfy a Akropolis s tvářemi zobrazující šestnáct vládců Copánu. Za dalších 10 USD si můžete prohlédnout unikátní 800 metrů dlouhý tunel. Pro mayské naleziště je charakteristická pyramida – jiná než v Egyptě – z menších kamenů a bez špičky a také hřiště na míčové hry, které je u všech mayských památek. Na památkách se s finančním přispěním Japonců stále pracuje. Idylku trochu kazí stříšky z vlnitého plechu, který chrání některé stély nebo oltáře.
Kolty odkládejte u vchodu
Před Salvádorskou hranicí jsme přespali v ospalém městečku Nuevo Ocotepeque – typický Honduras. Kovbojové s typickými klobouky na hlavě (moderní doba přináší moderní materiály, proto klobouky nejsou slaměné, ale plastové – asi by tlačily) před bankou odevzdávají své pistole. Do banky se s nimi nesmí, co kdyby je chtěli použít. Nejspíš by nechtěli, neboť ochranka je v přesile, ale pro jistotu. Když vyřídí své záležitosti v bance, zajdou do místní hospůdky na pivo. Moc jsme sev ní nezdržovali – co kdyby se opili a chtěli si zastřílet – raději jsme snědli večeři a šli. Oběd nebo večeře se dá pořídit za cca 2 USD a člověk se dostatečně nají. Nejvděčnějším jídlem je v Hondurasu polo tedy kuře (čti pojo, ale pozor poja je sprosté slovo) a k tomu banánové hranolky, které chutnají jako ty naše bramborové, rýže, fazole a zeleninová obloha. Nechybí tortily.
Zaprášené městečko si žije pomalu svým ospalým životem. Na nástěnce místní radnice vidíme fotky budujování kanalizace. Vedlejší ulice jsou prašné – takové, jaké si představuji u nás někdy v padesátých letech.
