Plavba z Ekvádoru do Peru Amazonskou džunglí po Río Napo

Ve stopách konkvistadora i Atapany

Cesta to byla pro mne zajímavá i proto, že právě zde začínal své historické splutí Amazonky španělský konkvistador Francisco de Orellana a o pár století tudy při své cestě za ekvádorskými indiány plul i český cestovatel Mnislav Zelený Atapana. Moje putování bylo sice ve srovnání s jejich cestami spíš výlet pro důchodce, ale ten fakt, že se budu plavit po té stejné Río Napo se mi i tak líbil.

Na trhu ve městě Coca jsem si koupil houpací síť potřebou pro druhou část cesty a za 15 USD také lístek do poslední ekvádorské osady Nuevo Rocafuerte. Spoj měl odjíždět v 7:30 ráno, ale když jsem dorazil do přístavu v 7:25, spatřil jsem akorát, jak moje loď pozvolna mizí v ranní mlze. Tomu říkám začátek.

Naštěstí hoši z přístavu zavolali na kormidelníka a ten se pro toho zmateného gringa vrátil. Člun byl úzký s lavičkami po obou stranách a tísnilo se na něm asi třicet místních a jeden Francouz, se kterým jsem absolvoval zbytek cesty.

Celodenní svižná jízda proběhla poklidně. Míjeli jsme lodě vezoucí turisty do národního parku Yasuní i větší transportní plavidla s těžkou technikou pro místní ropná naleziště. Trochu vzrušení znamenala jen krátká, ale o to intenzivnější průtrž mračen.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přes hranice na vydlabaném kmenu

V Rocafuerte nás čekaly dva důležité úkoly – dostat výstupní ekvádorské razítko a najít někoho, kdo nás hodí přes hranice do osady Cabo Pantoja, odkud již jezdí veřejná říční doprava směr Iquitos. Následujícího dne jsme oba úkoly hravě zvládli, i když získání razítka obnášelo asi hodinové chození po vesnici a hledání toho správného úředníka. Odvahu oštemplovat si sami pasy v otevřené a prázdné kanceláři jsme neměli, i když veškeré vybavení bylo k dispozici.

Od sympatického Ekvádořana Chuza, u kterého jsme za 5 USD na noc spali, jsme navíc zjistili, že loď z Cabo Pantoja odjíždí již druhý den ráno, což je jinak nedostupná informace. V jednoduchém člunu z vydlabaného kmene opatřené malým motorem jsme tedy nazítří vyrazili už za tmy a po sedmé hodině ranní dorazili do Cabo Pantoja, kde stále ještě kotvil peruánský krasavec jménem Tito II.

Vše vypadalo, že klapne až neuvěřitelně, jenže imigrační kancelář byla zavřená a úředník Carlos neochota sama. Prý musíme asi hodinku počkat, což tady znamená něco mezi hodinou a půl dnem. Bylo to trochu dilema. Průvodce i posádka lodi tvrdila, že razítko dostaneme i v Iquitos. Carlos se zmínil, že to nejde. Spoj Pantoja-Iquitos ovšem odjíždí pouze třikrát do měsíce a představa, že nám loď ujede a my budeme čekat v místním velkoměstě s deseti baráky deset dní, se nám moc nezdála. Vyrazili jsme tedy bez razítka. To se ukázalo jako chyba, ale prozatím šlo všechno hladce.

49 hodin v houpací síti

Na palubě vládl klid a nikdo nikam nespěchal. Pověsili jsme si své houpací sítě do prvního patra mezi ostatní a užívali si poklidný styl amazonského cestování. Tito II pomalu plul po klidné hladině, slunce poctivě hřálo a my pozorovali okolní krajinu. Kromě množství barevného ptactva jsme párkrát zahlédli i růžové říční delfíny, jak hbitě loví v kalných vodách Río Napo. S komáry problém nebyl, neboť neustále vál alespoň jemný vánek. Prostě pohoda až na půdu. Loď se postupně zaplňovala nákladem i obyvateli z okolních osad a samot, a protože většina z nich mířila na trh v Iquitos, cestovaly s námi mimo jiné dvě krávy, slepice, pár papoušků a nějaké želvy.

Součástí ceny 100 solů (asi 700 Kč) byla i tři teplá jídla denně. O kvalitě šly sice zvěsti, že je to tragédie, ale nic hrozného to nebylo. Michelinskou hvězdu by kuchař za ten kousek kuřete s rýží nebo vařenou rybu s plantejny nezískal, ale kvůli gastronomii jsem tuhle cestu vážně nepodnikl. Velikost porce se navíc odvíjela od velikosti talíře, takže můj velký ešus byl pro tenhle systém přímo ideální.

Cesta z Pantojy měla dle průvodce trvat 4 až 5 dní, ale my jsme do Iquitos dorazili již po 49 hodinách plavby. To bylo příjemné. Na imigračním to byl ovšem pravý opak. Přestože nám i imigrační centrála v Limě sdělila, že se dá vše vyřešit v Iquitos, to chvíli vypadalo, že budeme muset zpět do Pantojy, což je proti proudu cesta zhruba na týden. Nakonec nás po dlouhém přesvědčování poslali alespoň na trojmezí Peru-Kolumbie-Brazílie, které bylo výrazně blíž a tak jsme za vlastní hloupost a pověstnou úřednickou flexibilitu nakonec zaplatili celkem rozumnou cenu.

Cesta z Cocy do Iquitos byla i tak něco, na co se jen tak nezapomíná a pokud si na byrokratickou stránku věci dáte větší pozor než já, zbydou Vám pouze nádherné vzpomínky na několik dní strávených uprostřed amazonské džungle.