Reklama říká, že jsou nejkrásnější. A protože každý chce vidět to nejkrásnější, návaly lidí způsobily, že dnes už si placené treky „Great Walks“ musíte zamlouvat a platit daleko dopředu. Osobně patřím k brblavé většině lidí, co tvrdí, že příroda Nového Zélandu je všude stejně krásná a tudíž není nutno za jeden kopec s krtincem platit a druhý ne.
Zvědavost nám ale nedala a na začátek tříměsíčního trekování po Zélandských horách jsme jeden placený trečík prubli. Co kdyby tam náhodou rostly kopce, co se chodí jenom dolů? Placený trek pro nás znamenal povinnost platit si každé místo za stan (10 NZD/os/noc). Brzy však vyšlo najevo, že „placený trek“ skrývá další dva háčky. A kopce? Ty se prosím chodí zase jenom obousměrně!
Abel Tasman pobřežní trek
Útesy, azurové zátoky, lachtaní lachtání, slunce každý den v roce – říká reklama.My vykročili ku předpovědi počasí: ST déšť, ČT déšť, PÁ déšť, SO déšť, NE bouřky – konec treku. Vybraní členové výpravy přípravu na vodu nepodcenili: Marťa tréninkově polila Peťku pivem. O 20 minut později polila Marťa Peťku druhým pivem. Z rána vylila Marťa Peťce vodu ze stanu do bot. Džef absolvoval běh v ranním lijáku ke stanovišti své ranní stolice, kde zapomněl trekové hole. Takto vodovodně připraveni jsme vyšlápli. Že všechno máme v malíku, zaplaceno, potvrzeno a peníze nebudou třeba stvrdila Peťka při předposledním přebalení auta nevědomým odhozením kreditky do odpaďáku. Zéland má jednu krásnou vlastnost – tříděný odpad. Tudíž Tom frajersky věděl, do kterého kontejneru má vlést, kdyby se na zaplaceném treku mělo náhodou ještě něco platit.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
ST déšť
Praží slunce. Suneme těžké pohory pod krosnou narvanou nepromokavou bundou, nepromokavýma gatěma, stanem a kartami do deště. První skupinka odnaproti jde s batůžkem o obsahu 2,2 litru. Druhé skupince nese batůžek o obsahu 2,2 litru průvodce. Třetí skupince vlaje z ramínka městská kosmetická taštička. Tom zneklidněl: „Jestli potkám borce v sandálech s chlazeným pivem v ruce, tak mu rozbiju úsměv!“ Za zatáčkou se noří dívka v ťapkách s igelitkou. Držíme všichni Toma za ruce a zvědavě se ptáme, odkudpak to všichni chodí tento čtyřdenní trek se zásobami napět minut? Po prvním dnu, kdy jsme nepotkali jediného živáčka s krosnou vychází najevo, že na „placeném treku“ chodí zkrátka turisté, co si všechno platí. 35 NZD/nocleh v chatě. 100 NZD převoz krosny od chaty k chatě po moři + půjčení kajaku na den. Závistivě pokukujem po flotile zaparkovaných kajaků a co to nevidím, na jednom jak druhém se leskne prima anglický název: NECKY. Božínku, necky, za 100 dolarů – no neber to!
A tady tkví první háček placeného treku: Nezapadnem. Zapomněli jsme bankovky a parfém. Vyčníváme tu jak romantické trubky z expedice na K2. Ale naše chvíle přece jen přišla:
ČT déšť
Další tři dny přepychově vyšla předpověď počasí: se sluncem v duši přepychově lilo 24 hodin denně. To se to panečku kempuje! Naše výprava byla dokonalou přehlídkou všeho existujícího vodovodního vybavení od obyčejné pláštěnky po goretexové membrány a všechny fungovaly spolehlivě! Po prvním dnu spolehlivě nezůstala nitka suchá naprosto na nikom! Všechny dopředu zaplacené kempy plavaly a my byli rádi, když jsme mohli složit hlavu na podlaze zcela nezaplacených umýváren. Dokonce jsme byli vítanými návšťevníky! Posumi nás vítali celou noc, slídíc v batohu po naplaveninách ovesných vloček z natrženého plavajícího snídaňového pytlíku. Avšak i naši vrchní oštěpaři trekovou holí Džef a Tom po půlnoci vzdali vrh na posuma a tak mohly být naše krosny konečně do rána spolehlivě vyčištěny od veškerých zbytků potravy.
Krása Abel Tasmanu v třídenním lijáku je v tom, že nepotkáte takřka nikoho a nikdo neprudí s hygienou. Gejzíry vody pod stoprocentně voděodolnými membránami stoprocentně ošplouchly každý pupínek. No a druhý háček placeného treku vězí v tom, že si ty gejzíry dopředu zaplatíte a ani za této předpovědi počasí je nemůžete změnit. Můžete peníze nechat propadnout, jako to udělala drtivá většina lidí. A dobře jim tak – poseroutky patří doma k ústřednímu topení. My na romanticky opuštěný Abel Tasman jen tak nezapomenem. Vyryl se nám nejen do paměti! Papírová (dá-li se ta konzistence ještě tak nazvat) mapa Abelu se kraulujíc v mém batohu potkala s bludným kouskem bílého spodního prádla a obtiskla se tak dokonale, že náhodně okolo pádlující mýdlo se té rytiny tak polekalo, až se z toho rozpustilo.
Co dodat na závěr, Abel Tasman je roztomilý, kolemjdoucí jsou milí, usměvaví, ale Necky nepůjčí. Nicméně třeba pobřeží Jižního Ostrova o 50 km dál na SZ od Farewell Spitu je mnohem dramatičtější než celý pohlednicový Abel. Tedy pouze pokud Vám takřka konstantní vichr umožní proparaglajdovat se na kapesníku až ke břehům Tasmanského moře, v tůňkách si tam hrají lachtani, obří skalní mosty hrozí zřícením, písek vám dře mezi kavadlinkou a třmínkem, ale tady to je on – drsný Nový Zéland. A zadarmo!
