Planina záhadných džbánů u Phonsavanu: pohřební urny nebo zásobárny na rýži?

Tři nejznámější naleziště velkých kamenných džbánů se nachází v okruhu několika desítek kilometrů od města Phonsavanh. Cesta k nim je označená anglicky, takže si člověk říká, že to je ideální místo na jednodenní výlet. Až na místě jsme zjistili, že na individuální výlet můžeme zapomenout. Motorky ani kola se na příkaz vlády nesmí půjčovat a prý nelze najmout ani tuk-tuk. Zbývají jen dvě alternativy: chodit pěšky a nebo jet organizovaně, což jsme nakonec udělali my. Všechny hotely a cestovní kanceláře organizují stejný výlet: návštěva archeologického naleziště 1, 2 a 3, trosky sovětského tanku a návštěva vesnice, kde se vyrábí rýžová pálenka lao-lao.

Džbány – proč jsou tady?

Náš průvodce, kterého jsme vyfasovali k zaplacenému zájezdu, se trošku minul povoláním. Výklad o planině džbánů začal takto: „V novinách jsem četl, že nikdo neví, k čemu se džbány používaly. Někteří tvrdí, že to byly pohřební urny, ale není to prokázáno. A co vy, co máte napsáno ve vašich průvodcích? Četli jste snad Lonely Planet, ne?“ Bohužel to nebyla jen vsuvka do výkladu, ale jakási řečnická otázka, kterou byl průvodcovský úděl splněn. A tak jsme si prošli vystavené informační nástěnky, dozvěděli se, že význam velkých kamenných džbánů je stále studován a že archeologické naleziště aspiruje na zápis mezi světově chráněné památky UNESCO.

Důvod vzniku velkých kamenných džbánů nám tedy zůstává utajen, neboť ani náš papírový průvodce k této otázce nedává přesvědčivé vysvětlení. Osobně se nepřikláním ani k teorii pohřebních uren, ačkoli tato se jeví nejvíce pravděpodobná. Vnitřní prostor džbánů je totiž docela malý a nedokážu si představit, jak by se tam důstojným způsobem nacpalo tělo zemřelého, které se pak ve džbánu prý mělo zpopelnit.

Krátery od bombardování

Kromě kamenných džbánů jsou na planině k vidění i zarostlé krátery po amerických bombách. V oblasti Bolaven Plateau jsme se po kráterech marně rozhlíželi, ale tady leží jeden vedle druhého. Nelze je přehlédnout. Pravidelné kulaté jámy o průměru zhruba pět či šest metrů jsou pečlivě označené popiskem v angličtině. Při pohledu na jednu díru vedle druhé se člověk musí ptát, proč sem bylo svrženo tolik bomb? Mohlo být vůbec tímto plošným bombardováním dosaženo válečného cíle? A co vlastně bylo cílem?

Zahraniční fondy či NGO už několik let hradí (a dlouho ještě budou hradit) hledání a likvidování zbývajícího válečného materiálu. Na tuto práci jsou školeni místní lidé, pro které je vysoký plat za náročnou práci skvělá motivace. Průměrný příjem běžného vesničana totiž činí pouhých 30 dolarů za měsíc, zatímco pracovník zahraniční firmy si vydělá i 250 dolarů. V Phonsavanhu jsme navštívili malou kancelář britské firmy MAG (Mines Advisory Group), která se už patnáct let věnuje hledání UXO (unexploded ordance, nevybuchlý vojenský materiál) v pětadvaceti státech světa. Obsluha bohužel neumí anglicky, a tak jsme zůstali odkázáni jen na prohlídku vystavených „bombiček“ a různě velkých raket. Bombičky jsou malé výbušné koule o průměru asi sedm či osm centimetrů. Na každé je osm malých děr, ze kterých vedly drátky. Pokud se drátek porušil, tak došlo k detonaci. Tyhle zákeřné zbraně rozsévali Američani po Laosu několik let a jsou jich tady pořád tuny.

Zbraň jako suvenýr?

Tajná válka s Američany už dávno skončila a místní lidé se s jejími pozůstatky vyrovnali po svém. Dlouhé tubusy od velkých bomb, malé kulaté bombičky, jakož i železné části jakýchkoli válečných zbraní jsou předmětem čilého obchodu. Doby, kdy měli vesničani postavený plot z železných obalů nosné bomby jsou dávno pryč, protože mnohem výhodnější je prodat tyto železné trezory do Vietnamu. Překupníci vykupují kilo železa za 5 Kč (2 000 kipů a kilo hliníku za 25 Kč (10 000 kipů). Pořád je ale mnohem výhodnější prodávat malé bombičky či rakety turistům – ti za ně zaplatí mnohem více. Předmět určený k zabíjení lidí si pak vystaví doma do vitrínky. Pro mnoho lidí je to asi zajímavý suvenýr, ale u nás doma jej rozhodně nenajdete.